Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


1.kapitola-Vzpomínky

26. února 2009 v 18:22 | Dara |  Neznám tě,Edwarde Cullene



1. kapitola - Vzpomínky

Ahoj. Mé jméno je Bella Swanová. Dříve normální holka z malého-velkého města. Moje domovy se totiž mění skoro tak často, jako si člověk mění ponožky. Můj táta, Charlie, je policista. Moje máma, Renée, prý zemřela při porodu... Už odmalička žiji s Charliem. Charlie je dost pracovně vytížený na to, aby si našel novou stálou partnerku, popřípadě mojí novou matku. Díky Charlieho pracovnímu vytížení hodně často měníme domovy. Někdy ho to v práci nebaví, nebo dostane novou, lépe placenou nabídku a už se stěhujeme za lepším. Ale nebylo tomu tak vždy. Ještě před dvěma lety jsme žili asi dva roky v kuse v městečku Cleveland. V mém ráji na zemi, z kterého se později stalo peklo. Bylo mi skoro šestnáct, když jsme se tam přistěhovali. Tam jsem potkala toho nejúžasnějšího kluka na světě. Edward. Zprvu jsme byli kamarádi, později se z nás stalo něco víc...

* * *

Byl hezký den. Sice trochu foukal vítr a slunce nepařilo tolik, jako jsem byla zvyklá z mého minulého domova, Phoenixu, ale mě to nevadilo a dnu to na kráse neubralo. Včera jsme se sem přistěhovali a vybalili si věci. Dnes jsem měla volný den, Charlie byl nahlásit do své nové práce svůj příjez, a já měla příležitost se sama jít projít po městě, které jsem hned využila. Blízko města bylo jedno z pěti největších amerických jezer a zároveň hraníčních, mezi USA a Kanadou. Erijské jezero. Jezera jsem měla moc ráda už od dětství, proto moje kroky zamířily hned k onomu osudnému místu. Nebyl problém se tam dostat. Všude po městě byly šipečky hlásající, kudy se k jezeru dostanu. Netrvalo dlouho a já stála u zábradlí u Erijského jezera. Opřela jsem se o zábradlí a hluboce se nadechla, abych do sebe vdechla co nejvíc vůně okolní, neporušené přírody. Poblíž vody většinou fouká vítr, a ani tady to nebyla výjimka. Měla jsem rozpuštěné vlasy, které jsem si nechala vlát ve větru a užívala si ten pocit. Pocit naprostého uvolnění…Zaposlouchala jsem se do hudby padající vody, zpěvu ptáků a hlasů pár návštěvníků, co tu byli dnes také…

A tehdy jsem ho potkala poprvé...

,,Nádhera, že?''řekl něčí nádherný hlas hned vedle mě. Chtěla jsem mu vynadat za to, že mě ruší při uvolňování a odreagování, zapomnění…Ale jakmile jsem se na něj otočila a uviděla ho, všechny mé pocity nadávek opadly a zbylo tam jen prázdno. Vedle mě stál anděl s bronzovými vlasy, zlatohnědýma očima, sportovní mikinou a nejkrásnějším úsměvem, co jsem kdy viděla.
,,Ehm… Ano, to ano''souhlasila jsem a pokusila se o úsměv.
,,Já jsem Edward, a ty? Ještě jsem tě tady neviděl…Bydlíš někde poblíž?'' zavedl konverzaci, za což jsem byla ráda a měla šanci se ujistit, že se mi to nezdá.
,,Já jsem Bella. Bydlím v Clevelandu, zrovna včera jsme se s tátou přistěhovali…''odpověděla jsem mu na dotaz a stiskla mu jeho nabízenou ruku na pozdrav. Měl ji až nepřirozeně studenou, jako kdyby měl předtím ruce několik hodin v kelímcích na led. Trochu jsem sebou cukla, ale jinak jsem zachovávala klidnou a uvolněnou tvář. Na tváři se mu mihl údiv a nechápavost, ale velmi dobře to zakrýval.
,,Ty sem chodíš často?'' zeptala jsem se ho a natočila se zpět k nádheře přede mnou. Asi bych se měla opravit…K nádheře okolní krajiny přede mnou. Pravá nádhera právě stála vedle mě a povídala si se mnou.
,,Docela ano. Je to úžasné místo na urovnání si myšlenek a na odreagování…'' řekl zamyšleně. Já jenom kývla. Stejné pocity to tu vyvolávalo i u mě.
,,A co že jste si s otcem vybrali právě Cleveland?'' zeptal se po chvíli.
,,Můj otec je policista. Docela dobrý policista. Když ho to v práci přestane bavit, nebo se mu naskytne nová, lepší nabídka, přestěhujeme se. Už jsem si na to zvykla. Děláme to tak celý můj život…''odpověděla jsem mu.
,,A co tvoje matka? Ta se podřizuje?''zeptal se a trochu se uchechtl.
,,Matka zemřela při porodu…Rizikové těhotenství…''řekla jsem smutně a dívala se na vodopád nedaleko.
,,Oh…Promiň''řekl vedle mě.
,,Dobrý…Nemohl jsi to vědět''řekla jsem mu a trochu se pousmála. Usmál se na mě o něco víc, ale pořád soucitně.
,,A ty bydlíš v centru?'' zeptala jsem se potom ve snaze najít lepší téma.
,,Ne. Kousek od města. Pár kilometrů…A ty?''
,,Já taky ne. Já bydlím na kraji. Blíže sem. Asi sem taky budu chodit častěji, je tu nádherně''řekla jsem. Ale v tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli sem budu chodit kvůli přírodní nádheře a odpočinku, nebo jestli sem nebudu chodit a držet se naděje, že ho znovu potkám…
,,Jestli chceš, můžeme sem chodit spolu. Je mi s tebou příjemně''řekl a sklonil hlavu. Cítila jsem, jak se mi do obličeje hrne krev a že musím být rudá jak rajče.
,,Ehm…Jsem na tom stejně…Souhlasím''řekla jsem po chvíli a vzájemně jsme se na sebe usmáli. Po chvíli jsme si sedli na jednu lavičku poblíž a dál pozorovali nedaleké vodopády, nebo si povídali o všem možném, co nás zrovna napadlo. Po půlhodině jsme o sobě věděli téměř všechno. Jeho otec byl doktor a jeho matka restaurátorka. Měl další čtyři sourozence, které jeho rodiče adoptovali. Jeho vlastní sourozenec byla sestra Alice a bratr Emmett. Ale láska kvetla i tam, takže Emmett začal chodit s Rosalií, jedním adoptovaným teenagerem a Alice s Jasperem, dalším adoptovaným do počtu. Od jeho rodičů to bylo velmi pěkné, že se takhle o ně starali…
,,A co ty? Ty někoho máš?'' zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby to znělo jako sranda, ale docela jsem byla napjatá, co odpoví.
,,Ne. I když se kolem mě motá hodně holek, co by chtěli…''řekl.
,,To se nedivím''zamumlala jsem si pro sebe, ale asi to slyšel, protože se uchichtl. Znovu jsem zrudla.
,,A co ty?''
,,Já?Ne…S tím, jak se pořád stěhujeme to ani nejde. Většinou se ani nestihnu s nikým pořádně do hloubky seznámit…''odpověděla jsem.
,,No vidíš…Jsi tady jeden den a víš o mě skoro všechno''řekl a zasmál se. Musela jsem se k němu přidat. Nevím proč, ale dal důraz na slovo ,skoro'.
,,A co ty jsi mi ještě zatajila? Zabila jsi někoho, nebo tak něco? Ať si vyrovnáme počty…''řekl s úsměvem, ale snažil se udržet vážnou tvář.
,,No…Mám na kontě asi 8 kluků, co se moc ptali a byli moc zvědaví'' a vážně se na něj podívala,spíše jsem ho vážně propalovala pohledem, jako bych říkala ,Jsi další na řadě' ,,Ale díky tomu, že je táta policajt, tak jsem lehce vyvázla''teď jsem to byla já, kdo se hoodně moc snažil uchovat vážný výraz. Po chvíli jsme to ani jeden nevydrželi a dali se oba do smíchu.

Seděli jsme na té lavičce dlouho. Ani jsem si neuvědomila, že se začalo stmívat a že jsme tam mezi posledními. Večer to tu bylo ještě hezčí. Chtě nechtě, musela jsem se zvednout. On seděl dál a přemýšlel. Po chvíli se mu z úst vydrala otázka.
,,Taky tak miluješ stmívání?''Tato otázka mě zarazila a nutila mě odpovědět.
,,Docela ano. Konec jednoho dne, začátek nového. Přelom něčeho krásného, co se stalo toho dne, který končí, i když ty si tak moc usilovně přeješ, aby ten den, ta chvíle pokračovala dál a neskončila.'' řekla jsem procítěně a stála před lavičkou, hledící na už poněkud klidnější jezero přede mnou.
,,Máš pravdu…Počkej, ty už odcházíš?'' zeptal se trochu rozrušeně.
,,Musím. Char--, ehm, táta o mě bude mít strach''odpověděla jsem mu.
,,Počkej, nechoď ještě''řekl prosebně a vstal tak rychle, že jsem nevěřila, že je v lidských možnostech vstát takhle rychle z lavičky a postavit se proti jedné nicotné osobě. V tomto případě, proti mně. Nezmohla jsem se na nic, jen ho tupě sledovat.
,,To nejlepší teprve přijde, uvidíš''řekl a podíval se k hladině jezera. Napodobila jsem ho.
,,Pojď''řekl po chvíli a vzal mě opatrně za ruku. Našimi těly projelo něco, co bych mohla přirovnat k elektrickému proudu, ale ruku jsem neodtáhla. Bylo neuvěřitelné, že mě tento šestnáctiletý archanděl vede za ruku k jednomu výstupku vedoucí nad jezero. Stoupl si se mnou těsně za zábradlí a ruce mi dal na ramena. Chvíli jsme tam jen stáli, ale po chvíli se nebe zbarvilo do ruda a slunce začalo zapadat za hladinu jezera v dáli. Byl to neuvěřitelně nádherný pohled. Byla to ta nejkrásnější chvilka mého doposavadního života. Stála jsem na výstupku s jedním andělem jménem Edward, který se mě lehce dotýkal, a sledovala západ slunce nad Erijským jezerem…

Potom mě Edward doprovodil až domů a rozloučil se se mnou. Na další den jsme si domluvili schůzku, v mém slovníku slovo ,rande'. Provede mě po městě a ukáže mi, kde co je a tak dále. Večer se opět půjdeme podívat k jezeru. Sice se Charlie trošku zlobil, že jsem přišla tak pozdě, už po setmění, ale když jsem mu řekla, že jsem měla doprovod, zas až tolik mu to nevadilo…Šla jsem si lehnout a nemohla se dočkat zítřka…

* * *

A tak jsem podlehla andělu jménem Edward... Naprosto jsem mu propadla... Ten večer jsem nemyslela na nic jiného. Ještě teď si pamatuji každé slovo, co mi kdy řekl.

Cesta trvala strašně pomalu. Seděla jsem vedle Charlieho v autě a vzpomínala na ty úžasné chvíle v Clevelandu. Zrovna teď se s Charliem opět stěhujeme... Zbývá nám asi další den nebo dva cesty, takže jsem se mohla ještě více ponořit do svých vzpomínek... Netrvalo dlouho,a já se opět vznášela v jiných dimenzích…

* * *

První dny v nové škole se daly snést. Díky andělovi s bronzovými vlasy. Chodili jsme spolu ven vždy, když jsme měli volný čas. Taky že jsme volný čas netrávili jinak, než spolu. Ostatní si mysleli, že spolu chodíme, ale nebyla to pravda. Trvalo měsíc, než si všechny upřené oči na mou osobu našli jiný předmět zájmu. Ještě dlouho po mém příjezdu do Clevelandu se na mě dívalo spoustu lidí jako ,,na tu novou''. Cleveland bylo snad jediné město, které bylo na stejné úrovni učiva, jako Phoenix. Vždy jsem patřila k těm lepším, takže jsem vždy byla v každé škole o hodně napřed a v některé pozadu. Tím myslím, když jsem přijela z malého zaostalého městečka Springfield do pokročilého Phoenixu. Ale dohnat látku mi nedělalo žádný problém. A tady se to dalo lehce snášet. A na jiných školách to vždy byla nuda. Tady jsem konečně našla své já a svou spřízněnou duši v roli nejlepšího přítele. S Edwardem jsme vždy po škole šli k nám, kde jsme dělali úkoly a podle toho, kolik jsme měli času jsme prováděli různé aktivity. Ale ani jedinkrát jsme si nenechali ujít západ slunce nad jezerem. I když už jsme ho viděli snad po sté, pořád to bylo tak úchvatné, jako poprvé…Nevím proč, ale Edward vždy stál za mnou a když jsem se na něj chtěla otočit, uhnul se, jako kdybych měla zakázáno se na něj podívat. Jinak s Edwardem jsme byli téměř nerozlučný pár přátel. Když pominu těch několik hodně slunečných dní, kdy Edward jezdil se svou rodinou někam kempovat. Já vždy chodila do školy a dala se do řeči s Carol, smypatickou holčinou, se kterou jsem sedávala na pár hodin ve škole. S Carol jsme byly kamarádky, ale tohle kamarádství se nedalo ani zdaleka srovnávat s kamarádstvím mezi mnou a Edwardem. Ze začátku to bylo hodně těžké. Musela jsem se vyrovnat s opovrhovanými pohledy některých spolužaček, co si dělali zálusk na Edwarda. I když jsme spolu nechodili, oni se tak chovali. Jako že já jsem byla ta, co jim ukradla něco, o co by se mezi sebou klidně porvali. Edward u nás byl jako doma, takže Charlieho ani neudivilo, že vždy, když přišel domů z práce, našel u mě v pokoji i Edwarda a že vždy před stmíváním jsme šli k jezeru. Už to byl určitý koloběh věcí… I já jsem byla u něj doma někdy ,,pečená vařená'' Poprvé, když mě vzal k sobě domů, nemohla jsem uvěřit svým očím. Víc honosnější a krásnější dům nevídáte ani na obálkách časopisů. Zřejmě to byla zásluha Esme, Edwardovi matky. Se všemi jeho sourozenci jsem si padla hned do oka, začali mě brát jako jednu z nich. Dokonce i s Rosalií, která vypadala jako nafoukaná blondýnka, co zajímají jenom líčidla, jsme si padly hned do oka. Přiznávám, že jsem ji tehdy soudila dost příkře. Emmett, veselá kopa rodiny Cullenů. Jasper, trochu stranivý kluk, ale jinak v pohodě. Alice, maniak do nakupování, ale jinak neocenitelná kamarádka. Carlisle, velice moudrý ,,pán''. Neím, jaké jiné slovo použít. ,Muž' ani ,chlap' se k němu nehodí. A Esme, opravdová maminka…

,,Nechápu, jak to můžeš poslouchat pořád dokola''řekla jsem a ušklíbla se na něj. Byli jsme u něj doma. Jeho sourozenci si vyjeli pryč a jeho rodiče byli v práci. Byli jsme tu sami. On ležel rozvalený u sebe na gauči-obrázek pohody. Nechápala jsem, jak může spát na gauči, že nemá postel, ale vždy se tomuto tématu vyhnul. Za celý půlrok jsem to z něho nemohla dostat.
,,Líbí se mi to'' poznamenal a pokrčil rameny, na tváři svůj dokonalý pokřivený úsměv.
,,No ano, dá se to poslouchat, ale ne pořád dokola''vrátila jsem mu to. On se jenom uchcichtl. Já nasadila svůj ďábelský výraz a došla si k jeho hi-fi soupravě. Vyndala jsem z něj CDčko od Debussyho a vložila tam Tokio hotel-skupinu, kterou nesnášel. A já ostatně taky. Toto CD mu dal Emmett ze srandy k sedmnáctinám, které měl před dvěma měsíci. V pokoji se hned rozezněla písnička ,Durch den monsun' a já začala předvádět, jak na ní trsám a zpívám si s tím, i když jsem ve skutečnosti neuměla ani jedno slovo této písničky.
,,Hej!''zakřičel naoko podrážděně a hodil po mě polštář. Já se začala smát na celé kolo a hodila po něm polštář zpátky. Najednou na mě přistály další dva. Já je sebrala ze země a šla mu neohroženě vstříc. S maskou terminátora jsem se postavila před gauč a klepala nohou o zem. On se posadil a vzal si do rukou další dva polštáře. Já se proti němu postavila s předstíranou bojovnou pozicí. On se tajemně zachechtal a stoupnul si proti mně. Oba dva jsme se vzájemně uklonili, jak se to sluší a patří při soubojích a pak se začali smát na celé kolo. Potom jsem provedla neočekávaný výpad a bouchala ho polštářema hlava nehlava. On se rychle vzpamatoval a začal mi to oplácet. Náš smích otřásal celým pokojem. Střídali jsme se. Chvíli jsme byli na zemi, někdo nahoře, někdo dole, anebo jsme stáli proti sobě, ale zase jsme po chvíli skončili na zemi. Já už neměla dost sil, takže jsem neodolala jemu výpadu a my se natáhli na zem. V tak blbé pozici, že já ležela na zemi a on těsně na mě. On se rychle vzpamatoval a přišpendlil mě k zemi ještě víc, obličej měl pár centimetrů od mého.
,,Vzdáváš se?''zašeptal tajemně a očima se vpíjel do mých.
,,Nikdy''řekla jsem s předstíranou vážností. Jeho stisk zesílil.
,,Co jsi říkala?''zachechtal se.
,,Ehm…Ano, dobře!…Vyhráls!''hrála jsem uraženou.
,,Vítězství miluju…''zašeptal a jeho stisk povolil. Jeho obličej byl sotva pět centimetrů od mého. Naše oči byly stále zaklesnuté do sebe, jako kdyby každý toužil pohlédnout až na dno duše toho druhého. Najednou,jako kdyby naše obličeje byly magnety s protilehlými póly, se naše obličeje začaly pomalu přibližovat k sobě. Oči stále upřené na toho druhého, naše nosy se trochu dotýkaly. Myslela jsem si, že nemůže být lepší chvíle v životě. Nic lepšího, než polibek s tím, koho milujete. Avšak moje naděje a sny se rozplynuly, když vzhlédl a prohlásil.
,,Stmívá se''Pochopila jsem. On vstal a narovnal si svetr. Až když stál nade mnou jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně tvrdé a studené bylo jeho tělo namáčknuté na mém. Teď jsem mohla normálně, svobodně dýchat, ale ještě chvíli jsem, jako očarovaná ležela na koberci v jeho pokoji. On se uchichtl a nabídl mi ruku, že mi pomůže vstát. Byla jsem naštvaná, že překazil tuto úžasnou chvíli, ale jeho gesto jsem přijala s chutí a postavila se. Potom jsme se vydali opět k jezeru. Jezero bych už teď byla schopná najít i poslepu…Ale tentokrát, Edward šel o trochu dál ode mě, než obvykle. Bylo mi to divné, copak jsem ho tak znechutila? Ale nechtěla jsem to teď řešit. Čekala jsem, až promluví sám. Nepromluvil…

Došli jsme na pahorek, odkud bylo slunce vidět nejlíp. On, jako tradičně, si stoupnul za mě, opět trochu dál než jindy. Sledovali jsme-opět-západ slunce. Já se ale tentokrát vůbec nedokázala soustředit na tu krásu oblohy. Přemýšlela jsem, co jsem udělala dnes v jeho pokoji špatně…Slunce už téměř zapadlo, když se zeptal.
,,Na co myslíš?''Rychle jsem si něco vymyslela…
,,Na Titanik''odpověděla jsem.
,,Na co přesně?''zeptal se. Poznala jsem, že byl o trochu blíž. Jeho hlas byl zřetelnější.
,,Na to, kdy Jack a Rose stáli na přídi lodi a dívali se na západ slunce, stejně jako my.''Odpověděla jsem a myslela jsem to vážně. Najednou jsem ucítila, jak mi jeho dlaně opatrně putují zezadu po bocích až k místu, kde jsem měla spojené své ruce já a vzal je do svých dlaní. Potom naše ruce rozpažil a udělal krok ke mně. Zády jsem se těsně opírala o jeho tvrdou, studenou hruď. Opatrně propletl naše prsty a zašeptal mi do ucha.
,,Taky si připadáš, jako pták? Je to aspoň trochu podobné tomu, co dělal Jack s Rose?''zeptal se.
,,Ano, připadám. Je to ještě víc, než podobné. Je to neuvěřitelné…''zašeptala jsem dojatě. Aby tomu ještě dodal na romantice, začal pobrukovat slova titulní písničky filmu.

Near, far, wherever you are,
I believe that the heart does go on.
Once more, you open the door
And you're here in my heart,
And my heart will go on and on

V hlavě mi zněla melodie té písničky a slzy dojetí se mi skoro kutálely po tváři. Slunce už bylo za horizontem, zbyla po něm jen červánky pokrytá obloha. Stáli jsme tam ještě dlouho, než naše ruce vrátil zpět na místo. Ale stále nechával naše prsty propletené. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala odvahu pokusit štěstí a otočit se na něj. Nechal mě. Otočila jsem se mu v náruči, on měl stále ruce kolem mého pasu. Dlouze jsem se mu dívala do očí a on mě. Jeho sevření kolem mého pasu bylo stále silnější a pevnější. Pomalu, ale jistě si mě tiskl více a více k sobě. Já mu opatrně dala ruce kolem krku, ale stále nepřerušovala spojení našich očí. Když se začal sklánět, teprve teď jsem si uvědomila, jak moc jsem do něho zamilovaná a že to z mé strany nikdy nebylo ,jen' přátelství. A potom…Jsem ucítila jeho rty na svých. Byly stejně ledové a tvrdé jako zbytek jeho těla, ale to mi bylo jedno. Extáze, miliony motýlků v břiše, to bylo to, co jsem teď cítila. Pomalu jsem zavřela oči zároveň s ním a tím přerušila náš oční kontakt. Plně jsme se vnořili do našeho prvního polibku. Dělali souhru našich rtů, hráli různé hry našimi jazyky. Začalo to nevinným polibkem, který se brzy zvrtl v naléhavý, žádoucí. Stále víc a víc jsem se tiskla k němu a on mi svými pažemi pomáhal. Uvědomila jsem si, že když přerušil náš skoro první polibek u něj v pokoji, vůbec mi to nevadí. Taky copak by to bylo za romantiku, poprvé se políbit na podlaze v pokoji, kde zrovna hrálo Tokio hotel v porovnání s tímhle? Teď to bylo mnohem lepší, úžasnější. Nezapomenutelné…V této chvíli neexistovalo nic jiného, jen my dva…

* * *

Povzdechla jsem si. Charlie na mě upřel ustaraný pohled.
,,Už zase na něj myslíš?''zeptal se. Neodpověděla jsem. Jako odpověď mu stačil stékající proud mých slz po tváři.
,,To přejde, Bello. Uvidíš…''
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | 27. února 2009 v 21:29 | Reagovat

Áááááááááááááááááááá-romantikaaa!!!!!To je TAK úžasná kapitola!!!!!Jdu na další!!!:D

2 villonka villonka | 3. května 2009 v 20:58 | Reagovat

tyyy jo - moc krásný vážně

3 Miss Spring Miss Spring | Web | 16. května 2009 v 12:50 | Reagovat

Očividně jsem právě bnašla další povídku, na které jsem závislá... Dokonalost :)

4 MiMi :] MiMi :] | 20. června 2009 v 23:05 | Reagovat

jako asi konec..vůbec sem nezačla pobrekávat U PRVNÍHO DÍLU !!!! a tahle holka bude moje spolužačka? :D už vidim, co budem dělat o "záživnejch" hodinách  :-P

5 kiki kiki | 8. září 2009 v 19:23 | Reagovat

ja si to idem prečítať znovu ... :-) ... NTEC si to zaslúži ...  :-D  :-D  :-D  :-D

6 FialKa_LoWe FialKa_LoWe | Web | 13. října 2010 v 18:50 | Reagovat

[5]: ja to citam 5-ty krat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama