Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


7.kapitola-Hádka

26. února 2009 v 18:42 | Dara |  Neznám tě,Edwarde Cullene


7. kapitola - Hádka

Oddechla jsem si, že za mnou nejde a vkročila do třídy, kde jsem měla další hodinu. Může mít někdo větší pech, než já?! Já snad neudělám ani jeden krok bez toho, abych nepotkala Cullenovic rodinu a hned, co vejdu do školy, už sedím s Alicí, potom mě na chodbě zastaví Edward a teď se na mě z poslední lavice zubí Emmett. Kdo to bude příště?! Rosalie, nebo snad Jasper? Nebo klidně znovu dokolečka, komu by to vadilo, že?! Má někdo tady na škole na ně větší smůlu než já? Těžko… Přinutila jsem své nohy, dát se znovu do pohybu a došla jsem až k té naší poslední lavici. Položila jsem si kelímek na stůl a hned litovala, že jsem si ráno tu termosku nevzala. Po této hodině asi budu muset absolvovat další cestu do bufetu.
,,Ahoj, BELLO!''pozdravil mě Emmett hlasitě a úsměv měl od ucha k uchu. Několik lidí se na nás otočilo. Už zase to byl ten starý, vtipný Emmett. Tak proč si tu hru s ním nezahrát?
,,Ahoj, EMMETTE!''opičila jsem se po něm. Teď už zírala celá třída. Uchichtla jsem se a dala si na stůl učebnice. Už už jsem si chtěla sednout, když v tom mě vzal do náručí, jako kdybych nevážila ani deko a vzal mě nad hlavu.
,,Jupííí!! Bella, co CHODILA S MÝM BRÁCHOU je tady!!!!''zařval na celou třídu. Pochopitelně se mi hned nahrnula krev do tváří a já zrudla. Tak tohleto chlapeček přehnal…
,,Emmette, do prčic drž hubu!'' neunesla jsem se a zasyčela na něj. To u něj vyvolalo ještě větší smích a konečně mě položil na zem. Celá třída na mě zírala snad ještě víc, než včera Angela. Já si dala ruce v bok.
,,Co je?''zeptal se jich Emmett a dal mi ruku kolem ramen. Už zase se zubil, takže se dalo čekat hodně věcí. Někteří se vzpamatovali, ale většina jich stále zírala.
,,No co? Tak chodila s EDWARDEM Cullenem… Měli jste je vidět, byli jak dvě hrdličky…''povzdechl si a pokračoval hrubým otcovským tónem ,, I když teď jsou na sebe jak psi… ''' a zakýval hlavou, jako že to nechápe ,,Ale třeba se dají znovu dohromady, to se neví'' říkal to speciálně dívkám. Ty vypadali, jako kdyby je někdo polil horkou vodou. A já ještě hůř. Tohle to víc, než jen přehnal. Upřela jsem na něj svůj zrak a chtěla, aby motto ,,Zabíjet pohledem'' aspoň jednou fungovalo. Když si všiml mého výrazu, začal se smát na celé kolo a nemohl přestat. Takže mé úžasné pověsti na této škole přidal další bod.
,,Tak tohle si vypiješ''zahrozila jsem mu.
,,To tvoje kafe?''dělal si ze mě blázny. Chtěla jsem ho zabít, ale najednou jsem se začala smát s ním.
,,No jen počkej!''zahrozila jsem mu a konečně se posadila.
,,Na co? Až zahřmí? Hmmm,to budu čekat asi ještě pěkně dlouho…''řekl a snažil se předvádět, že přemýšlí. Stále nás sledovala celá třída, jako nějaký pořad v televizi. Kluci se smáli, ale holky mě propalovaly pohledem. Zřejmě patřily do Edwardova fanklubu. Jak se říká tomu pocitu, co mě teď zaplavil?... Žárlivost?...
,,Tak co se to tu děje?'' okřikla všechny učitelka, když vešla do třídy. Všichni se vzpamatovali a rychle se posadili. Někteří se na nás stále otáčeli. Já a Emmett jsme do sebe pořád šťouchali lokty. Hmm, to teda budou zajímavé hodiny angličtiny…

Snažila jsem se dávat pozor, ale neustále jsem musela přemýšlet nad tím, co Edwardovi dnes po škole řeknu, a co mi řekne on. Bude upřímný? Poví mi pravdu? Celý den probíhal jako rozmazaná šmouha a neovladatelně se řítil vpřed, jako kdyby se už nemohl našeho rozhovoru dočkat. Při fyzice jsem dokonce seděla s Rosalií, ale s tou jsme se jen pozdravili a vyměnili si pár úsměvů.
Při obědě jsem seděla s Angelou a snažila se zapojit do rozhovoru, ale moc mi to nešlo. Byla jsem ráda, že jsem do sebe nacpala aspoň salát. Moje dnešní prozatimní konto: 4 kafe… Když nepočítám snídani. Docela slušné. Kafe piju jen tehdy, když jsem hodně nervózní. Jak to tak vidím, do konce života, pokud teda ztvrdnu tady, nebudu pít nic jiného. Kdyby se dalo kafem opít, teď bych byla v asi hodně veselé náladě… Šla jsem s Angelou na biologii a bála se, co přijde. A bála jsem se naprosto oprávněně. Proč nemůžu sedět aspoň s Jasperem, když už mám ten pech na Cullenovi? Na místě vedle mě pochopitelně seděl Edward. Trochu se na mě pousmál, když jsem očima zabloudila k němu. Radši jsem si dopřála pěkně silný doušek kávy, už páté v pořadí, a sedla si vedle něho. Chvíli jsem si tam žmoulala ruce, pohrávala si se svými prsty, křížila je, rozpojovala a tak pořád dokola. Doslova jsem cítila jeho pohled na svých rukou, na mé tváři,… Podívala jsem se po třídě a poznala nějaké holky z angličtiny, které se na nás upřeně dívaly. Zřejmě chtěly vidět, jestli Emmettovo představení byla pravda. Potom jsem zatrousila očima k Angie. Střetla jsem se s jejím pohledem a ta se na mě povzbudivě usmála a naznačila, že mi drží palce. Edward vedle mě se uchichtl. Podívala jsem se na něj. Ovšem moje mysl zafungovala trochu pomaleji, než moje činy. Zřejmě chtěl, abych se na něj podívala a já se znovu utopila v těch jeho očích. Byli jsme spoutáni pohledem a on mě nechtěl pustit. Jediné možné východisko: zavřít oči. Udělala jsem to a tím se zachránila před jeho pronikavým pohledem. Ale stále jsem cítila, že se na mě dívá. Obličej jsem si skryla do dlaní… Hlavně nesmím dát svým pocitům volno. Nebudu brečet… Budu neutrál…
,,Platí pořád ten plán po škole? Nerozmyslela sis to?''ozvalo se vedle mě. Opatrně jsem se na něj podívala.
,,Ne. Chci slyšet pravdu…''odpověděla jsem mu rozhodně. Jenom kývl a otočil se k tabuli, protože právě vstoupil učitel a hned začal s výkladem a mě tím vysvobodil z případného dalšího rozhovoru…

Při tělocviku znovu probíhal výběr tanečního páru, který bude reprezentovat školu v taneční soutěži státu Washington. Soutěž se bude konat za dva měsíce v Seattlu. Učitelům docela trvalo, než prozkoušeli několik tanečních párů ve třech druzích tance, takže se na moje ,,ohromné umění'' opět nedostalo. Ale bylo nad slunce jasné, že příští hodinu ,,jdu na to''. Teda ještě vůbec nevím s kým… Pokud vůbec někdo bude chtít. Tělocvik probíhal z celého dne nejrychleji. Pořád jsem byla blíž a blíž našemu plánovanému rozhovoru. Měla jsem z toho strach… Jsem zbabělec… Co je tak špatného na tom, popovídat si se svým bývalým přítelem?... Absolutně všechno!!!!

Pomalu jsem vyšla z tělocvičny a mířila k parkovišti. Celou cestu jsem zhluboka dýchala. Moje srdce bilo na poplach. Při tělocviku jsem se o tom bavila s Angelou, aspoň ta mi drží palce. Celým mým tělem projížděly záchvěvy opravdového strachu z toho, co se bude dít, jestli mi řekne pravdu, jestli se na mě bude zlobit,… Byla jsem vystresovaná na tu nejvyšší úroveň. V bufetu už bylo zavřeno, takže to mi moc nepomáhalo… Dala bych si kafe…-Sedmé… Celou cestu jsem se dívala na zem pod svýma nohama a čekala, jestli na něj nenarazím. Nedívala jsem se kolem sebe a okolí jsem moc nevnímala. Celé mé tělo teď prostě vyplo a soustředilo se jen na to, že teď s ním povedu asi dost dlouhý a zásadní rozhovor, na kterém závisí moje… naše budouctnost. Doslova jsem se lekla, když se něčí paže zezadu obmotala kolem mého pasu. Rychle jsem se otočila a uvědomila si, že to byl on.
,,Co-'''začala jsem, než mě přerušil.
,,Ne teď, Bell. Myslím, že po tom dnešním divadýlku s Emmettem sis rozšířila pověst tady na škole docela dost. Radši počkáme, až tu budeme poslední''řekl mi tišším hlasem. Jenom jsem kývla… Měl pravdu, o větší pozornost už jsem nestála. Ale celým svým tělem jsem vnímala fakt, že ještě pořád nespustil svou ruku z mých zad, jak jsem se na něj otočila, a že já se svými dlaněmi opírám o jeho hruď. Moje srdce na to reagovalo silnějšími a rychlejšími údery. Chvíli jsme tam takhle stáli a dívali se sobě navzájem do očí. Potom moje oči zabloudily ke skupince holek za Edwardem. Všechny na nás zírali s otevřenou pusou a nevěřícným pohledem. Snažila jsem se mluvit vyrovnaným hlasem.
,,Ehm, Edwarde… Ne, že by mi tento způsob přilákávat na sebe pozornost vadil, ale lidé na nás zírají a tím si dělám další bod v žebříčku popularity žáků na téhle škole…''říkala jsem mu a dívala se mu při tom do očí. Dělal, že si to uvědomil až teď, ale byla jsem si jistá, že o tom faktu, že mě drží v náručí, věděl celou dobu.
,,Oh, jasně. Promiň''řekl a zatvářil se provinile. Odtrhli jsme se od sebe a zamířili na lavičku, která byla nedaleko. Vůbec jsem nevěděla, co mám říct. V hlavě jsem měla vygumováno. Já se posadila jako první a čekala, co se bude dít.
,,Oh, málem bych zapomněl. Koupil jsem ti kafe, než v bufetu zavřeli. Všiml jsem si, že jsi dneska nepila nic jiného a myslel jsem, že by ti třeba bodlo…''řekl najednou a podával mi kelímek s horkým kafem. No páni… Záchrana!
,,Jasně, díky moc'' řekla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a posadil se vedle mě na lavičku. Po chvíli jsem si uvědomila, že by vůbec nebylo špatné si na sebe vzít bundu. Nebylo zrovna velké vedro. Vstala jsem a nasadila si jí. Koutkem oka jsem si všimla, že se trochu zamračil, ale nechala jsem to být. Posadila jsem se k němu zpátky, překřížila nohy a do rukou si vzala kelímek s kafem. Lokla jsem si a sledovala, jak lidí kolem nás ubývá a všichni spěchají domů. Kdo ví, kdy se domů dostanu já…
,,Slyšel jsem, že jste bydleli ve Philadelfii''začal. Byla jsem za to ráda, nevěděla jsem, co bych měla říct, kdybych měla začít já.
,,Ano, bydleli. Ale nebylo to tam nic moc…''odpověděla jsem mu a dívala se na cestu, která vedla před naší lavičkou. Znovu jsem si usrkla kafe a čekala, co přijde. Opět bylo ticho. Zřejmě je řada na mě, abych něco řekla.
,,Ještě jednou díky za ty růže…''nadhodila jsem. Podíval se na mě a pousmál se.
,,Nemáš vůbec zač. Bylo těžké je vybrat… A ty cedulky byly hrozné. Líbila se mi jen jedna, na které stálo ,,Krása květin se nedá ani zdaleka srovnávat s tvojí krásou'',ale jak tě znám, asi by tě to ještě víc naštvalo, takže jsem se rozhodl ti napsat lísteček vlastnoručně…''řekl a sledoval moji reakci… Krása květin se nedá ani zdaleka srovnávat s tvojí krásou… Myslel to vážně? Pomalu jsem se nechávala lapit do té jeho pasti, jako když si vosa sedá na ocucaný bonbon a potom se na něj přilepí.
,,Barvu jsi vybral skvěle…''řekla jsem nakonec. Zeširoka se usmál. Všimla jsem si, že kolem nás už vůbec nikdo nebyl a na parkovišti stojí už jen dvě auta… Ta naše… Natočila jsem se směrem k němu a posadila se do tureckého sedu.
,,Už můžeš začít s tím, co jsi mi chtěl říct…''zašeptala jsem a podívala se na něj. A znovu mě uchvátila ta jeho nádhera. Byl opravdu jako anděl… Oddechl si a posadil se do stejné pozice jako já. Smutně se na mě podíval.
,,Bell, ze všeho nejdřív bych se ti ještě jednou chtěl strašně moc omluvit…''začal, opatrně se natáhl pro mou ruku, slabě ji stisknul a dal naše ruce mezi nás. Ale i tak jsme k sobě byli dost blízko. A on pokračoval…
,,To, jak se teď cítím, se nedá popsat. Vím, že když se budu omlouvat, ani zdaleka to nebude stačit. Strašně mě mrzí, že ses kvůli mně v Clevelandu trápila a že jsme ti namluvili, že jsem mrtvý… Byla to ta největší hovadina, kterou jsme kdy udělali. Nejradši bych si tady teď klekl a odprosil tě, abys na to všechno zapomněla, ale vím, že by to nebylo možné. V Clevelandu jsem ti určitě způsobil hodně bolesti… Vím, že na to teď musíš pořád myslet, když víš, že jsem živý, ale přesto…''nedokázal to dokončit. Stále mi mačkal ruku a já za to byla ráda. Dívala jsem se na naše ruce a přiznala se.
,,Nebylo to jen v Clevelandu…''zašeptala jsem s očima stále upřenýma na naše ruce.
,,Cože?''zeptal se.
,,Netrápila jsem se jen v Clevelandu. Neměla bych to vůbec říkat, ale nedokázala jsem na tebe přestat myslet ani ve Philadelfii, prostě nikde. Ten den, kdy jsi… zmizel, byl ten samý den, kdy ze mě odešla i polovina mého já a já nebyla úplná. Ta bolest z toho, že jsi mrtvý mě sžírala celou dobu a já nebyla schopná normálně fungovat. Už nikdy… Až když jsme s Charliem přijeli sem, slíbila jsem mu, že se pokusím začít nový život a když už jsem chtěla začít, znovu ses objevil v mém životě a všechno bylo zpátky a zároveň někde pryč…''svěřila jsem se mu. Chvíli mlčel. Potom se opatrně opřel svým čelem o mé a hypnotizoval naše ruce stejně jako já. Obě dvě naše ruce byly mezi námi a hráli si s rukama toho druhého, spojovali se a zase rozpojovali, prsty se křížily, že to vypadalo, jako kdyby mezi námi bylo klubko hadů. Bylo neuvěřitelné, mít ho zase vedle sebe a dotýkat se ho…
,,Chceš vědět, jak jsem na tom byl já?''zeptal se tiše.
,,Určitě ne tak, jako já''konstatovala jsem. Oddechl si.
,,Právě že ne… Ještě hůř… Bell, řekni mi, kolikrát jsem ti řekl, že tě miluju?''zeptal se a trochu zvedl hlavu, tím pádem i mojí, takže jsme se teď místo čelem otírali nosy a dívali se tomu druhému do očí z asi dvoucentimetrové vzdálenosti.
,,Nevím… mockrát''řekla jsem mu. Znovu nás vrátil do původní pozice a znovu jsme hleděli na naše stále se proplétající ruce.
,,Možná že ještě víckrát… Ale když jsem ti to říkal, myslel jsem to opravdu vážně a teď si představ, že kdybys někoho opravdu milovala, musela bys ho opustit, i kdyby to znamenalo, že se budeš doživotně trápit… Ten poslední den jsem ti musel přijít aspoň trochu divný. Věděl jsem, že musím odejít a nebyl jiný způsob, než se zabít na motorce. Ale já věděl, že musím odejít a celý den jsem si myslel, že ti to prostě řeknu do očí, ale nedokázal jsem to. Miloval jsem tě tak moc, že bych ti prostě nedokázal říct, že už spolu nesmíme být… A potom ta motorka… Já věděl, že jsem ti musel určitě způsobit hodně bolesti a když jsem tě viděl, jak ležíš v těžkém kómatu, jsi celá obvázaná obvazy, modřiny pokrývali každý centimetr tvého těla, věděl jsem, že za to můžu já… Bylo to hrozné, ale prostě jsem musel… Nebyla jiná možnost… Ach, Bello, promiň…''řekl. Ach jo, tak moc jsem si přála mu věřit, ale pohár zlosti ve mně přetekl. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem to kafe vypila a že už mu ho nemůžu chrstnout do obličeje, což bych teď udělala s chutí. Odtáhla jsem se od něj a naštvaně si ho měřila.
,,Posloucháš se, co mi tady říkáš?!''zaječela jsem.
,,To, co jsi chtěla… Pravdu''řekl mi a byl trochu zmatený z toho, jak jsem se chovala. Ale viděla jsem, jak se neuvěřitelně trápí.
,, Mě to jako pravda nezní! Jak to, že jsi mě viděl v komatu? Neměl jsi být náhodou v ještě hlubším, než já? Takže ty jsi o tom, že se vybouráme, věděl? Jasně, možná že jsi mi teď řekl pravdu, ale víš co?! Teď jsem si uvědomila, že tě vůbec neznám, Edwarde Cullene!! Sám dobře víš, že mi tu lžeš a že bez helmy bys tu nehodu nemohl přežít! Co se to z tebe stalo? Kdo jsi teď? Kdo jsi byl tehdy? Myslela jsem si, jak tě znám, ale teď jsem si uvědomila úplný opak! Takže prosím tě mi tu přestaň vykládat tyhle řeči a řekni mi pravdu!''křičela jsem a hodně se držela, abych nepropukla v pláč.
,,Dáváš velice dobré otázky, Bell… Ale na většinu z nich ti nemohu odpovědět! Ani nevíš, jak moc bych chtěl, ale prostě nemůžu. Je to moje tajemství… Tajemství celé mé rodiny. Sama si přeber svoje otázky a snad poznáš, na kterou ti odpovědět nemůžu. Máš pravdu v tom, že jsi mě skoro vůbec neznala a neznáš, ale věř, že je to tak lepší… A právě do tebe jsem se zamiloval… Neměl jsem tě tam u toho jezera nikdy oslovit, ale neodolal jsem… Zamiloval jsem se do tebe na první pohled a někdy jsem se skoro neudržel a málem ti řekl o sobě pravdu, ale vždy jsem se udržel… Nemohu ti odpovědět na to, kdo jsem. Nemůžu ti odpovědět, jak je možné, že jsem tě viděl v komatu. Nemůžu ti odpovědět na nic… Aspoň ne teď!''vrátil mi to. Už jsem toho měla po krk. Naposledy jsem se podívala na ten krásný pohled našich propletených rukou a rychle vstala. Nemohla jsem tu s ním být…
,,Víš co? Udělal jsi mi v tom ještě větší guláš! Až teď jsem si uvědomila, že o tobě vím s přesností jen to, jak se jmenuješ! Jak zoufalé, že? Proboha proč jen jsme se sem museli přistěhovat. Nenávidím to tu! Nenávidím tebe! Nenávidím sebe! Celou tvou rodinu! Ale i tak na tu minulost nedokážu zapomenout a bylo to to nejlepší, co jsem kdy v životě měla! Asi tak… To je vše, co jsem ti chtěla… Takže teď půjdu!''křičela jsem a otočila se, abych se vydala k parkovišti.
,,Bell!''zavolal za mnou a postavil se. Na chvíli jsem se zastavila a opatrně se na něj skrz mé slzy podívala. Měl strhaný obličej, oči plné smutku a hněvu.
,,Pamatuješ si ještě to, co jsem ti říkal, než jsme spolu nasedli na tu proklatou motorku?''zeptal se opatrně a smutně. Zavřela jsem oči… Samozřejmě, že jsem si to pamatovala… Otevřela jsem je a začala citovat to, co mi řekl. On šel opatrně ke mně a opakoval to se mnou.
,,Miluju tě, Bells. Vždycky budu, nikdy nepřestanu… Věř mi, nezapomeň na to…''říkali jsme oba dva. Přišel až ke mně a vzal můj obličej do svých dlaní.
,,Stále to platí, Bell. Ta doba, kdy jsem byl bez tebe, byla ta nejhorší doba, co jsem zažil. V Clevelandu jsi byla moje slunce nad tou šedou, tmou překrytou krajinou a dala jsi mému životu světlo a teplo, bez kterého nelze žít. A já tehdy pochopil, že bez tebe nemohu žít… Miluju tě…''zašeptal a očima se vpíjel do mých. Moje srdce znovu bušilo jako zvon. Nohy se klepaly a mě stálo obrovské úsilí se na nich udržet. Mému stavu nepomohlo moc ani to, že se ke mně pomalu začal sklánět… A já řekla ta nejhorší slova, jaká jsem mohla…
,,Nenávidím tě''zašeptala jsem, vytrhla se mu a rozběhla se na parkoviště. Nenáviděla jsem se za to, co jsem mu právě teď řekla… Nechtěla jsem vidět jeho reakci, protože vím, že bych se skácela… Ale já vím…-Všichni vědí, že ho v hloubi srdce pořád tak strašně miluju a to, že o něm teď vůbec nic nevím mi nebrání v tom, abych ho milovala… Nasedla jsem do auta a jela jsem domů. Byla jsem tam v rekordním čase, hodně jsem dupla na plyn. To, že jsem vůbec nic přes slzy neviděla, to mi bylo úplně jedno. Bylo by mi jedno, kdybych se nabourala. Zasloužila bych si zemřít za ta slova, která jsem mu řekla…

Zabouchla jsem za sebou domovní dveře vší silou, co jsem měla a vyběhla k sobě do pokoje. Natáhla jsem se na postel a nechala vzlyky otřásat mým tělem. Obejmula jsem polštář a zabořila do něj hlavu. Brečela jsem a nemohla to zastavit. Po chvíli ke mně vlítnul Charlie.
,,Bell, co se stalo?''ptal se polekaně a posadil se vedle mě.
,,Ach, tati…''zanaříkala jsem a pevně ho obejmula. Zabořila jsem mu hlavu mezi hlavu a ramena a nechala nekončící vodopády mých slz stékat dál po mé tváři až na jeho košili…
,,Povíš mi, co se stalo?''zeptal se mě a hladil mě po zádech.
,,Já jsem tak pitomá, tati''brečela jsem.
,,Ale no tak… Co se stalo?''zeptal se mě.
,,Já mu řekla, že ho nenávidím po tom, co on mi vyznal lásku… Jsem ten nejhorší člověk na světě… Jak jsem mu to mohla říct, když ho stále miluju?... Zpackala jsem si život… Nenávidím se za to, co jsem mu řekla…''šeptala jsem mu do ramene.
,,To bude dobré, Bell. Uvidíš…''utěšoval mě. Nechtěla jsem se hádat, ale věděla jsem, že to dobré nebude… On mi lhal…Dokud mi bude lhát, hněv a nenávist bude potlačovat lásku… Dokud mi nepřestane lhát, dobré to nebude…
,,Polly nepřijde…'' zašeptala jsem nakonec.
,,Já vím…Volala mi, když usoudila, že ty se domů asi brzo nevrátíš, protože tě s Edwardem viděla, jak spolu sedíte na lavičce, jako kdybyste na něco čekali…''řekl mi.
,,Nemám na to sílu… Mám strach, že nesplním to, co jsem ti slíbila…''zašeptala jsem.
,,Ale splníš. Třeba ne hned, ale jednou určitě… Jsem si jistý…''odpověděl a více mě stiskl. Charlieho objetí bylo jedno z mála míst, kde jsem se cítila opravdu bezpečně… Z této rodinné chvilky nás vytrhlo zazvonění u dveří.
,,Já tam dojdu''nabídla jsem se a šla se podívat, kdo to je. Otevřela jsem dveře a doslova jsem se lekla. Byl to on, ale měl ten nejstrhanější a nejumučenější výraz, jaký jsem kdy viděla. Bylo to ještě horší, když jsem věděla, že za to můžu já. Smutně se na mě podíval a podal mi mou školní tašku.
,,Zapomněla sis jí tam''řekl jen, otočil se, nasedl k sobě do auta a odjel.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 adrianga adrianga | Web | 11. března 2009 v 22:12 | Reagovat

kraaaaasny,ale taaak smutnyyyy:((

2 uuuzaaa uuuzaaa | 14. března 2009 v 0:11 | Reagovat

jaaa breciiiiiiiiiiiiiiiiiiim!!!ae je to klaaaaaaasneeeeee:-)

3 anonymka anonymka | 14. března 2009 v 22:39 | Reagovat

to je tak hezký že u toho pláču... to je ještě hezčí než půlnoc na stmivani.wz

4 villonka villonka | 5. května 2009 v 22:47 | Reagovat

tak ja taky brečím :( naprosto nadherny

5 Iss Iss | 7. července 2009 v 21:20 | Reagovat

Něco podobnýho prožívám jenomže stokrát bolestnějšího.Jo ale jinak je to super povídka
  :-)  :-(

6 Monča Monča | E-mail | Web | 27. září 2010 v 9:18 | Reagovat

KRáSNý!!!

DÁTE MI PLS HLÁSEK V MISS 2010?Bylo by to bezva!Mějte se a díky všem c mi dají hlas! http://lollipop-girl.blog.cz/1009/1-kolo-miss-2010 PS:Pod tím článkem z fotkama je anketa tai tam klikněte na jeméno Monča jo?Tím mi dáte hlásek!=D <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama