Pokud máte zájem o spřátelení, piště mi to prosím SEM !!!Díky předem:)

A pokud máte zájem o to, abych vám zaslala pokračování Satan proles na mail, stačí jen napsat na mail, který jsem kvůli tomu vytvořila, a ze kterého vám to budu posílat... Je to: Satan.proles@seznam.cz :)...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

..HOME..


8.kapitola-Zapomeň na to

26. února 2009 v 18:44 | Dara |  Neznám tě,Edwarde Cullene



8. kapitola - Zapomeň na to

Bylo ráno dalšího dne. Přes noc jsem se vůbec nevyspala. Asi do půlnoci jsem byla schoulená v Charlieho náručí a plakala bez přestání hodiny a hodiny. Potom jsem ho přemluvila, ať jde spát. Přece kvůli mně nebude vzhůru celou noc. Já sama jsem potom ležela na posteli celou noc a zírala ven z okna. Tu scénu, kdy jeho obličej ode mě po roce nebyl dál než pár centimetrů, jsem si opakovala pořád dokola. Pohled na naše propletené prsty, pohled do jeho očí… A hlavně, pohled na něj, když mi přivezl tašku. V životě jsem nic horšího neviděla. Nejhorší na tom bylo, že jsem nemohla z toho obviňovat nikoho jiného, než sebe. Dokážu jen ubližovat… A nejhorší je, že jsem ublížila jemu…

Vylezla jsem ze sprchy a zamířila se k sobě do pokoje obléct. Bylo mi absolutně jedno, v čem půjdu do školy. Od včerejška je mi jedno absolutně všechno. Klidně bych si vzala i pytel od brambor, kdybych nějaký měla. Natáhla jsem na sebe béžový rolák a jeansovou sukni, která mi nesahala ani po kolena. Pod sukni samozřejmě trochu tmavší silonky. Stejně asi budu muset tančit při těláku, tak ať tam nelítám v riflích. Pod svetr jsem si vzala černé triko bez ramínek. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a jen si je vyfoukala. Nezdržovala jsem se s tím, že bych si je nějak upravovala. Nějakým neznámým způsobem jsem si na sebe napatlala řasenku, stíny a make-up a vyrazila dolů, kde jsem udělala, jako vždy, snídani. Namazala jsem pečivo máslem a dala na to nějaký salám. Poté jsem sobě a Charliemu uvařila kafe a šla ho vzbudit. Byl docela v klidu, na to, že spal asi jen čtyři a půl hodiny. Vypadal ještě normálně, oproti mně, když já spala za celou noc asi jen patnáct minut. Ve snu se mi znovu zopakovala ta část, kdy mi přivezl tašku, takže jsem se samo sebou hned probrala. Charlie se oblékl a sešel za mnou dolů. Posadil se a začal snídat. Já sice na nic chuť neměla, ale aspoň jsem si vzala půlku chleba, aby to Charliemu nebylo divné.
,,Vyspala ses?''zeptal se, když si usrkl teď už vlažného kafe.
,,Moc ne''přiznala jsem se. Z hluboha si oddechl.
,,Bello…''začal.
,,Ne, tati, prosím tě mlč. Vím, že jsem udělala chybu a taky za ní zaplatím…''přerušila jsem ho. Chtěl něco říct, ale potom pusu zase zavřel a radši si kousl do svého chleba. Já si bezmyšlenkovitě míchala s kafem, kterého jsem se ještě vůbec nenapila. Dělá se mi špatně už jen z toho, když si pomyslím, kolik jsem jich včera vypila. Nakonec jsem nedotčené kafe vylila do dřezu a uklidila po nás talíře. Rozloučila jsem se s Charliem, ale ten ještě zůstával doma, takže jsem se vydala sama ven do mlhou zahaleného rána a vyrazila do školy…

Jela jsem snad ještě pomaleji, než včera. Nechtěla jsem se znovu podívat na tu jeho strhanou tvář. Kdybych mohla, znovu bych simulovala, ale to už by asi Charliemu přišlo divné. Třeba budu mít štěstí a on ve škole nebude… Ale ta šance je asi tak ohromná, jako kdyby moje matka právě teď vstala z mrtvých. Takže vůbec žádná… Povzdechla jsem si a zajela na školní parkoviště. Jeho stříbrné Volvo tam bylo, takže je ve škole. Zase jsem se pokusila zaparkovat co nejdál od něj. O moc daleko to nebylo, jen čtyři auta od jeho, protože jsem sem přijela mezi posledními. Vystoupila jsem z auta a venku si natáhla bundu. Potom jsem si přes jedno rameno přehodila svojí školní tašku a chvíli tam stála, než jsem se odhodlala udělat první krok směrem ke škole. Neudělala jsem jich ani pět, než na mě Angela zavolala.
,,Bello! Haló, tady!!''zakřičela za mnou a já se otočila. Běžela směrem ke mně.
,,Ahoj, Ang'' řekla jsem smutně a sklopila hlavu.
,,Ahoj, tak jak to včera šlo?'' zeptala se vesele. Zřejmě si nevšimla mého výrazu. Doteď.
,,Ups… Jé, promiň… Nechtěla jsem… Nevšimla jsem si…''začala koktat.
,,To je v pohodě…'' řekla jsem po chvíli a vyrazili jsme znovu směrem ke škole. Radši jsem se dívala pořád na cestu přede mnou. Nechtěla jsem riskovat, že ho tu někde potkám a znovu budu muset pohlédnout do jeho očí. Zmučených očí…
,,Bylo to moc zlé?'' zeptala se. Kývla jsem a zastavila se u jedné lavičky, na kterou jsem si sedla. Do začátku školy zbývalo ještě patnáct minut. Ale i tak už tu skoro všichni byli. Posadila se vedle mě a čekala.
,,Bello, nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš''řekla mi. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne, chci ti to říct…'' řekla jsem umanutě a dívala se na svoje ruce zaťaté v pěsti. Opět bylo chvíli ticho.
,,Já mu řekla, že ho nenávidím, Ang'' zašeptala jsem a nedokázala se ubránit slzám. Hlavu jsem si opřela do dlaní a začala vzlykat. Po chvíli jsem ucítila její paži okolo mých ramen a všimla si, že se ke mně naklání a druhou rukou mě drží za tu mojí.
,,To bude dobré, Bello. Určitě ti odpustí…'' utěšovala mě.
,,Ne, Ang… On mi řekl, že mě miluje tolika slovy, že mi dělalo problémy se udržet na nohou. A když mě chtěl políbit, řekla jsem mu, že ho nenávidím a utekla jsem… Potom mi domů dovezl tašku, protože jsem si jí tady zapomněla. Ty… Tys neviděla ten jeho umučený výraz a… ty jeho oči''vzlykala jsem a poddala se svým pocitům. Cítila jsem, jak ztuhla.
,,Jsem si jistá, že on mě teď taky nenávidí…''zašeptala jsem.
,,To bude dobré, Bello…''třela mi ruku.
,,A nejhorší je, že teď každou hodinu sedím s někým z jeho rodiny… Teď se musím postavit své bývalé nejlepší přítelkyni, Alici… Potom budu muset sedět s Emmettem a potom s Rosalií… A po obědě… S ním…''šeptala jsem a pomalu si začínala otírat slzy, protože už každou chvíli mělo zvonit. Doufala jsem, že ta řasenka byla voděodolná a že teď nemám černé šmouhy po obličeji…
,,Zvládneš to…''ujišťovala mě.
,,Díky''zašeptala jsem a objala ji. Potom už opravdu zazvonilo a my museli do třídy. Než jsem do té třídy vešla, hodně zhluboka jsem se musela nadechnout. Potom jsem spatřila Alici, jak si mě měří naštvaným pohledem. Chápala jsem jí… Ale já musím znát pravdu, jinak to nejde… Jinak to nepůjde dál ani s naším přátelstvím… Možná, že to nepůjde vůbec… Posadila jsem se vedle ní na židli a snažila se pravidelně a normálně dýchat. Vůbec mi to nešlo… Alice mlčela a pořád se dívala před sebe. Napodobila jsem ji a zaťala ruce do pěstí. Po chvíli vešla Polly a začala s výkladem, ale já byla mimo. Alice se na mě za celou hodinu ani nepodívala…

Vešla jsem do dveří na angličtinu a spatřila Emmetta. První člověk z rodiny Cullenů, který nevypadal naštvaně. Dokonce se i usmíval, když jsem šla k němu. Opět mě hlasitě pozdravil a já nemohla jinak, než mu to oplatit. Posadila jsem se vedle něho a čekala, co se bude dít. Bude mě ignorovat jako zbytek jeho rodiny? Nebo bude sršet vtípky jako obvykle? Naštěstí po chvíli začal mluvit. Ale ne ke mně. Podívala jsem se po zbytku třídy a všichni měli v očích jiskřičky a čekali, jestli to jeho divadýlko bude pokračovat.
,,Tak se to moc nepovedlo no…''začal svou řeč.
,,Co se nepovedlo?'' zeptala jsem se ho s úlekem. Znovu se otočil ke třídě.
,,No jak jsem minule říkal, že se dají dohromady, tak se to včera moc nepovedlo… Zase se hádali jako psi…''řekl a začal nevěřícně kroutit hlavou. Některým holkám to doslova vlilo novou krev do žil. A on pokračoval.
,,Ale pořád trvám na svém dřívějším názoru!''zvolal. Chvíli bylo ticho.
,,Ti dva bez sebe prostě nevydrží…''pokračoval a lhostejně pokrčil rameny. Tady už jsem ho musela utnout.
,,Nebuď si tím tak jistý, Emmette''skočila jsem mu do toho.
,,Klidně se vsadím, že do dvou týdnů se dají znovu dohromady…''mluvil ke třídě, kdežto já mluvila jen k němu.
,,Fajn!''zakřičela jsem skoro na celou třídu.
,,Já se s tebou vsázím, že se do dvou týdnů dohromady nedáme…''zvolala jsem. Ďábelsky se na mě usmál a postavil se.
,,Fajn!''řekl a napřáhl ke mně ruku. Já se taky postavila a tu jeho ledovou mu stiskla.
,,O co?''zeptala jsem se. Klasická otázka při sázení.
,,Pokud se vy dva nedáte do dvou týdnů dohromady, tak já si na sebe vezmu blonďatou paruku, holčičí šaty a naučím se v tom krasobruslit!''zvolal a já vyprskla smíchy a polovina třídy se mnou.
,,Je to můj dávný sen… K labutímu jezeru bych si rád přidal ještě nějakou tu sestavičku na ledě…''řekl zamyšleně a zasněně.
,,A když se dohromady dáme? O čemž pochybuju…'' zeptala jsem se.
,,Tak… Tebe, Bells, oblékneme do montérek a Edwarda do něčeho pěkňoučkého růžovoučkého a půjdete v tom do školy… Celý týden…'' řekl. Celá třída se teď válela po lavicích smíchy.
,,Ale je do toho zapojen i Edward, takže bez něj tuto sázku uzavřít nemůžeme…''namítla jsem a zazubila se na něj. Emmett mi úsměv oplácel a podíval se mi za rameno ke dveřím. Stál tam Edward a pobaveně se na nás díval. Opíral se při tom o rám u dveří… Nejdříve se díval pobaveně a potom se chvíli zadíval na mě. Mlčel. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Byla to ta jeho tvrdá maska. Díval se na mě asi jen pět sekund, ale mě to všechno připadalo jako věčnost. Jako když si pouštíte něco ve zpomaleném záběru… Po chvíli se ale opět podíval na Emmetta.
,,Beru to!''zvolal.
,,Jupíííííí!!! Edward konečně začne nosit růůůůžovooou!''zvolal Emmett a stiskl mi ruku na důkaz toho, že sázka platí. Celá třída už seděla v křečích smíchu na zemi.
,,To se ještě uvidí''řekla jsem tvrdě a otočila se zpět ke dveřím. Už tam nebyl. Jediné, co jsem viděla, byla jeho záda, protože se otočil a pokračoval ke třídě, kde měl další hodinu…

Na hodině s Rosalií to také nebyl žádný med. Mračila se na mě snad ještě víc než Alice.
Ale všechny jsem je chápala. Ovšem teď jsem se děsila jen jediné hodiny, která teprve přijde. Biologie. Jak se ke mně bude chovat? Bude na mě taky tak naštvaný? Ne… Bude mě nenávidět, tím jsem si byla jistá…

Vešla jsem s Angelou do školní jídelny a koupila si Ice Tea a obložené toasty. Radši jsem měla oči přilepené k podlaze, kdyby tu náhodou byli. Angela šla přede mnou, takže jsem doufala, že kdyby tu byli, sedla by si už kvůli mně co nejdál od nich… Nakonec jsem si dovolila jeden rychlý pohled po jídelně. Ještě tu nebyli… Angela si sedla k jednomu volnému stolu a já si sedla naproti ní. Měla jsem úžasný výhled na celou jídelnu. Ač jsem nechtěla a zakazovala si to, očima jsem každou chvíli zabloudila ke dveřím, dokud se v nich opravdu všichni neobjevili. Očima jsem okamžitě začala hypnotizovat svůj tác, kde bylo stále netknuté jídlo. Rychle jsem si alespoň lokla Ice Tea.
,,Máš strach?''zeptala se mě Angela po chvíli. Vzhlédla jsem k ní.
,,Ani netušíš jaký…''zašeptala jsem. Očima jsem nechtěně zabloudila za její rameno a střetla se s očima Emmetta. Zářivě se na mě usmál a zařval na mě přes celou jídelnu.
,,Dneska ti jedu sám vybrat nějaké krásné montérky, Bello!!!''a zazubil se na mě. Kysele jsem mu úsměv oplatila a ignorovala pohledy několika lidí, co se na mě otočilo. Očima jsem nechtěně zabloudila k Edwardovi. Předtím se na mě určitě díval, protože když jsme se očima setkali, po chvíli uhnul pohledem a já se očima vrátila ke svému obědu a poprvé si ukousla toastu. Chvíli jsem tam jen tak seděla, ale potom jsem to nevydržela a obličej si schovala do dlaní. Ucítila jsem, jak mi Angela dala ruku na rameno.
,,Zvládneš to, Bell...''řekla mi.
,,Díky''zašeptala jsem a vrátila ruce zpět na stůl.
,,Ale myslím, že Emmett má pravdu… Myslím, že se dáte znovu dohromady… Nevydržíte dlouho bez sebe… Přála bych vám to…''řekla a povzbudivě se usmála.
,,Díky, Ang. Ale to už není možné. Po včerejšku mě musí nenávidět…''zašeptala jsem a potlačovala slzy.
,,Pokud tě opravdu miluje, odpustí ti…''řekla jistě. Já si hned vybavila včerejší den. My dva na lavičce. Pohled do jeho očí, naše propletené ruce… Jeho slova…,,Krása květin se ani zdaleka nedá srovnávat s tvojí krásou… Když jsem tě poznal, byla jsi jako slunce, které dalo světlo a teplo mému předtím tak šedému životu a já si uvědomil, že bez toho slunce nemůžu žít… Že bez tebe nemůžu žít…'' a pak samozřejmě opakování jeho slov z loňska a to jeho úžasné ,,Miluji tě''…
,,Ale já nebudu schopná mu odpustit, dokud se nedozvím pravdu…''stále jsem šeptala a potlačovala slzy.
,,Proč ho do toho nutit? Když tě miluje teď a ty to odmítáš, později si najde někoho jiného a ty si až pak uvědomíš, jakou jsi udělala blbost a že jsi oběma zničila život… Ale to už bude pozdě, Bell…''řekla mi. Něco na tom bylo… Ale řekl, že mi to nemůže říct ,,teď'', takže by později mohl? Nechápu to…

Dojedla jsem svůj oběd a snažila se psychicky se připravit na nadcházející hodinu biologie.
Po celou dobu jsem se snažila nedívat se ke stolu, kde seděl on se svou rodinou. Když poprvé zazvonilo, ztuhla jsem a začala se klepat. V tuhle chvíli jsem neměla daleko k infarktu… Plaše jsem se podívala k jeho stolu a zjistila, že je na tom podobně jako já. Měl obličej schovaný v dlaních a Alice sedící vedle něj měla ruku kolem jeho ramen a něco k němu šeptala. Po chvíli zdvihl hlavu a střetl se s mým pohledem. Oba dva jsme se znovu lapili do pasti toho druhého.
,,Půjdeme, Bell?''mluvila ke mně Angela, která byla vedle mě, ale mě se ten hlas ozýval jakoby z velké dálky a působil spíš jako ozvěna.
,,Bello?''škubla se mnou a to mě donutilo vrátit se do reality a přerušit náš oční kontakt. Podívala jsem se na ní.
,,Ehm… Promiň… Jasně, půjdeme''kývla jsem a zhluboka se nadechla. Vstali jsme od stolu a šli vysypat své tácy. Celou tu dobu jsem na sobě doslova cítila upřené pohledy pěti párů očí. Konečně jsme ze dveří vedoucích do jídelny vyšli ven a já hluboce vydechla. Čím blíže jsme byli třídě, kde jsme měli mít další hodinu, tím více se mi klepaly nohy a srdce zrychlovalo svoje údery. U prahu dveří jsem se zastavila a nadechla se. Věděla jsem, že tam ještě není, ale prostě jsem na to neměla sílu… Otočila jsem se a šla rychle pryč. Za chvíli mě doběhla Angela.
,,Bello, kam si myslíš, že jdeš sakra?''vyjela na mě a zatarasila mi cestu.
,,Já na to nemám, Ang…''řekla jsem a pokusila se jí obejít. Zastavila mě.
,,Ale máš, Bello! A teď máš taky na výběr! Buďto se do té třídy vrátíš dobrovolně, nebo tě tam vlastnoručně dotáhnu!!''hrozila mi.
,,Já nevydržím sedět vedle něj! Už jen pohled na jeho zmučenou tvář mě neuvěřitelně ničí!!''řekla jsem.
,,Pořád trvám na tom, že máš jen dvě možnosti… ''řekla mi na to naštvaně. Rezignovala jsem, otočila se a pomalu se vydala zpátky ke třídě.
,,Jednou mi poděkuješ…''řekla sebejistě. Jen jsem se na ní ušklíbla. Došli jsme společně ke třídě a já se snažila nezpomalovat a hlavně nezastavovat. Nakoukla jsem do třídy a on už tam byl. Seděl v naší lavici a vypadal snad ještě hůř než včera. Opět mě zamrazilo a já se hodně snažila, abych se nezhroutila. Opatrně jsem došla k naší lavici a posadila se na židli vedle něho.
,,Ahoj''pozdravil mě jen tak ze zdvořilosti napůl smutně a napůl naštvaně. Ale nepodíval se na mě… Bylo mu podobné, že i když se necítí a když mu někdo hodně ublíží, vždy se chová zdvořile. V tuhle chvíli jsem si ani to ,,Ahoj'' nezasloužila…
,,Ahoj''pozdravila jsem provinile.
,,Jak se máš?''opět jen zdvořilostní otázka.
,,I přes neuvěřitelné výčitky svědomí a probděnou noc dost hrozně… A ty?''
,,Ještě hůř…''řekl a očima propaloval dveře. Zřejmě se nemohl dočkat, až do místnosti vejde učitel. A po téhle jeho odpovědi jsem se cítila ještě hůř i já. Jak jen jsem mohla?...
,,Chtěl bych…''začal a odmlčel se. Opatrně jsem se na něj podívala a snažila se nepropadnout pláči. On se na mě nedíval…
,,Ano?''zeptala jsem se.
,,Ne, nech to být…''řekl suše a ruce stiskl do pěstí. Pořád se díval všude jinde, jen ne na mě. Po chvíli jsem kývla a otočila se zpátky. Napodobila jsem ho a dívala se po třídě stejně jako on. Angela se na mě smutně usmála. Zahlídla jsem skupinku holek, které se dívali naším směrem. Pak se jedna blondýnka ze skupinky odhodlala a šla až k naší lavici. Mě ignorovala a dívala se na Edwarda.
,,Ehm… Ahoj, Edwarde''oslovila ho opatrně. On k ní vzhlédl a pozdravil jí taky. Ona se zářivě usmála.
,,Víš, všimla jsem si, že jsi smutný… Co takhle se trochu pobavit a vyrazit si?''zeptala se ho a koketně zamrkala. Já snad špatně slyším! Nevěřícně jsem se na ní podívala a ruce zaťala do pěstí. Krev se ve mně vřela a jen jsem čekala, co jí na to Edward odpoví. Jsem si jistá, že kdyby souhlasil, nevydržela bych to a sesypala bych se. Otočila jsem se zpátky ke třídě, ale stále jsem se snažila poslouchat jejich rozhovor. Koutkem oka jsem si všimla, jak se na mě Edward letmo dívá.
,,To jako s tebou?''zeptal se nevěřícně. Určitě bylo slyšet, jak jsem si oddechla a pomalu jsem se začala uklidňovat.
,,Samozřejmě''řekla ta dívka trochu uraženě.
,,Promiň, ale nemám náladu a ani čas na randění. A nevím, co si od toho slibuješ, ale já už svou spřízněnou duši našel, ale bohužel ji zase ztratil… A nechci nikomu dělat falešné naděje… Takže nejdu''řekl téměř hrubým tónem. Musí mi to dělat tak těžké? Tentokrát už jsem to nevydržela a nechala pár slz smáčet mi obličej. Snažila jsem si je hned utřít, ale určitě si toho všimli. Ta dívka jenom kývla, na mě vrhla vražedný pohled a odkráčela zpět na své místo. Pak už konečně do třídy vstoupil učitel a zahájil hodinu… S Edwardem už jsme spolu nepromluvili a ani se na sebe nepodívali…

Jakmile jsem vstoupila do šatny tělocvičny, tušila jsem, že něco bude špatně. Nedokázala jsem říct co, ale něco určitě… Dnešní hrozný den ještě určitě neskončil… Ale byl to jen pocit, konec-konců. Nechala jsem to zatím plavat. Sundala jsem si svetr a boty, takže jsem na sobě měla jen triko bez ramínek a sukni, kterou jsem si dnes ráno vzala jen kvůli tělocviku. Některé holky tu měli dokonce šaty. Jakmile jsem si uložila svetr a boty na lavičku ke svému místu, vyrazila jsem do tělocvičny. Sedla jsem si na lavičku a čekala až začne hodina. Chvíli po mě do tělocvičny vstoupila i Angela a rozběhla se ke mně.
,,Ach, Bello. Je mi to tak líto… Celé jsem to slyšela… Vím, jak ses musela cítit…'' řekla a objala mě. Chvíli jsem jí objetí oplácela, ale nakonec jsem se od ní odtrhla a pronesla opět něco v tom stylu, že jsem v pohodě. Potom vstoupila učitelka a zakřičela na nás, abychom utvořili dvojice kluk- dívka. Všichni se hned seřadili a já jediná zůstala sedět na lavičce. Učitelka pokračovala ve své řeči.
,, Přišla nám zpráva, že se taneční soutěž bude pořádat v jiném termínu… Za necelé čtyři týdny… Dohodli jsme se, že to uděláme úplně jinak. Teď pustíme hudbu a vy budete tančit všichni najednou a já s trenérem Clappem potom vybereme nejlepší dvojici, která bude reprezentovat naši školu v soutěži. Bude to tak rychlejší…''řekla. Tak na to přišli brzo… Odhodlala jsem se vstát a jít k ní. Otočila se na mě a já spustila.
,,Paní Mollinová, na mě nikdo nezbyl, tak já si když tak sednu…''navrhla jsem.
,,To nepřipadá v úvahu! Všichni budou tančit! Počkej, podívám se do papírů…''řekla a odběhla ke svým deskám, které si předtím položila na švédskou bednu. Potom šla zpět ke mně a listovala.
,,Tááák, kdopak tady ještě nemá dvojici….''mumlala si pro sebe, když někoho hledala. Potom na mě vzhlédla, oči se jí rozzářily a ona vykřikla.
,,Nemohl by někdo dojít pro Edwarda Cullena?''. No to snad není možný!! Dělají mi to snad všichni naschvál? Asi mě vážně chtějí dostat do špitálu kvůli mrtvici nebo infarktu…
,,Ale on má občanku!''řekl jí na to trenér Clapp.
,,Snad není takový problém ho omluvit v zájmu soutěže, ne?''usmála se ta ježibaba. Jiné oslovení už pro ní nemám. Jiné si nezaslouží… Trenér Clapp jen kývl a odběhl z tělocvičny. Měla jsem asi jen minutu, abych se dala dohromady. Ovšem k čemu je mi to platné, když se znovu zhroutím hned, jakmile vejde do dveří? Snažila jsem se tedy jenom vyrovnaně dýchat. Mezitím ta nejhorší z nejhorších všechny okřikla, aby utvořili řadu, nebo kruh, kam se všichni vejdou a budou tancovat. Celá jsem se klepala a už teď mi dělalo ohromné problémy udržet se na nohou. Buď silná, opakovala jsem si v duchu stále dokola. Jednu ruku jsem si dala v bok a druhou si mnula kořen nosu ve snaze se uklidnit. Klepala jsem se jako osika a každou chvílí to bylo horší a horší. Avšak jakmile jsem slyšela bouchnutí dveří, ocitla jsem se ve stejném stavu, jako předtím.
Buď silná…
Do dveří vešel trenér Clapp a za ním šel Edward. Vypadal už celkem líp, než při biologii, ale pořád mě pohled na něj bolel.
,,Dobrý den…''pozdravil zdvořile tu babu jagu vedle mě.
,,Dobrý… Našla jsem vám dvojici k tanci. Musíme si prohlédnout všechny studenty, jak tančí. Budete tančit teď tady se slečnou Swanovou, ano?''řekla zvesela.
,,Dobře''odpověděl a já si vůbec nebyla jistá, co jsem v jeho hlase slyšela. Nebyl to hněv, ani smutek, ani zklamání… Ale ani radost, ani nadšení… Lhostejnost? Možná…
,,Fajn. Vy dva k sobě budete pasovat. Chodili jste do tanečních?''zeptala se ještě.
,,Ano''odpověděl Edward pohotově.
,,A vy?''otočila se ke mně.
,,Tak nějak… Nedá se to nazvat taneční…''odpověděla jsem a Edward vedle mě se pousmál. Byla to tak příjemná změna, vidět na jeho tváři aspoň slabý náznak úsměvu.
,,Dobře… Běžte se zařadit mezi ostatní studenty, za chvíli začneme s tancem…''řekla nám. Oba dva jsme kývli. Opatrně mě chytil za ruku a dovedl nás k jednomu místu skoro uprostřed řady studentů. Některé holky zíraly s pusou dokořán, jiné záviděli. A já?... Já ani nedokážu svoje pocity popsat…
,,Začneme se sambou! Jak jistě víte, samba má mnoho druhů. Pustíme vám trochu tvrdší hudbu, kde se pokusíte při tanci vyjadřovat hněv a podle toho tančit…''řekla nám všem učitelka. Vyjadřovat hněv? Tak to nám půjde hodně dobře…
,,Pamatuješ si ještě tu naší sestavu?''zeptal se potichu Edward vedle mě.
,,Samozřejmě… Pamatuju si každou sestavu…''odpověděla jsem mu stejně tiše.
,,Fajn… Tak se jí budeme trochu držet… Kdyžtak zaimprovizujeme a něco přidáme… A nezapomeň se hněvat''uchichtl se, ale pořád měl jeho hlas tvrdý podtón.
,,Ha… Ha… Ha…''řekla jsem znuděně. Znovu se uchichtl.
,,Připravte se!''okřikla všechny učitelka a všichni se postavili do výchozích pozic svého tance. Nám nezbylo nic jiného… Zhluboka jsem se nadechla a podívala se zmučeně na něj.
,,Zapomeň na to, co se mezi námi včera stalo… Mysli jen na ten tanec a na tu hudbu… A na hněv…''řekl mi chladně, ale už ne tak moc, jako předtím. Kývla jsem a otočila se k němu zády. Levou nohu jsem dala mírně dopředu na pravou stranu před pravou nohu a on mě chytl zezadu kolem pasu a pravou nohu dal k mé levé. Objala jsem ho kolem pasu s rukama za zády a hlavu natočila doleva, zatímco on jí měl mírně vpravo. Všimla jsem si, jak na nás někteří spolužáci doslova civí.
,,Sluší ti to''zašeptal, než se rozezněla hudba… Hudba začala hrát tiše a postupně se stupňovala. Byla to hra na violoncella. Dělají si z nás blázny, že tady ve škole mají Apocalypticu? Tu hudbu jsem okamžitě poznala… Byla to skladba Path… Zezačátku, kdy hudba byla ještě mírná, jsme s Edwardem jenom přejížděli po tom druhém rukama. Já to měla o dost složitější… Potom mě vzal kolem pasu a já se opatrně otočila a ohla se dozadu. Stáli jsme proti sobě čelem v hodně velké blízkosti a já nemohla vnímat nic jiného než to, že se mě právě dotýká a že jsem tak blízko něho. Pokusila jsem se zapomenout na realitu a začla s ním tančit. Vždy, když se tam ozval zvuk bubnů, což mělo asi znázornit hněv, pokusila jsem se ho od sebe jakoby odstrčit a dělat nějaké pohyby sama, kdežto on se ke mně po chvíli opět připojil a znovu se mnou točil na všechny strany. Byli jsme dokonale synchronizovaní a dělali přesné a stejné pohyby. Dávali pozor na toho druhého, co udělá. Nakonec jsme improvizovali celou skladbu a vůbec to nebylo poznat. Bylo to, jako kdybychom byli myslí propojení a přesně věděli, co udělá ten druhý. Lehce jsem třásla boky, zatímco on mě objímal a táhl mě pryč, než jsem se na něj opět otočila a dala mu ruku kolem pasu a začala kolem něj do rytmu obcházet. Potom mě opět prohnul v zádech a my udělali další taneční kroky. Vždy jsme v nějakém úseku zastavili a po chvíli pokračovali dál. Dělali jsme přesně promyšlené a elegantní tahy rukama. Byli jsme na sebe přitisknutí boky i pánvemi a bylo to, jako kdybychom oba byli k sobě spoutáni řetězy. Potom jsem ho opět od sebe odstrčila a udělala pár kroků sama. Znovu ke mně přišel a téměř hrubě se mnou zatočil a na konci písně mi vzal obličej do rukou a přiblížil si ho ke svému, zatímco já jsem mu položila ruce na břišní svaly a postavila se do nějaké konečné fáze, kde jsme zůstali stát ve stejném momentu, kdy píseň utichla. Ještě chvíli jsme tam tak stáli s obličeji blízko sebe, než jsme si uvědomili, že jediní, kdo stojí, jsme my dva a ostatní sedí na lavičkách a zírají na nás. Potom se všichni naráz postavili a začali tleskat a pískat. Zůstali jsme strnule stát a nějak se snažili se uklidnit. Potom k nám přistoupila učitelka a řekla:
,,Myslím, že už je jasné, kdo naši školu bude reprezentovat…''
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 adrianga adrianga | Web | 11. března 2009 v 22:36 | Reagovat

ohohoooooo:D.....uzasnyyyyy

2 uuuzaaa uuuzaaa | 14. března 2009 v 0:35 | Reagovat

to je naprosto skveleeeeeeeeeeeeeeeeeee!!!!!!!!!!!!!!!:-D

3 anonymka anonymka | 14. března 2009 v 23:04 | Reagovat

it´s very very...VERY VERY GREAT!!!!!!!!!!

4 LiLLy LiLLy | 5. dubna 2009 v 21:16 | Reagovat

nej !! upe uzasna povidka!!

moc povedena ! .. krasne ! :)

5 jaruska jaruska | 9. května 2009 v 16:18 | Reagovat

ejhaaaa supeeer:D:D

6 Elishka Elishka | 1. července 2009 v 15:00 | Reagovat

Pěkné, akorád nechápu jak se dá na apocalypticu tančit samba...to snad ne:D

7 Dara Dara | 1. července 2009 v 20:24 | Reagovat

Představivost ;-)

8 Phoebe Phoebe | Web | 14. září 2009 v 20:48 | Reagovat

Nádherně píšeš  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

9 *TýnuškÁ* *TýnuškÁ* | Web | 2. března 2010 v 12:26 | Reagovat

Nevím proč ale tahle povídka mě v životě neomrzí , možná bych řekla že je i lepší než od Steph , prostě dokonalé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama