Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


2.díl

25. února 2009 v 21:29 | Dara |  Má naději?


2.část
Bella:
Ze začátku jsem seděla jen v obývacím pokoji.Nechtěla jsem se hnout z místa.Nechtěla jsem se dívat jinam,než na zem.Na své ruce,nohy a maximálně na stůl.Dál jsem se podívat nedokázala.Když můj pohled omylem zabloudil k pianu,nebo ke kuchyni,nebo kamkoli jinam,vynořily se mi v hlavě vzpomínky rychlostí kulového blesku.Některé šťastné,některé horší,ale všechny měli stejný účinek.Musela jsem se schoulit do klubíčka na sedačce a čekat,dokud ta bolest v mé hrudi nepřejde.Takhle jsem tam prosedla půlku noci.Když bylo něco kolem tří hodin ráno,řekla jsem si,že přeci nejsem zbabělec.Vstala jsem z pohovky a udělala jeden váhavý krok směrem k pianu.Potom další a další,dokud jsem nedošla k pianu.Nejdřív jsem kolem něj prošla a prsty přejížděla po jeho desce.Zbyly za mnou linky od mých prstů,protože na pianu byl prach.Potom jsem došla ke stoličce a opatrně se posadila.Rozevřela jsem kryt na klávesy a tam byl přeložený papír.Vlastně to bylo víc papírů.Byly to noty.Ale ta bolest se dostavila opět,hned jak jsem si přečetla název skladby.,,Bellina ukolébavka,kopie'',stálo tam.Kolem byla namalovaná srdíčka.Začala jsem opět brečet a položila si hlavu do dlaní a rukama se opřela o klávesy.Vydalo to pár tónů,ale ani ty nepřehlušily moje vzlyky.Podívala jsem se znovu na ten papír a snažila se vzpomenout na těch pár lekcí klavíru,které jsem měla.Poznala jsem začátek not,ale víc ani ťuk.Snažila jsem se vzpomínky na svou ukolébavku potlačit co nejvíc,ale nešlo to.Opět jsem ty papíry složila a dala zpět tam,kde jsem je našla.Byla jsem duchem mimo.Zavírala jsem kryt a...PRÁSK!...AU!!...Nedávala jsem takový pozor na to,co dělám,takže se mi podařilo přibouchnout si krytem prsty.Rychle jsem je vyndala a stiskla.Zřejmě nebyly zlomené,alespoň jedno moje štěstí.Vstala jsem a musela se přidržovat klavíru,abych neupadla.Nohy mě nechtěly poslouchat.Vyšla jsem opatrně schody nahoru.Ani nevím,kam mě nohy nesly,ale najednou jsem otvírala dveře do Carlisleovi pracovny.Šla jsem opatrně k jeho stolu a posadila se do křesla.Na protější stěně u dveří,kde byly dříve obrazy byly teď jen pavučiny a bylo znát,kde byly obrazy,protože na teď místech nebyla tak velká vrstva prachu,jako na okolní stěně.Podívala jsem se na stůl,na hromadu papírů,které ležely přede mnou.Rozpoznala jsem papíry z nemocnice.Šmátrala jsem dál po stole,jestli nenajdu něco dalšího.Kromě Esminých fotek,jednoho ořezávátka,pár propisek a tužek tam nebylo skoro nic.Vstala jsem z křesla a šla zpět na chodbu.Zavřela jsem za sebou dveře a šla k dalšímu křídlu schodů.O ostatní pokoje jsem se nestarala.Šla jsem po schodech nahoru,dobře vědíc,kam dojdu.Šla jsem pomalu a opatrně.Byla jsem na posledním schodu a zaváhala jsem.Ale nakonec jsem si dodala odvahu a vstoupila do další haly.Nedívala jsem se nikde kolem,jen jsem šla ke dveřím,které vedly do jeho pokoje...

Opatrně jsem otevřela dveře a rozsvítila.Naskytl se mi pohled na poloprázdné police a zpola prázdný pokoj.Přes jeho černou pohovku bylo přehozené prostěradlo.Strhla jsem ho a sedla si.Dívala jsem se po pokoji.Nevím,čím to bylo,ale tady jsem mohla přemýšlet nad vším možným.Vzpomínat na co jsem chtěla a nemělo to zdaleka takovou odezvu jako tam dole u piana.Jistě,musela jsem mít ruce kolem hrudi,ale nebylo to tak hrozné.Popošla jsem k jeho polici s CDčky. Byla poloprázdná,ale přece jen tam něco zbylo.Podívala jsem se na povědomý obal a otevřela ho.byl tam papírek,na kterém bylo jeho elegantní písmo.Stálo tam ,,Dárek od Emmetta k Vánocům. Bohužel nevěděl,že toto CD už mám...''.Pousmála jsem se a snažila se strčit CD do jeho starého sterea.Kupodivu se mi to podařilo na první pokus.Popošla jsem k oknu a zadívala se ven,do tmy.Nikde nikdo nebyl.Ani vítr nefoukal.Normální člověk by se bál,ale u mě se nedá říct,že bych byla normální.Zamilovala jsem se do upíra a teď tady stojím,poslouchám skladbu Clair de Lune od Debussyho,kterou jsme oba milovali a poslouchali.O mě se rozhodně nedá říct,že jsem byla normální...Šla jsem si opět sednout na pohovku.Chvíli jsem tam jen tak seděla a vzpomínala,pak mě ale dostihla únava a já se uvelebila na jeho pohovce.Bylo těžké tam ležet.Pohovka pořád voněla po něm.Uvědomila jsem si,že je to ještě lepší vůně,než kterou jsem si pamatovala.Potom jsem si ale zvykla a byla jsem ráda,že svou poslední noc trávím ve vzpomínkách na ty nejkrásnější chvíle svého života.Něco mi ale vrtalo hlavou.To,co říkal Aro.Vážně je teď z Edwarda žijící troska?Nemohla jsem tomu věřit,i když jsem moc chtěla.Ale pořád jsem si pamatovala ten jeho tvrdý výraz a oči,když mi říkal,že mě nemiluje a že odjíždí.O pravdivosti jeho slov jsem nemohla pochybovat...Přemítala jsem,co asi teď dělá.Určitě nespí...Myslí taky na mě,nebo už si našel někoho jiného,kdo je pro něj lepší a vhodnější,než já?Nějakou jeho druhu?...Nemohla jsem na to ani pomyslet...Bolelo to ještě víc,než myslet na jeho samotného...Ale měla jsem víc věcí na přemýšlení.Musela jsem se rozmyslet,jestli raději zemřu,nebo se stanu upírem.Mohla bych potom najít Edwarda. Možná by měl radost,že jsem jako on a možná bychom se dali opět dohromady...Ale co to tady plácám?!Jak bychom se mohli dát opět dohromady,když on už o mne nestojí?Nechal mě tu jako použité zboží a odjel nějak pryč...Určitě z něj teď nemůže být žijící troska...Během tohohle přemýšlení se dostavil spánek a já upadla naposledy do říše snů.

Probudila jsem se,když už bylo světlo.Nikam jsem nespěchala,tak jsem ještě chvíli odpočívala.Po chvíli jsem byla celá rozlámaná,tak jsem vstala a vydala se dolů.Naposledy jsem se ohlédla a podívala se na ten pokoj.Zhluboka jsem se nadechla,otočila se a šla chodbou ke schodům.Šla jsem pomalu,dívala se jen na svoje nohy,abych měla jistotu,že dobře našlapuju.Nechtěla bych spadnout a něco si zlomit,což by mi bylo podobné.Až když jsem měla před sebou poslední tři schody,podívala jsem se po okolí.Na sedačce seděl Aro.
,,Bello!Dobré ráno!''pozdravil.Já se jen kysele usmála a sešla ty schody,které mi ještě zbývaly.
,,Vyspala ses dobře?''ptal se.
,,Vypadám snad na to?''vyjekla jsem na něj.
,,No...Když člověk spí do půl jedné odpoledne,řekl bych,že bude vyspalý...''namítl.
,,To už je tolik?''ptala jsem se.Jenom přikývl.
,,Aha''řekla jsem jen a sedla si na pohovku.Chvíli bylo ticho.
,,Bello...Brzy se musím vrátit do Itálie. Potřebuju slyšet tvůj verdikt,abych ho mohl ještě nejlépe dneska vykonat...''řekl.
,,Už dneska?''zapištěla jsem leknutí a hlas mi vystřelil o oktávu výš.
,,Ano...Takže?''ptal se.Musím přiznat,že jsem o tom včera moc nepřemýšlela.Vím,kdysi jsem chtěla být upírem,ale teď by to pro mě nemělo cenu.Potulovat se po zbytek věčnosti sama.Sama...Teď by bylo pro mě nejlepší odejít z toho to světa,stejně už mě tu nic nedrží.Ale přece...''
,,Rozhodla jsem se,že chci...Chci být jako vy...''řekla jsem suše.
,,Výborně!''zvolal Aro a zatleskal rukama.Vypadal jako pětileté děcko,které má radost,že mu rodiče koupí zmrzlinu.
,,Kde jsou ostatní?''ptala jsem se.
,,Už odjeli.Zbyla jenom Jane,ale ta je v Seattlu.Na lovu.A počká na mne,až vykonám tady tu práci a půjdu za ní...''řekl.
,,Aha''řekla jsem znovu.
,,Tak můžeme?''ptal se po chvíli.Nasucho jsem polkla,odhrnula si vlasy z krku a jenom kývla.Měla jsem strach.Nelíbilo se mi,že je to zrovna Aro,kdo mě přeměňuje,ale jak se k mému krku stále více blížil jeho obličej,představovala jsem si obličej někoho jiného.Edwarda.Nebylo to zrovna výborné,ale lepší.Aro mi dal jednu svou ruku na druhou stranu krku a druhou naklonil mou hlavu,aby měl místo pro svou.Naposledy jsem viděla jen jeho lačné oči.Pak už jsem jen vyjekla a svíjela se na pohovce...

Nejdříve jsem cítila oheň jen okolo toho místa,kde mě Aro kousnul.Potom se jed rozšiřoval dál a dál po celém mém těle.Nevnímala jsem nic víc,než ten spalující žár uvnitř mého těla.Ten žár otupil všechny mé svaly,smysly,prostě všechno.Nevěděla jsem,jestli je noc,či den.Ani jestli jsem sama,nebo je tu někdo se mnou.Neuvědomovala jsem si,že křičím,dokud jsem se sama neslyšela.Jediné,co jsem vnímala byl ten žár.A někdy i údery mého srdce.Vím,že je to naposledy,co ho slyším bít.Ani ne tak slyším,ale cítím.Ani nevím,po jak dlouhé době ten žár začal slábnout.Nejprve jen na konečcích prstů,potom ale po nějaké určité době se soustřeďoval jen na hruď a na místo,kde jsem měla obtisk Arových zubů.Pak už to bylo jen kolem srdce.Uvědomovala jsem si,že už bude asi brzo konec.Konec tohohle všeho trápení.Konec mého lidského života,ale začátek nového,věčného...

Otevřela jsem oči.Bylo to neuvěřitelné,vše bylo tak ostré.Ale počkat…Kde to jsem?!Kdo to sedí na té sedačce naproti?!Když ten starší muž zpozoroval,že jsem při vědomí,jenom se usmál.
,,Vítám tě,Bello''řekl.Stále se usmíval.Jak zná mé jméno?
,,Kdo jste?Kde to jsem?!''ptala jsem se a prohlížela si tu místnost,kde jsem ležela.Vše bylo tak krásné,sladěné do bíla.V rohu místnosti stálo piano a...AU...Nevím proč,ale najednou mě přepadl smutek a zabolelo mě u srdce.Sáhla jsem si na hruď,ale nic jsem necítila.Žádný tlukot,nic.Zadržela jsem dech,abych se lépe soustředila na bušení srdce...Nic...
,,Jakto,že moje srdce netluče?!''zaječela jsem hystericky.
,,Bello?Ty si mě nepamatuješ?''ptal se.
,,Ne...Já vás neznám!''řekla jsem rázně.
,,Tak dobře.Poslouchej...''začal.Přesídlil své tělo z křesla vedle mě na pohovku.Já jsem zkřížila nohy a dívala se na něj.
,,Podívej...Důvod,proč ti netluče srdce je ten,že už nejsi...živá.Ano,jistě,jsi,ale už nejsi člověk.''začal.Bylo mi to divné...Hráblo mu?
,,A co tedy jsem,když ne člověk?A jaká tedy jsem,když nejsem živá?''ptala jsem se s posměvačným tónem.Jistě bylo vidět,že mu nevěřím.
,,Víš,Bello.Je to složité.A když jsi ztratila paměť,je to mnohem komplikovanější.Já,ty a mnozí nejsou lidé.Vypadáme na to,ale nejsme.My...Nejsme živí,ale ani mrtví.Jsme upíři''řekl.
,,Co prosím?!''zírala jsem na něj s pusou dokořán.
,,Vím,Bello.Je to pro tebe určitě šok.Dovol,abych se představil.Mé jméno je Aro Volturi.Ještě před třemi dny jsi byla člověk.Já jsem tě na tvé přání změnil v upírku.''řekl.Dívala jsem se na něj pořád pochybovačně,ale nevím čím to bylo,ale začínala jsem mu věřit.
,,Na mé přání?''zeptala jsem se.
,,Ano.Chceš slyšet celý příběh?''ptal se.Jenom jsem kývla a pokynula mu,aby mluvil.
,,Takže...Jmenuješ se Isabella Swanová a je ti 18 let.O tvých rodičích bych nemluvil,není to podstatné.Ale co vím,tak jsi žila ve Phoenixu se svou matkou,pak ses ale odstěhovala sem do Forks,za svým otcem.Pak ses tu zamilovala do jednoho chlapce,který byl upír.Právě teď jsme v jeho domě.Ale problém byl ten,že ty jsi byla člověk.Ty jsi milovala jeho a on tebe.Pak ale při tvých 18. narozeninách na tebe jeho bratr,taky upír zaútočil,protože jsi se o něco řízla.Edward potom odjel se svou rodinou pryč a nechal tě tady.Celé čtyři měsíce jsi tady chodila jako tělo bez duše a byla jsi úplně mimo.Ovšem ale,znala jsi naše tajemství.Tajemství,že na světě existují upíři.A žádný člověk nesmí o naší existenci vědět.Proto jsem se svými přáteli přijel a dal ti na výběr.Buď zemřeš,nebo se staneš jednou z nás...Tvoji volbu si asi domyslíš.Jsi tady,takže jsi upír.Copak necítíš ten žár v krku?Nemáš žízeň?''ptal se.Jenom jsem kývla na souhlas.Nevím proč,ale věřila jsem mu každé slovo.Pocítila jsem nejdřív pocit hněvu,pak ale smutku.Ty pocity nad tím upírem,který mě opustil.
,,Víš,Bello.Myslím,že ten důvod,proč jsi ztratila paměť je ten,že jsi byla psychicky mimo tak dlouhou dobu.Vlastně od té doby,co Edward odjel.Proto si myslím,že si to nepamatuješ...''řekl.Zase jsem jen kývla.Při jméně Edward mnou opět projelo to škubnutí a bolest.Podobná bolest,jako když mé oči předtím zabloudily k pianu v rohu.Tato bolest však byla větší.
,,Edward byl ten,koho jsem milovala?''ptala jsem se.
,,Ano''odpověděl.Chvíli bylo ticho.
,,Bello. Jsem z Itálie. Patřím ke královské rodině upírů,proto se tam musím brzy vrátit.Jsem tady jen na chvíli,abych se tě zeptal,jestli nechceš žít s námi.''řekl.Chvíli jsem to zvažovala,ale pak jsem řekla.
,,Díky,ale ne.Pokusím se žít sama a začít nový život…''řekla jsem a usmála se.On se taky usmál.
,,Dobře. Bello,musíme spolu ještě něco podniknout,než odjedu.Víš,někomu z tvých blízkých by bylo divné,že jsi tak dlouho pryč.Vlastně už to jsou čtyři dny.Proto to musíme nějak nahrát,aby si lidé mysleli,že jsi mrtvá.Ovšem budeš se muset ovládat.''řekl mi.
,,Fajn.To snad nebude problém''řekla jsem.
,,Dobře. Pojď,dáme se do práce''řekl a vstal.Já ho následovala ven z domu...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 _#AvRiLíK#_ _#AvRiLíK#_ | Web | 25. února 2009 v 21:38 | Reagovat

AcHoJeC_Máš moc Hezu blog__powedenej_:)_♥

2 KikaV KikaV | E-mail | Web | 10. března 2009 v 22:52 | Reagovat

Tak jo, je to zajímavé:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama