Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


4.díl

25. února 2009 v 21:40 | Dara |  Má naději?


4.část
Bella:
Doběhla jsem k domu a natáhla se na pohovku v obýváku.Usmívala jsem se.Moje první zabitá oběť.Byla jsem si vědoma toho,že moje duhovky teď jsou karmínově rudé,ale nijak moc jsem se o to nezajímala.Byla jsem si taky vědoma toho,že jsem právě zabila člověka.Nevinného člověka.Oslovil mě.Musel mě znát.Byl to ten,který mě našel?Možná...Ale ten pohled...Ten způsob,jakým se na mě díval...Jako...Jako kdyby se znovu narodil.Kdyby konečně našel,co hledal.Díval se na mě…takovým tím otcovským radostným pohledem...A potom...Obejmul mě.Měl velkou radost z toho,že mě vidí.Nebylo mu divné,že se zrovna vracel z mého pohřbu a potom potkal mě?Mě,která jsem měla být v té rakvi pod zemí?Projela mnou lítost.Vzpomněla jsem si na ten pocit,když jsem pila jeho krev.Já jsem byla dokonale šťastná,ale co on?...Možná měl rodinu.Měl přátele...A já...Já ho zabila.Určitě se to bude vyšetřovat.To bylo teď stejně jedno,na mě nikdy nepřijdou.Pořád jsem však musela myslet na to,že jsem zabila...Co je mi po pár minutách mého štěstí,ale přitom celý život truchlení rodin těch,které jsem zabila,nebo zabiju?Za to mi to nestojí...I když...Všichni jsou sobci!Každý je sobecký!V hlavě jsem si dokázala vybavit případ...Ten kluk,Edward,který mě opustil...Nebyl i on sobec?Sice jsem si na něj nepamatovala,ale podvědomě jsem tušila,že něco takového bylo.Cítila jsem to...Tak proč bych nemohla být sobec i já?...

Týdny plynuly.Uplynulo mnoho času od té doby,co jsem zabila toho prvního muže.Od té doby jsem zabila mnoho lidí.Některé z hladu,některé z nudy.Žádný člověk se mi ale nevryl do paměti takovým způsobem,jako ten první muž.Tyto série vražd už se dostaly do novin.Dříve,prý tak klidné městečko se stalo semeništěm vražd.Co jsem tak zaslechla,ten můj první zabitý byl náčelník místní policie.Dnes se měl konat pohřeb.Chystala jsem se tam.Chtěla jsem přijít na to,odkud mě znal...Jak jsem předpokládala,jeho smrt se vyšetřovala,ale na nic nepřišli.Když jsem tam doběhla,viděla jsem,jak jsou všichni shromáždění kolem jeho hrobu.Ale přece jen mi bylo něco divné.Poodběhla jsem kousek blíž,ale i tak to bylo dost daleko,aby mě viděli.Byla jsem skoro na druhém konci hřbitova.Ale i tak jsem viděla hodně dobře.Přišlo mi divné,že ho pohřbili přesně vedle mého hrobu.Náhoda,mělo to se mnou nějakou spojitost,nebo bylo na hřbitově jen málo místa a nebylo místo nikde jinde?...Nešlo mi to do hlavy.Zahlédla jsem tam toho kluka,který byl v lese spolu s tím mužem,který mě našel.Jeho hlava vyletěla vzhůru přesně mým směrem.Rychle jsem se schovala za strom.Doufám,že mě neviděl.Po chvíli opět odvrátil hlavu a díval se na hrob toho muže.Já si zhluboka oddechla a počkala,dokud se všichni lidi nerozejdou.Trvalo to asi jen půl hodiny,ale mě to přišlo jako věčnost.To nutkání,zjistit,jak mě znal mě táhlo kupředu.Musela jsem to zjistit...Byla jsem oblečená v černém.Cestou sem jsem narazila na ženu,která se zřejmě také chystala na tento pohřeb.Měla jsem hlad a potřebovala jsem šaty,tak mi výborně posloužila.Šaty byly dlouhé ke kolenům,přes ně jsem měla sáčko a na hlavě obrovský klobouk,který dokonale zakrýval můj obličej.Díky tomu klobouku mě nikdo nemohl poznat.Život upíra byl v hodně ohledech výborný.Síla,rychlost,nadvláda,krása,...Jsme krásní tvorové.Zatím jsem nepoznala nikoho dalšího,mého druhu.Tedy kromě Ara.Už před dvěma týdny jsem chtěla odtud vypadnout,ale jakmile se začínalo obesílat oznámení o pohřbu,nemohla jsem si to nechat ujít.Něco v tomhle městečku mě stále přitahovalo a nechtělo mě pustit.Jistě,vázala mě k tomuto městečku minulost,ale co mi je po minulosti?Teď je důležitá jedině přítomnost a budoucnost.Moje budoucnost se měnila minutu po minutě.Nic jsem neměla předem dané.Žádný osud nebo něco podobného pro mě nebyl.Žila jsem z vteřiny na vteřinu,pro nic...Přesto jsem ale nedokázala určit to,co mě tu drželo.Žádné rozumné vysvětlení jsem k tomu neměla.Dokonce už jsem jednou začala věřit,že mě tu drží magické síly...Proč by také nemohly...vše je možné.Opravdu vše.Vím,co říkám...Copak snad neexistují upíři?Já jsem živým důkazem...Ale magické síly mi přišly jako blbost,tak jsem musela přijít na jiné rozumné vysvětlení.Musela jsem také najít vysvětlení,proč se v celém tom obrovském domě,kde jsem se stala upírkou cítím tak...nejistě,ale jakmile vstoupím do toho pokoje v 2.patře,všechno ze mě spadne a já se cítím uvolněná.Určitě to musí mít nějakou spojitost s mojí minulostí...Ale já chtěla volnost.odpoutat se od minulosti a žít nový,věčný život.Copak budu navěky tvrdnout v tomhle malilinkatém městečku?Ani náhodou!Jistě,byl to pro mě ráj na zemi.Vše bylo tak krásně zelené,slunce tolik nesvítilo,ale za chvíli by ta úmrtí opravdu mohla přijít někomu divná.Vždyť za tři týdny jsem zabila šestnáct lidí...Vždycky jsem je jen tak náhodně potkala na ulici.Nikdy jsem se k nikomu nevplížila do domu nebo tak...Přistihla jsem se,jak tupě zírám na jeden náhrobek,o kterém ani nevím,komu patří.Podívala jsem se kolem a zjistila jsem,že se začalo stmívat.Musela jsem tu stát opravdu hodně dlouho.Ještě jednou jsem se porozhlédla,abych se ujistila,že mě nikdo nevidí,nebo někdo není u hrobu toho muže.Nikde jsem nikoho neviděla,proto jsem se vydala ke hrobu.Šla jsem normálním lidským tempem.Proč taky spěchat?...Došla jsem před dva hroby a posadila se na trávu před ně.Nejdříve jsem se dívala na svůj.Byla tam dokonce i moje fotka.Vypadala jsem,jako kdybych byla neohrabaná a...ošklivá.To se rozhodně neshodovalo s tím,jak vypadám teď.Postrach tohohle města...Mezitím,co jsem se dívala na svůj hrob se ze západu slunce vyloupla noc.Byl úplněk.Byla jsem unešená krásou tak velkého měsíce.Ovšem při mém pozorování mě něco vytrhlo ze zamyšlení.Nedaleko jsem uslyšela vlčí zavytí.Nevypadalo to na vlka...Ale na něco mnohem většího...Zatím jsem to nechala být,protože se nic dalšího neozvalo a podívala jsem se na hrob toho muže.V tu chvíli jako kdyby mnou projel blesk.Ztuhla jsem a narovnala se,jako pravítko.Na náhrobku stálo jméno...Charlie Swan.Charlie…Tak přece volal ten kluk na toho chlapa,co mě našel jako první.Takže to on mě našel.Ovšem to nebylo to nejhorší...Na mém náhrobku bylo jméno Isabella Swanová…Swan,Swanová…Byl to…Byl to můj otec?...Odvrátila jsem zrak od hrobů a musela se opřít rukama o zem a vzpamatovat se z toho šoku.Ještě jednou jsem se na ty hroby podívala,jen tak pro jistotu,jestli se mi to nezdálo.Bohužel to byla pravda...Musela jsem honem rychle pryč.Ještě než jsem doběhla k bráně hřbitova,lomcovaly s mým tělem ohromné vzlyky.Doběhla jsem na nejbližší lavičku a musela se posadit.Chvíli jsem tam jen tak vzlykala,ale po chvíli jsem tam jen seděla a dívala se na svoje ruce zaťaté v pěsti.Opravdu to byl můj otec?...Nemůžu si být přeci jistá.Ale ty podobnosti...Hroby vedle sebe,stejná příjmení,oslovoval mě jménem.Ten jeho pohled...Dostavila se další série vzlyků.Tentokrát to ale jen tak rychle nepřešlo.Strhla jsem ze sebe klobouk a sako a hodila to do popelnice,která byla hned vedle lavičky.Měla jsem na sobě jenom šaty bez ramínek.Dívala jsem se opět na ten ohromný měsíc a vzlykala dál.Po chvíli jsem se zvedla a šla.Podpatky mi začali vadit,proto skončili v popelnici stejně,jako předtím sako s kloboukem.Šla jsem bosa,ale vůbec mi to nevadilo.Nemohla jsem se na nic soustředit.Nevěděla jsem kam jdu.Nevěděla jsem,kam dojdu.Ani kolikrát jsem zahla a ani kde jsem.Dívala jsem se pořád kolem sebe,na svoje špinavé nohy,ale hlavu jsem zvedla,až když jsem stála před jedním domkem.Dům vypadal opuštěně.Nevím proč,ale najednou jsem šla ke dveřím.Instinktivně jsem šáhla pod okap a vyndala klíč.Byla jsem sama sebou překvapená.Ani nevím,jak jsem věděla,že ten klíč tam je.Klíč jsem zastrčila do zámku a otočila s ním.Nevím,co mě to popadlo,lízt někomu do domu,ale cítila jsem,že možná tam najdu některé odpovědi na mé otázky.Když to v zámku zarachotilo,vzala jsem za kliku a opatrně otevřela.Dveře se skřípotem otevřely.Udělala jsem jeden váhavý krok dovnitř.Všude bylo zhasnuto.Nikdo nebyl doma.Dveře jsem za sebou zavřela a rozsvítila.Světlo se okamžitě rozsvítilo a já pokračovala dál do domu.Vstoupila jsem do menší haly.Po levé ruce byla kuchyň.Vešla jsem dovnitř a porozhlídla jsem se.Něco mi tu bylo strašně povědomé,ale vůbec jsem si na to nepamatovala.Něco uvnitř mě mi říkalo,že to tu znám.V kuchyni jsem nic zajímavého neviděla a tak jsem šla zpět na chodbu.Byly tam schody a ještě jedny dveře.Šla jsem tedy nejdřív k těm dveřím.Hned ,jakmile jsem vstoupila do té místnosti jsem pochopila,co mi tu bylo povědomé.Mé oči hned zabloudily ke staršímu krbu,nad kterým byly řady fotek.Mých fotek.Najednou mi vše dávalo smysl.Zabloudila jsem...domů.Tady jsem žila.tady to pro mě bylo ,,doma''.Ten muž...byl můj otec.Dokonce tu byla fotka,kde jsem já a on.Fotku jsem si vzala do ruky a přejela po ní prsty.Najednou na tu fotku něco spadlo.Slza?To není možné.Já přece nemůžu...ale můžu.Dostavil se neuvěřitelně velký vodopád slz.Nechala jsem je téct a posadila se na pohovku.Plakala jsem ani nevím jak dlouho.Ovšem musela jsem se vypořádat s hodně krutou realitou...Zabila jsem svého vlastního otce...

Hodiny plynuly.Pořád jsem seděla na té staré pohovce a v ruce žmoulala jeho fotku.Byla jsem sama sebou zhnusená.Jak jsem jen mohla?kdybych mohla,vrátila bych to všechno zpátky,ale to nejde.Nevím,jak se s tím vypořádám.Nedokázala jsem myslet na nic jiného.Nepřítomně jsem vstala a vyšla z místnosti.Šla jsem nahoru po schodech.Vešla jsem hned do prvních dveří,co tam byly.Byla tam jedna postel,psací stůl s počítačem,houpací křeslo a skříň.Zřejmě to musel být můj pokoj.Šla jsem dál.byla tam koupelna a jeho pokoj.Opět jsem začala brečet a šla do svého pokoje.Sedla jsem si na houpací křeslo,co bylo v rohu pod oknem a ignorovala přitom tu bolest,která projela mým srdcem.Tomuhle jsem také chtěla přijít na kloub.proč mám někdy takovéhle pocity a projíždí mnou zvláštní bolest.Teď jsem se o to ale nestarala.Dala jsem si nohy před sebe a obejmula je rukama.Hlavu jsem si položila na kolena.V jedné ruce jsem pořád měla naší společnou fotku a brečela jsem.nevím,jak dlouho,ale bylo mi to jedno.Ale ujasnila jsem si jednu věc.Odteď už nezabiju jediného člověka!!!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 siminka2310 ♥ všetko pre baby ♥ siminka2310 ♥ všetko pre baby ♥ | Web | 25. února 2009 v 21:41 | Reagovat

Ahojkyy ;) tákže :P si dievča??...tak utekaj na môj blog :D ... je v ňom všetko o dievčatách :)) nájdeš tam ako zbaliť chalaana :)) ako vyzerať vždy sexiii ;)) aako vyriešiť svoje probléémy :)) nájdeš tam takmer všetky štýly huby ( iba také ktoré sa mne niečím páčia ) :)) .... chceš sa naučiť správne bozkávať?? ...kukni môj blog :)) proste nájdeš tam všetko:) ako sa správať na prvom rande =Oako do leta schudnúúť a ďalšie super vecičky:)) na 1000% sa tam aj zabavíš:)) áá KAŽDÝ DEŇ NA MOJOM BLOGU PRIBÚDA VEĽMI VEĽA NOVÝCH ČLÁNKOV :)) TÁKŽE ZANECHÁVAJ KOMENTIKY INAK TO NEMÁ ZMYSEL :D cmuuk xforgirlx.blog.cz ťa luubi:P a máš fakt cool blog:))

2 KikaV KikaV | E-mail | Web | 10. března 2009 v 23:05 | Reagovat

No ty jo, ale Charlieho přece zabíjet nemusela:-( Ale jinak...zase je to perfektně psaný...

3 Dara Dara | 10. března 2009 v 23:19 | Reagovat

Díky :)..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama