Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


2.část-Pozvání

25. února 2009 v 20:43 | Dara |  Stará láska nerezaví



2. kapitola - Pozvání
Bella:
S trhnutím jsem otevřela oči.Avšak jaké bylo mé zklamání,když jsem spatřila Charlieho. Dívala jsem se vyděšeně a Charlie se mnou pořád třásl,i když už jsem byla vzhůru.
,,Charlie?''
,,Bello?Jsi v pořádku?''ptal se.
,,Ano''odsekla jsem. ,,Proč?''
,,Křičela jsi ze spaní.Pořád jsi volala jeho jméno...''řekl.
,,Aha''řekla jsem jen a sklopila obličej.Tohle se opakovalo už několik nocí.Stejný scénář...
,,Opravdu jsi v pořádku?''pořád nedal pokoj.
,,Jo,jsem''odbyla jsem ho a otočila se na posteli tak,abych k němu byla zády.

Takhle to šlo dál a dál.Proč mě prostě nemůže nechat na pokoji?...Vždyť je to teprve týden,co odešel…Ale pro mě to byla věčnost.Neustále poslouchat ze všech stran ty lítostné věty mě neuvěřitelně štvalo...Ať si nechají svoji lítost!...Většinou jsem se otočila zády k nim a šla pryč dřív,než by mohli s těmi větami pokračovat...Cítila jsem se,jako kdybych už nežila.Jako,kdyby můj život ztratil svou podstatu,svůj pravý smysl...

Z hodin se staly dny,ze dnů týdny…Všechno utíkalo jako rozmazaná šmouha,ale já jsem si pamatovala i sebemenší detail každého dne.Přežívala jsem ze dne na den.Bylo to jako mučivá věčnost,kde dny ubíhaly velmi velmi pomalu.Jako kdybych si ten pohár neuvěřitelné bolesti musela vypít opravdu až do dna a ještě dostat přidáno...Opravdu si pamatuju každý den,od jeho odjezdu.Ovšem to rozloučení samotné jsem si pamatovala nejvíc,i když jsem si tak moc přála zapomenout.Sny pokračovaly,a dny se opakovaly…Ráno jsem jela do školy,kde jsem sedávala sama u stolu v jídelně...Sama v lavici při biologii...Všude sama...Pořád a asi už napořád…
Po škole jsem jela domů,kde jsem uklidila,uvařila a pak jsem se odebrala k sobě do pokoje,kde jsem se stočila do těsného klubíčka a poddala se svým bolestným pocitům a vzpomínkám,a nechala slzy,aby mi smáčely obličej...
A měsíce plynuly...

ŘÍJEN

LISTOPAD

Byl prosinec.Ten otravný déšť vystřídaly sněhové vločky.Bylo to lepší,protože ty nebyly tak mokré a bylo to lepší,protože v noci nebylo slyšet bušení deště do střechy.Ale bylo to horší,protože jsem si vždycky vzpomněla,jak měl Edward ve vlasech sníh a jak mu to tak neuvěřitelně slušelo...Všechno má své výhody a nevýhody…Ale já jsem nenašla snad ani jednu věc,při které bych si nevzpomněla na Edwarda...

Byla jsem zoufalá.Viděla jsem na Charliem,jaký má o mě strach a jak mu ubližuju…Opravdu už jsem jako chodící zombie...Charliemu tím opravdu hrozně moc ubližuju.Bolí ho,mě takhle vidět…Fialové kruhy pod očima z nedostatku spánku,věčně mokré oči od slz,rozcuchané vlasy a nepromyšlené oblečení.Brala jsem si na sebe většinou jen to první,co mi přišlo pod ruku.Ani jsem se nedívala,co si zrovna oblékám.A v neposlední řadě jsem byla ještě větší trdlo,než obvykle.Zakopávala jsem o vlastní nohy...Důsledkem byly mé ruce plné modřin a nohy taktéž.Další důvod k tomu,aby si mě lidi srovnávali se zombiem...A další důvod k tomu,abych dál nechtěně ubližovala Charliemu...

Vracela jsem se po dalším školním dni zpátky domů.Nechtěla jsem jít znovu dovnitř a stočit se do klubíčka,jak jsem to dělávala pořád...Proto jsem si nechala batoh v autě a šla jiným směrem,než k domovním dveřím.Po chvilce jsem překročila hranici lesa a Charlieho zahrady.Nevím,co mě táhlo dál a dál do lesa,ale pořád jsem cítila touhu vypadnou,pročistit si hlavu a být chvíli sama.Nevím,jak dlouho jsem šla,myšlenky se mi ubíraly do míst,kde to bolí nejvíc,ale podstatné bylo,že jsem po nějaké době překonala další hranici...Hranici lesa a..naší louky…

Ve třpytu sněhu byla ještě krásnější,než jsem si ji pamatovala.Ovšem byla by ještě krásnější,kdyby se na ní třpytilo ještě něco jiného...

Byla jsem unešená krásou tohoto místa.Šla jsem přesně doprostřed louky a tam jsem padla na zem.Bylo mi jedno,že mi bude zima a že budu mít promočené oblečení.To jediné důležité pro mě v tuto chvíli bylo,že jsem se dostala na to místo,kde jsme si poprvé vyznávali city a kde jsem bývala tak šťastná...

Chlad jsem začala vnímat až mnohem později.Nevím,jak dlouhou dobu jsem tu strávila,ale opravdu mi to bylo jedno.A právě tady jsem si něco uvědomila...
Bude to,jako kdybych nikdy neexistoval .Slyšela jsem tato slova stejně jasně,jako kdyby přímo teď stál vedle mě a říkal mi to.Chtěl,abych začala nový život.Říkala jsem si,že by bylo určitě fér,splnit mu jedno z posledních přání...Začnu nový život.Zlepším se.Budu se víc stýkat s přáteli.Víc se budu věnovat Charliemu.Vždyť Charlie byl vlastně důvod,proč jsem dál zůstávala na tomto světě.On byl ten důvod,proč jsem si už dávno nevypůjčila jeho služební pistoli a...

Změním se.S těmito slovy jsem se vracela domů.Budu se snažit začít nový život.Život bez něj.Život,kde bude jen v mých vzpomínkách...Těch nejkrásnějších vzpomínkách,které mám...Ty nejkrásnější vzpomínky budou patřit vždy jen a jen jemu...

Překvapilo mě,jak daleko jsem ušla a jak daleko byla ,naše louka'od Charlieho domu.Když jsem konečně vyšla z lesa,uvědomila jsem si,že už je tma.V domě se nesvítí,což naznačuje,že Charlie je opět přesčas...Nejdřív jsem zamířila k autu a vytáhla si batoh.Potom jsem si to namířila k domu...
,,Změním se''.To byla slova,s kterými jsem vcházela do dveří...

Nejprve jsem šla k sobě do pokoje,kde jsem se převlékla ze školního oblečení.Vzala jsem si čisté oblečení a dávala si pozor,co si zrovna beru na sebe.Pak jsem šla dolů do kuchyně,kde jsem začala s přípravou večeře...

Charlie přijel zrovna když jsem byla hotová s večeří a sundávala si zástěru.Slyšela jsem,jak si sundává boty a bundu.Když rovnou mířil směrem k obývacímu pokoji,zavolala jsem na něj milým hlasem...Nebo jsem se o to aspoň snažila...
,,Ahoj,tati!Tak jaký jsi měl den?Pojď se najíst,večeře je hotová!''...To on byl taky hotový.Hotový z toho,že jsem mu po více jak dvou měsících řekla sama od sebe víc,než jednu větu.Nejdříve se zarazil,ale pak opatrně přešel do kuchyně.
,,Ahoj,Bells''pozdravil opatrně.
,,Ahoj''odpověděla jsem mu na pozdrav a snažila se o upřímný úsměv.Nejdřív na mě zíral,ale pak se pochybovačně zeptal.
,,Tak co máme dobrého večeři?''Zřejmě si nebyl jistý,jestli se mu to nezdá...Já se usmála a začala mu servírovat na stůl...

,,Bello?Co se to s tebou děje?''zeptal se,když dojedl.Věděla jsem,kam tím míří.
,,No...Ehm...Tati,moc se ti omlouvám,za své chování...Slibuju,že se změním...Aspoň se budu..snažit...Musím zapomenout...''řekla jsem mu.Ale v duchu jsem si sama pro sebe řekla,že nesmím zapomenout...
,,Aha''řekl po chvíli a usmál se.Já jsem mu úsměv oplatila...
Zatímco jsem utírala nádobí,ozval se zvonek.Charlie šel otevřít a já slyšela,jak Charlie zvolal.
,,Ahoj,Billy!''
,,Ahoj,''pozdravila Billy,když vjížděl dovnitř.
,,Kde máš Jacoba?''ptal se Charlie.
,,Ále,je v autě…''odpověděl Billy.
,,A copak potřebuješ?''ptal se Charlie.
,,No...S Jakem nás napadlo,jestli byste s námi třeba nechtěli strávit Vánoce...''ptal se.Chvíli bylo ticho...
,,No...Ehm...''slyšela jsem Charlieho,jak nad tím uvažuje.
,,Rádi přijedeme''vložila jsem se do toho a šla za nimi do haly.Oba mi to oplatili nevěřícími pohledy,ale ty záhy vystřídal zářivý úsměv a tvářích obou...

Večer jsem se opět poddala svým slzám…Nebude to tak lehké,jak jsem si myslela,že bude...Ovšem dospěla jsem k názoru,že na okolí nesmím dát nic znát...Budu trpět sama někde v koutku…Budu trpět sama,ale nedovolím,aby kvůli mně trpěl ještě někdo další...Vypiju si ten pohár bolesti až do dna...Ale sama!

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATECuLLeN KATECuLLeN | 17. září 2009 v 14:38 | Reagovat

fakt super,nejako mna to chytilo

2 Lenka Lenka | 11. října 2009 v 13:30 | Reagovat

Kráásný, už du na další dílečky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama