Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


10.kapitola-Nabídka

26. února 2009 v 18:49 | Dara |  Neznám tě,Edwarde Cullene


10. kapitola- Nabídka

Angela od nás odjela asi v osm hodin, po tom, co jsem jí všechno vyprávěla a ona si byla jistá, že jsem jí nic nezatajila. Do školy jsme žádné úkoly neměli, písemky už byly napsané, takže jsem se rozhodla, že si pustím nějaký film. Nejdříve jsem prohlédla všechny programy, jestli nedávají nějaký zajímavý pořad, ale nic jsem nenašla, takže jsem nakonec přešla ke skříni s DVDčky. Máme docela slušnou sbírku hororů, ale na ty se nejlépe dívá s Charliem. Nakonec jsem se rozhodla pro nějakou komedii, které jsem nakonec nevěnovala moc velkou pozornost. V polovině filmu jsem ani netušila, na co se to vlastně dívám. Myšlenkami jsem se stále toulala u dnešního odpoledne…

Charlie přišel asi v deset hodin naprosto odrovnaný, ale zároveň mi připadal, jako kdyby nevydržel chvíli posedět. Šla jsem mu do kuchyně udělat večeři a on mě tiše následoval. Když jsem mu dala jídlo do mikrovlnky, otočila jsem se a poprvé se na něj pořádně podívala. V tu chvíli jsem zůstala stát na místě jako socha s pusou dokořán.
,,Je ti něco, Bell?''zeptal se polekaně Charlie a přešel ke mně. Já mu očima propalovala tvář. Zdvihla jsem ruku a jako v transu jsem prsty přejela po části jeho tváře.
,,Je tohle… rtěnka?''zeptala jsem se a podívala jsem se na něj. Zrudl jako rajče.
,,Ehm… No… To bylo jen přátelské políbení na tvář na rozloučenou…''vykoktal ze sebe.
,,Jo tak přátelské políbení…''pronesla jsem nevěřícně.
,,Ano… Nic jiného v tom nebylo…''řekl rychle a sedl se ke stolu. Rukou si tu rtěnku z tváře začal stírat. Já jsem se mu musela začít smát. Nejdříve se na mě díval nechápavě, ale potom se k mému smíchu přidal…

Byla sobota. Charlie si naplánoval, že mě vezme na oběd do jedné, prý velice chutné, restaurace tady ve Forks. Moc se mi nechtělo, protože jsem tak nějak tušila, že na mě Charlie něco chystá, ale nakonec jsem souhlasila. Do onoho úžasného oběda zbývaly asi ještě dvě hodiny, takže jsem měla dost času dát prádlo do pračky. Posbírala jsem všechno špinavé prádlo a roztřídila ho podle barev a postupně dávala vyprat. Čas docela utíkal, takže za nedlouho už do oběda zbývala jen hodinka času. Můj kotník už byl mnohem lepší než včera. Už jsem na něj mohla došlápnout, ale radši jsem to nepokoušela a dávala na Carlisleovy rady. Chtěla jsem, aby se mi to do pondělí zlepšilo a já mohla už normálně chodit, aby nikdo neměl podezření, že jsem vůbec nějaké problémy s kotníkem měla. A proto jsem celý včerejší večer a dnešní dopoledne skákala po domě po jedné noze. Už jsem dostala cvik i při skákání do schodů. Nejdříve mi Charlie lezl na nervy s tím, jak moc mi chtěl pomáhat, ale tohle jsem musela zvládnout sama. Dalo by se říct, že to zvládám levou zadní, ale já právě tu levou zadní měla obmotanou obvazy, takže tady by toto heslo neplatilo. Doma byla docela nuda, když člověk nemá co dělat. Vypráno a vyžehlíno už mám, oběd dělat nemusím, poklizeno už je… Možná tak ještě vynést koš se smetím. Doskákala jsem do kuchyně a popadla pytel s odpadky. Skákala jsem k domovním dveřím a byla jsem zvědavá, jestli si v pantoflích venku něco neudělám i s druhým kotníkem. Obouvat se s jednou nohou byla docela sranda a zvládla jsem to bez větších komplikací. Udělala jsem dva skoky ke dveřím a modlila se, abych cestu k popelnici a zpátky přežila. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Zlostně jsem se podívala na ten úžasný horní rám dveří, od kterého mám teď pěknou bouli na hlavě. Malými skoky jsem přeskočila práh a dostala se na verandu. Byla tu další překážka: schody. Opřela jsem se o zábradlí a chystala se ke skoku na první schod pode mnou, než mě vyrušil onen úžasný hlas.
,,Počkej!''zvolal pobaveně. Vzhlédla jsem a uviděla ho, jak ke mně běží od svého auta. To jsem vážně byla tak moc zamyšlená, že jsem si nevšimla, že přijel? Přiběhl až ke mně s pobaveným výrazem ve tváři.
,,Ahoj''pozdravila jsem ho.
,,Ahoj''řekl stále pobaveně.
,,Ukaž, já to odnesu…''řekl a vzal mi z ruky pytel s odpadky. Pozorovala jsem jeho ladnou chůzi, když šel k popelnici a potom jeho obličej, když šel zpátky ke mně.
,,Čemu vděčím za tvou návštěvu?''zeptala jsem se mile.
,,Jdu ti zkontrolovat kotník a potom ti něco navrhnout…''řekl a šibalsky se na mě usmál.
,,Chceš jít dovnitř?''zeptala jsem se ho.
,,Pokud chceš, abych ti ten kotník kontroloval tady na schodech, dovnitř jít nemusíme…''mrkl na mě pobaveně. Vzdychla jsem a otočila se směrem k domu. Začala jsem skákat směrem ke dveřím a on šel opatrně za mnou. Rozhodla jsem se nezdržovat se s prahem a tak jsem pokračovala ve skocích, a to mi bylo osudné. Tou úžasnou pantoflí jsem zavadila o ten práh a já letěla obličejem k zemi. Už jsem zavřela oči a připravovala se na náraz, ale Edwardovy silné paže mě stihly zachytit. Naštěstí. Ale bylo to jen tak tak.
,,Jsi v pořádku?''zeptal se, když mě stále držel v náručí.
,,Jo…Jo, jsem. Díky…''řekla jsem trochu omráčeně. Jak já nenávidím naše dveře! Nakonec by se mi ty Emmettovy montérky mohly hodit. S nářadím v ruce bych si s těmi dveřmi nějak poradila. Představila jsem si sama sebe v reklamě ,,Říkají mu… zahradník… Do práce je jako kat…''.Z mého toku myšlenek mě vytrhl Edwardův hlas.
,,Bell, vážně jsi v pořádku?''strachoval se.
,,Jo, jasně''řekla jsem a pokusila se o úsměv. Zřejmě mi neuvěřil, takže mě znovu vzal do náruče a donesl mě až do obýváku na gauč. Potom odběhl zavřít domovní dveře, které byly stále otevřené. Když se vrátil, vrhl na mě ustaraný pohled, ale když zjistil, že jsem v pohodě, tak se usmál. Klekl si před gauč a já k němu natáhla nohu. Opatrně mi sundal obvaz a začal zkoumat můj kotník. Nakonec mi s ním začal kroužit dokola a potom s ním jen hýbal ze strany na stranu.
,,Bolí tě to?''zeptal se a podíval se na mě.
,,Ani ne. Je to mnohem lepší, než včera…''odpověděla jsem mu.
,,Zkus se projít…''řekl mi a já vstala. Opatrně jsem našlápla levou nohou a připravovala se na bolest, ale nic jsem necítila. Udělala jsem několik kroků a stále nic. S úsměvem jsem se na něj otočila.
,,Nic mě nebolí…''řekla jsem a šla k němu zpátky. Usmál se na mě.
,,V tom případě už ten obvaz nepotřebuješ… Stačí ti jen ponožky… A když tě to teda už nebolí, rovnou přejdu k té mojí nabídce…''řekl a zazubil se. Posadila jsem se na gauč a naznačila mu, aby zaujal místo naproti mně. Přece nebude sedět na zemi…
,,No… Spusť…''nabádala jsem ho a bála se, co přijde.
,,Takže… Co děláš dneska?''zeptal se.
,,Dneska jdu na oběd s Charliem a potom nevím… Podle toho, jak se to vyvrbí…''odpověděla jsem mu.
,,A zítra?''ptal se dál.
,,Nemám ani nejmenší tušení, co budu dělat zítra…''odpověděla jsem mu i na tu druhou otázku.
,,Ještě stále jsi naštvaná na mou rodinu?''ptal se. Připadala jsem si jako u soudu, kde musíte odpovídat na kladené otázky.
,,Ne''řekla jsem hned.
,,V tom případě… Bych tě chtěl dnes odpoledne pozvat k nám domů… Esme bys udělala moc velkou radost… A Alice chce uspořádat pyžamovou párty, takže jsi samozřejmě zvána… V tom případě bys u nás byla až do rána. A v tom případě bych tě ráno mohl vzít do Port Angeles do tanečního sálu a mohli bysme vymýšlet sestavy na tu soutěž a potom bychom mohli zajít na oběd… Co ty na to?''vyčetl mi plán akcí, na kterých už se se mnou určitě počítá.
,,A obědem to končí?''zeptala jsem se šibalsky.
,,To bude jen na tobě…''mrkl na mě a usmál se. Dělala jsem, že chvíli přemýšlím.
,,Tak dobře…''souhlasila jsem. Jeho úsměv se ještě víc roztáhl.
,,A kde budu spát?''zeptala jsem se.
,,No… Pokud nám to projde a Emmett to nebude považovat za podvádění, tak bys mohla u mě… Teda pokud bys chtěla… Dokonce mám postel…''řekl a ušklíbl se. Musela jsem se zasmát.
,,Dobře… Beru to''řekla jsem a usmála se na něj.
,,Vážně? No super… Takže já tě vyzvednu… Kolem páté?''zeptal se.
,,Dobře''opět jsem se usmála a pokrčila rameny.
,,Dobře''usmál se taky. Chvíli bylo ticho a jen jsme se jeden druhému dívali do očí.
,,Už teď se těším…''zamumlal. Zdálo se mi to, nebo seděl o něco blíž, než předtím?
,,To já taky…''řekla jsem upřímně.
,,Růže ti ještě neuvadly?''uchichtl se.
,,Ne. Nejsem na pěstování květin už tak moc hrozná, jako dřív…''řekla jsem trochu uraženě, ale smála jsem se při tom. Zasmál se se mnou.
,,Vlastně jsem ti včera zapomněla poděkovat…''řekla jsem provinile.
,,Nemáš za co děkovat…''řekl něžně a vpíjel se očima do mých. Jenom jsem se usmála, protože hádat se s ním nikdy nemá cenu…
,,Takže co si mám připravit k vám?''zeptala jsem se.
,,No… Myslím, že nic. To víš, Alice byla zase na nákupech…''řekl a protočil oči.
,,Ne! Nenechám tvoji rodinu zbytečně utrácet za mě!''řekla jsem hněvivě.
,,Nebylo to zbytečné utrácení… A Alice koupila všem pyžama a věci. Dokonce i šaty na zkoušení…''řekl a zachechtal se.
,,No to není----'''začala jsem, než mě umlčel a dal mi prst na pusu. Opatrně jsem jeho ruku sundala, ale nechala si jí v dlaních.
,,Necháš mě to---'''opět mě umlčel druhou rukou.
,,Je vůbec nějaký způsob, jak tě umlčet?''zeptal se s úsměvem na rtech.
,,No… Jsem si jistá, že by pár způsobů bylo, ale většina by jich vedla k porušení pravidel, nebo k mé smrti''řekla jsem a uchechtla se. Ale potom jsem se podívala na něj a skoro se ho lekla. Měl zděšený, ale přesto hrozně nebezpečný výraz. Kdybych ho neznala a potkala ho někde v noci, utíkala bych od něj co nejdál, jak nejrychleji bych mohla. Ruku, kterou měl v mých dlaních, měl zaťatou v pěst. Šel z něj strach.
,,Edwarde?''zeptala jsem se neklidně a opatrně mu stiskla ruku, kterou měl zaťatou v pěst. Najednou ji blesku rychle uvolnil a vrátil do normálu. Zmučeně se na mě podíval.
,,Edwarde, děje se něco?''ptala jsem se vystrašeně.
,,Bello, už nikdy přede mnou nemluv o své smrti, ano?!''řekl poněkud vyvedený z míry. Slova se mi zadrhla někde v krku a já nebyla schopná vydat jedinou hlásku. Nakonec jsem jenom kývla. Chvíli si mě ještě napjatě prohlížel a potom se postavil.
,,Asi bych už měl jít…''řekl lhostejným tónem. Nejistě jsem přikývla a zvedla se, že ho vyprovodím. Došli jsme ke dveřím a on vyšel ven, kde mezitím začalo pršet. Už se připravoval sejít schody, ale mě to nedalo.
,,Edwarde?''oslovila jsem ho nejistě. Otočil se na mě a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
,,Udělala jsem něco… špatně?''musela jsem se zeptat. Najednou jakoby ožil a trochu se pousmál. Vrátil se ke mně a pohladil mě po tváři.
,,Ty nic, Bell… Je to v pohodě… Jen jsem si něco uvědomil…A… Mám ještě nějakou práci…''říkal trochu nejistě a tvrdě. Moc jsem jeho slovům nevěřila, ale kývla jsem a dívala se do země. Udělal to, co bych v tuhle chvíli nečekala. Opatrně mě obejmul.
,,Nic si nevyčítej… Odteď budu netrpělivě odpočívávat každou hodinu, dokud se znovu neuvidíme…''řekl a podíval se mi do očí. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na úsměv. Dal mi malou pusu do vlasů.
,,Tak v pět ahoj…''rozloučil se a šel pomalu ke svému autu.
,,Ahoj…''řekla jsem tiše, když byl pod schody. Možná mě ani neslyšel. Stála jsem mezi dveřmi ještě do té doby, dokud jeho Volvo nezmizelo za zatáčkou. Potom jsem šla zpátky dovnitř a šla ještě trochu poklidit. Jen tak jsem se podívala na hodiny a zjistila, že za deset minut by už tu měl pro mě být Charlie. Rychle jsem vyběhla schody a zamířila do koupelny, kde jsem se ještě upravila a později do pokoje, kde jsem si oblékla už předem vybrané oblečení. Jen co jsem sešla po schodech dolů, uviděla jsem, jak Charlie zrovna parkuje na příjezdové cestě. Hned jsem mířila do předsíně, kde jsem si vzala bundu a boty a vylezla ven do deště. Zamkla jsem dům a rychle běžela k Charliemu do auta, abych moc nezmokla.
,,Ahoj''pozdravil mě, když jsem si zapínala pás.
,,Ahoj''odpověděla jsem mu a pohodlně se opřela do sedačky. Vychutnávala jsem si to teplo, co v autě bylo. A taky vůně nějakého parfému… Bylo mi jasné, čí ten parfém asi byl, ale teď jsem to nechtěla řešit… Charlie se usmál a vycouval z naší příjezdové cesty.
,,Tak cos dělala?''zeptal se mě, když zařadil a znovu se rozjel. Charlie byl totiž celé dopoledne v La Push. Malé indiánské rezervaci nedaleko. Prý je tam oceán. Plánuju, že se tam taky někdy zajedu podívat.
,,Dala jsem vyprat prádlo a vyžehlila jsem… A před chvílí se stavil Edward…'' odpověděla jsem mu na otázku.
,,Vážně? A co chtěl?''zeptal se.
,,Zkontroloval mi kotník… Jo, nebude ti vadit, když budu od pěti až do zítra odpoledne u Cullenových? Alice prý pořádá nějakou párty a prý u nich můžu přespat… A zítra začneme s Edwardem nacvičovat ty tance…''řekla jsem. Charliemu se v očích zablesklo a usmál se.
,,No mně to nevadí… Klidně jdi, jestli chceš''řekl a pokrčil rameny. Bylo mi jasné, kdo u nás asi zítra bude, až přijedu. Chvíli bylo ticho a já se dívala z okna ven na domy, které jsme míjeli. Ovšem přes ten déšť toho moc vidět nebylo… Asi po dvou dalších minutách Charlie zajel na menší parkoviště a vystoupil z auta. Mě došlo, že už jsme asi tady, takže jsem vylezla ven za ním. Déšť byl snad ještě silnější než předtím. Utíkala jsem s Charliem rychle pod střechu restaurace. Charlie otevřel dveře a držel mi je, abych mohla projít. Vešla jsem do restaurace a rozhlídla se kolem. Bylo tam poměrně dost lidí, ale pár stolů bylo ještě volných. Po chvilce se u nás objevila servírka a ukázala nám volný stůl, kam si máme sednout. Šli jsme společně ke stolu a posadili se naproti sobě. Charlie si nervózně dmul prsty.
,,Tati? Děje se něco?'' zeptala jsem se.
,,Ne… Nic''odpověděl a hlas mu přeskakoval. Potom se rozhlídl kolem, jako kdyby někoho vyhlížel. Bylo mi to divné, ale nechala jsem to plavat. Po chvilce nám servírka donesla Menu a my si chvilku vybírali, co si dáme. Nakonec jsem zvolila hranolky a maso s omáčkou a Charlie svůj oblíbený steak. Chvilku jsme tam seděli mlčky a dívali se kolem sebe.
,,A jak bylo v La Push?''nadhodila jsem. Nepřítomně se na mě podíval a vrátil se do reality.
,,Jo, moc se mi tam líbilo. Byl jsem většinou jen u oceánu. Nefoukal ani moc vítr, takže to byla hezká procházka a bezva odreagování se, když jsem byl sám…''řekl a snažil se tématu vyhnout. Já se musela začít smát. Nechápavě a provinile se na mě podíval.
,,Tati, mě je jasné, žes nebyl sám… Pollynina parfému v autě by si všiml každý…''řekla jsem mu na vysvětlení. On zčervenal.
,,No dobře, byl jsem s Polly'' řekl a pokrčil rameny.
,,A jak vám to klape?''zeptala jsem se se smíchem.
,,Mezi námi je jen přátelství, Bello…''řekl a podíval se někam za mě. Rázem jakoby ožil. Otočila jsem se a uviděla, no koho jiného, než Polly… Tak oni se na mě domluvili!!! Musela jsem se tomu v duchu zasmát. Dnes jsem měla nějakou dobrou náladu…
,,Polly!''pozdravil ji nadšeně Charlie.
,,Ahoj, Charlie… Ahoj, Bello''řekla a usmála se na nás. Já jen kývla na pozdrav.
,,Co ty tady?''zeptal se naoko nevinně Charlie. Polly se už už nadechovala, aby odpověděla, ale já byla rychlejší.
,,Nehrajte to tady… Charlie, nikdy jsi nebyl dobrý herec… Pokud jste se domluvili na společném obědě, kde jsem měla být i já, tak to řekněte rovnou a ušetříte si hraní tohohle divadýlka…''řekla jsem pobaveně. Oba dva se na mě omluvně a provinile usmáli. Charlie ji potom přidržel židli a ona se posadila k nám. Chvíli jsme si o něčem povídali a já moc nedávala pozor. Uzamkla jsem se do své malinkaté bubliny a přemýšlela o různých věcech… Jako například o Edwardovi… Anebo o Edwardovi… Anebo znovu o Edwardovi…
,,Takže ty jsi vážně Edwarda znala, už když jste sem přistěhovali, Bello?''zeptala se mě Polly a tím mě vrátila zpátky na zem.
,,Ehm… Ano… Byli jsme přátelé…''odpověděla jsem. Asi jsem si neuvědomila, že jsem jí o něm někdy říkala. Přeci když jsem jí vyprávěla o své minulosti, o Edwardovi nepadlo ani slovo… Nebo ano?
,,To je slabé slovo! Mělas je vidět. Sice nejdřív byli přátelé, ale potom spolu začali chodit a---'''začal Charlie nadšeně chrlit.
,,Stačí, tati!''napomenula jsem ho a hodila po něm nepříčetný pohled. On zmlkl. Naštěstí.
,,Promiň…''omluvil se a u stolu na chvíli zavládlo ticho.
,,Ale, Bello, vždyť ty jsi říkala, že tvůj přítel se za-… Počkej, to byl Edward?''řekla a vykulila na mě oči. Jen jsem se na ní smutně podívala a kývla jsem. Byla jsem naštvaná, že to zašlo tak daleko. Za mou minulostí jsem chtěla udělat hodně silnou čáru a ne si o tom povídat někde u oběda.
,,Tak proto jste se pohádali ten první den na parkovišti… No jasně, připadalo mi, jako kdyby jste se všichni znali… Ale teď už je to mezi vámi dobré, ne?''řekla a usmála se.
,,Promiňte, ale o tom se teď opravdu nechci a nehodlám bavit…''řekla jsem suše a zvedla se. Nevěděla jsem, kam půjdu, ale prostě jsem někam musela. Nakonec se přede mnou objevily dveře, které vedly na dámské toalety, takže jsem zamířila tam. Zalezla jsem si do kabinky, obě prkýnka dala dolů a sedla si. Dala jsem hlavu do dlaní a zhluboka oddechovala. Proč se ze začátku tak nevinný oběd musí zvrtnout v toto? Proč to musí všichni rozpitvávat? Ano, Polly je milá, moje chování si nezasloužila, ale přece jí nemůžu vykládat o tom, jak se věci mají. Je toho tolik, že bych o tom klidně mohla napsat knihu, ale já prostě nechci! O své minulosti se nehodlám bavit s nikým jiným, kromě Edwarda, který mi stále dluží vysvětlení. Až budu vědět, proč se staly ty hrozné věci, tak až potom budu schopna za tím vším udělat tlustou čáru a budu žít jen pro přítomnost. Odteď bude pro všechny ostatní téma ,moje minulost' tabu. Anebo nebudu odpovídat… Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale najednou mi někdo zaklepal na dvířka.
,,Bello? Jsi tady? Moc se omlouvám, jestli jsem ti nějak ublížila… Už ti donesli jídlo, měla by ses jít najíst…''uslyšela jsem Pollynin hlas. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla, zvedla se a otevřela dveře od kabinky.
,,Ne, to nic… To vy promiňte, neměla jsem se tak chovat…''omlouvala jsem se.
,,Ne. Charlie mi vysvětlil, jak se věci mají. Odteď tě s ničím nebudu zatěžovat…''řekla mi a pousmála se.
,,Děkuju…''řekla jsem upřímně a pousmála se. Ona mi dala ruku kolem ramen a vedla nás zpátky ke stolu. Když jsme přišli ke stolu, Charlie se na mě omluvně usmál. Posadili jsme se na místa a já se dala s chutí do jídla…

Charlie a Polly už byli po jídle a o něčem se bavili, kdežto já stále dojídala to svoje. Nandali mi toho zbytečně moc. Nedivila bych se, kdybych za chvíli praskla. Už jsem vypila dvě a půl sklenice coly, ale stejně toho na mě bylo moc. Zbývalo mi na talíři posledních pár kousků masa a hranolek, když v tom se do restaurace vřítil jeden chlápek a rychle očima přelétl jídelnu a zastavil se na Charliem. Poznala jsem ho. Byl to jeden chlápek z policejní stanice, co pracoval s Charliem. Tehdy jsem se ho ptala, kde je Charlie, když jsem první den tady spatřila Edwarda a zjistila, že žije…
,,Charlie!! Bobby je mrtvej! Pojď honem!'' křičel a celá jídelna ztichla a dívala se, kdo tu způsobuje takový povyk. Charlie sebou trhl a vyděšeně se podíval na Polly, která mu pohled opětovala.
,,Bello, postarej se mi o Polly! Prosím!''zvolal Charlie a utíkal ven. Za chvíli nasedal s tím chlápkem do auta a odjížděl někam pryč. Podívala jsem se na Polly a ztuhla jsem. Křečovitě svírala okraj stolu a neměla daleko k slzám. Měla vyděšený výraz a celá se klepala. V restauraci už zase bylo slyšet hlasy lidí. Někteří pokračovali dál tam, kde přestali a někteří rychle vyběhli ven. Já však stále měla v hlavě tátova slova. Rychle jsem si přisunula židli k Polly a dala jí ruku kolem ramen.
,,Polly?'' oslovila jsem jí. Vypadala, že nevnímá. Oči měla upřené do jednoho bodu na stole. Trochu jsem s ní zatřásla.
,,Polly! Slyšíte mě?''domáhala jsem se nějaké reakce z její strany a třásla s ní. Po dlouhé chvíli sebou trhla a zmučeně se na mě podívala.
,,Polly, jste v pořádku?''zeptala jsem se jí.
,,Bobby… je mrtvý…''zašeptala nepřítomně.
,,Kdo je Bobby?''zeptala jsem se.
,,Jeden policista…''zašeptala. To se takhle chová kvůli jednomu policistovi?
,,Vy jste ho znala?''zeptala jsem se. Moc jsem nechápala, proč by byla v takovémhle stavu kvůli jedné vraždě.
,,Je to můj bratr…''zašeptala a hráz jejích slzných kanálků přetekla. Začala plakat. Já ztuhla, ale donutila jsem svoje svaly, aby jí objaly. Položila si hlavu na mé rameno a plakala. Snažila jsem se jí utěšovat, ale nebyla jsem v tom moc velký přeborník.
,,Asi bych měla jet domů…''zašeptala po chvíli mezi vzlyky.
,,Ani náhodou. Nenechám vás v tomhle stavu řídit. Budu řídit já a pojedeme k nám domů, kde počkáme na Charlieho, ano?''snažila jsem se vymyslet nějaké přijatelné řešení. Chvilku jí to trvalo, ale kývla. Pomohla jsem jí se postavit a vyndala jsem z kapsy u kalhot nějaké peníze. Naštěstí to stačilo, takže jsem je nechala na stole, obejmula Polly kolem pasu jako opora a šla s ní ven. Tam mi dala klíčky od svého auta, protože Charlie naším odjel. Otevřela jsem jí dveře a ona nasedla. Obešla jsem rychle auto a sedla si na místo řidiče. Neobtěžovala jsem se s pásem a rovnou nastartovala. Vycouvala jsem z parkoviště a jela k nám domů. V autě bylo ticho, které přerušovaly jen Pollyniné vzlyky.

Seděla jsem s Polly u nás na gauči a snažila se jí nějak utěšovat. Po chvíli jsem to vzdala, ale po chvíli začala nanovo. Seděli jsme tam asi hodinu a půl a já uvažovala o tom, že zavolám Edwardovi, že nikam dnes ani zítra nepůjdu. Určitě mě tady budou potřebovat a já bych nemohla být někde pryč, když vím, jaká hrozná věc se stala. Ovšem než jsem stihla svůj plán zrealizovat, obě jsme uslyšely na příjezdové cestě auto. Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil Charlie se strhaným výrazem. Hned, jak si všiml, v jakém je Polly stavu, šel k ní a obejmul jí. Chvíli jí tam kolíbal, ale potom jí zvedl hlavu a zeptal se.
,,Polly, proč pláčeš?''
,,Ty to nevíš? Bobby je přece mrtvý! Před chvíli jsi u toho byl!''zvolala a znovu začala plakat. Charlie na chvíli nechápal, ale potom mu přes obličej přelétl chápavý výraz a on se začal smát. Já se na něj zlostně podívala a Polly taky.
,,Ach, Polly… Nezemřel tvůj brácha Bobby, ale ten nový Bobby Caares, co u nás nastoupil před týdnem…''upřesnil jí a znovu se uchechtl. Polly se zatvářila radostně a potom pochopila. Na stanici asi byli dva muži se jménem Bobby. Já si úlevně oddechla a Charlie ještě jednou obejmul Polly. Ta se ještě chvíli zpamatovávala z toho šoku a potom se začala smát taky. Smála se tomu, jaké tady dělala divadlo, ale já jsem jí chápala. Naštěstí to bylo jenom nedorozumění. Ale i tak jsem v sobě měla takový pocit… strachu…
,,A jak zemřel?''nedalo mi to a musela jsem se zeptat. Charlie si znovu nasadil tu smutnou masku.
,,Přesně, jako v tom článku, který jsi mi ukazovala. Prostě jako kdyby… mu nic nebylo. Jako kdyby se nic nestalo. Ale tady byly stopy jenom jedny, ne pět, jak se tam psalo. Ale všechny okolnosti nasvědčují tomu, že je to dílo toho samého… Ještě se to bude řešit…''řekl a já ztuhla. Něco takového je tady ve Forks a můj táta je policajt! Žiju tady já, můj táta a moje druhá rodina a děje se tu tohle? Je to jako ve špatném snu… Je to noční můra. Noční můra, ze které se člověk hodně těžce probouzí. Noční můra, která vás pořád stíhá a nedá vám pokoj. Stále budete myslet jen na ni a na nic jiného…
,,Je ti něco, Bell?''zeptal se opatrně Charlie a díval se na mě. Uvědomila jsem si, že jsem zase určitě musela vypadat jako duchem nepřítomná…
,,Ehm… Jo, jasně''řekla jsem a usmála se. Spíš to muselo vypadat jako křeč. Podívala jsem se mu za rameno na hodiny. Půl páté. Charlie si všiml, kam se koukám a podíval se taky.
,,Za půl hodiny přijede Edward, že?''zeptal se a mrkl na mě. Já jenom přikývla…
,,No… Asi už pojedu domů. Ujistit se, že je Bobby vážně v pořádku''řekla Polly trochu pobaveným tónem a zvedla se. Charlie se ihned nabídnul, že pojede s ní. A tak odjeli a mě tu nechali samotnou… Zbývala mi ta půlhodinka času, takže jsem vyběhla do koupelny, kde jsem se osprchovala a potom se šla do pokoje obléct. Vzala jsem si na sebe své oblíbené modré triko s límečkem a hodně tmavé kalhoty. Potom jsem šla znovu do koupelny, kde jsem si vyfoukala vlasy a trochu se nalíčila. Když jsem sešla znovu dolů, bylo za deset minut pět. Edward říkal, že si nic brát s sebou nemám, takže jsem se posadila v obýváku na gauč a čekala, až přijede…

Bylo půl šesté a on nikde. Začala jsem být nervózní, jestli se mu taky něco nestalo. Vím, že byl vždy přesný jako hodinky a kdyby se snad plány zrušily, dal by mi vědět. Nebo ne?...

Tři čtvrtě na šest…. Nervózně jsem ťukala nohou o zem v pravidelném rytmu a očima stále hypnotizovala hodiny na zdi. Pořád nic. Ani telefon, ani zvonek u dveří…

V šest hodin jsem konečně uslyšela bouchnutí dveří od auta. Rychle jsem běžela ke dveřím a otevřela je. Úlevně jsem si oddechla, když jsem viděla, že je to on. Zastavil se před schody.
,,Bello, promiň, já-'''začal, ale já to nevydržela a rozběhla se k němu. Seběhla jsem dva schody a ocitla se v jeho náručí. Tiskla jsem se k němu a hlavu si zabořila k jeho krku. Trochu ztuhl, ale potom mi objetí oplácel.
,,To jsem ti tak chyběl?''uchechtl se a pravou rukou mi přejel po zádech.
,,To taky… Ale víš, jak jsem se bála, že se ti něco stalo? Slyšel jsi dnes o té vraždě, co se tady stala? Já se tak bála, že se stalo něco i tobě! Mohl jsi aspoň zavolat, nebo něco, já nevím! Ale mohl jsi dát vědět, že jsi v pořádku. Tohle mi už nedělej…''zanaříkala jsem a ještě víc se k němu přitiskla.
,,Promiň… Ale ještě jsme něco řešili doma… Omlouvám se, že jsem nezavolal… Snad ti to budu schopný vynahradit… Nějak…''řekl a zachumlal se mi svou hlavou do vlasů. Jen jsem pokývala hlavou a užívala si toto objetí.
,,Dáš na sebe pozor?''zeptala jsem se po chvíli tiše.
,,Kdy?''zeptal se.
,,Kdykoli… Nevím, jestli jsi četl to co já, ale bylo to i v Clevelandu, když jsme tam byli my a teď je to tady a… Já se tak bojím, Edwarde… O tebe, o Charlieho, o tvou rodinu, o ty, které mám ráda…''začala jsem rychle mluvit, že musel mít problémy zachytit to, co říkám. Zvedl mi hlavu a podíval se mi do očí.
,,Nedovolím, aby ti to ublížilo… A slibuju, že na sebe dám pozor, když chceš…''řekl něžně a stále se mi díval do očí, i když z menší vzdálenosti.
,,Vážně slibuješ?''nedala jsem pokoj. Vážně jsem se o něj bála.
,,Přísahám…''zamumlal a dal mi malou pusu na nos… Moc se mi z toho objetí nechtělo, ale nakonec jsem si šla pro bundu a pro boty, protože doteď jsem byla jen v ponožkách a potom jsem ještě zamkla a dala klíč pod okap. Když jsem se k němu vracela, usmíval se na mě a nabídl mi ruku. Hned jsem se jí chopila a šli jsme ruku v ruce k jeho autu.
,,Edwarde, pořád si můžu vybrat, co budeme dělat zítra po obědě?''zeptala jsem se a lišácky se na něj usmála.
,,Samozřejmě… Je to na tobě''řekl a úsměv mi oplatil. Já jen kývla.
,,To už sis něco vybrala?''zeptal se, když jsme došli ke dveřím spolujezdce, které mi jako pravý gentleman otevřel.
,,Jasně''řekla jsem, když jsem nasedala. On se opřel o otevřené dveře, upřel na mě svůj spalující pohled a usmíval se.
,,A co?''zeptal se. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli mu to mám říct teď nebo potom, ale usoudila jsem, že říct mu to teď bude asi lepší…
,,Co takhle jet se podívat do La Push?''zeptala jsem se a usmála se.
,,Do vesnice, nebo k oceánu?''zeptal se a šibalsky se usmíval.
,,Do vesnice i k oceánu''odpověděla jsem mu a zasmála se. Chvilku dělal, že přemýšlí.
,,Dobře, zítra se pojedeme podívat do La Push…''řekl a znovu se na mě pokřiveně usmál…
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 *BaBy.OkurQa13* *BaBy.OkurQa13* | Web | 26. února 2009 v 18:57 | Reagovat

Ahoj,nechceš spřátelit ??

2 Tí_nuška Tí_nuška | Web | 26. února 2009 v 18:57 | Reagovat

Ahoj!

Hlasuj pro mě pls tady: http://tokinkovia-aca.blog.cz/0902/6-kolo-sutaze-o-naj-fan-th ... jsem tam jako Tí_nuška... díky moc

PS: Jestli potřebuješ taky někde hlásnout, napiš pls na blog...

Jinak u mě na blogu probíhá hlasování v duelu: http://tokiohotel-nejgroup.blog.cz/0809/5-duel-hlasujte-pro-ty-lepsi ...

A na druhým blogu můžeš hlasovat o nej fotku měsíce: http://my-habibi.blog.cz/0901/fotka-mesice-ii ... tak se měj :)

3 adrianga adrianga | Web | 11. března 2009 v 23:22 | Reagovat

na to nejsou slova. best!!

4 anonymka anonymka | 14. března 2009 v 23:42 | Reagovat

můj názor znáš.... samozřejmě že je to mo hezký jako obvykle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama