na Blog.cz

Tak tady mi dorazila jedna jednorázovka od Claudi :)... Má název Myšlenka!!!:)

Mrtvá.Jen jedno slovo a má tolik výrazů.Být osamělá,zlomená,zraněná,rozpolcená a snad i šílená.Ano,jsem šílená.Šíleně zamilovaná.Nic zvláštnho,řeknete si ale já musím mít vždy něco extra.Všichni známe ta tajemná,fascinující stvoření,která po nocích sají smrtelníkům životadárnou tekutinu,krev.Upíři.Vždy jsem si myslela,že jsou jen výplodem naší fantazie.Kdyby jste se mě před rokem zeptali jestli v ně věřím,řekla bych vám ne.Ale můj život se běhen jednoho roku od základů změnil a to hlavně kvůli jednomu člověku.Vlastně ne kvůli člověku,kvůli upírovi.

Edward Cullen.Naprosto krásný,bezchybný a okouzlující anděl,který je zároveň nebezpečný,krvežíznivý a kdykoliv schopen zabít jedinou ranou. Když jsem ho poprvé spatřila ihned jsem se do něj bezhlavě zamilovala.Zpočátku mi tvrdil jak moc jsem změnila jeho život.Že najednou má důvod být šťastný.A já tomu věřila.Tak moc jsem ho milovala,že jsem byla schopná vzdát se svého lidství.Chtěla jsem se stát upírem jako on abych s ním mohla strávit věčnost.Chtěla jsem se vzdát své rodiny,svých přátel,šance mít děti.Uvědomovala jsem si totiž,že já na rozdíl od něj každý den stárnu zatímco on je zamražen na sedmnácti.A právě na stárnutí jsem doplatila.Bylo mi osmnáct.Skoro každý se na osmnáctiny těší.Je přece plnoletý.Jenže já ne.Nerada slavím narozeniny.Ale jeho rodina trvala na tom,že uspořádají oslavu.Stačila jedna kapka mé krve a já se ocitla ve smrtelném nebezpečí.Nejslabší článek jejich rodiny na mě zaútočil.Nic se mi nestalo ale Edwardovi asi došlo o co mě okrádá.A tak jednoho dalšího deštivého dne mi jen tak oznámil,že mě opouští protože mě nemiluje.Věděla jsem ,že ten den příjde.Jen jsem nečekala,že tak brzy.Nechal mě opuštěnou uprostřed lesa.Samotnou s obrovskou dírou v hrudníku,která se jen každým dnem prohlubovala.I přes to všechno co mi udělal jsem ho milovala.Když odešel trpěla jsem .Rozhodla jsem se že s tím skoncuju.A tak teď stojím na hřbitově a sleduji svého anděla jak se utápí ve svém zármutku.

Jsem u něj,ale nemůžu se ho dotknout.Jsem u něj ale kdykoliv na něj promluví,neslyší mě.Nevidí mě,neslyší jako kdybych tam nebyla.Pro něj už nejsem.Tak moc si přeji být s ním.Nejde to.Nejsem nic jen jeho vzpomínka přežívající v jeho mysli.Každý den se musím koukat na to jak se trápí..Jak si vyčítá vše co mi udělal a jak mě opustil.Většinu času tráví u mého hrobu.Sám a zlomený.Uvažuje o smrti a tom jestli po ni něco je,,,Odpusť."zašeptal tiše do větru,Zrovna teď bych chtěla bát v jeho náručí a tisknou se k němu co nejvíce by to šlo.,,Odpouštím ti."řekla jsem jen i když vím,že zbytečně.Marně na něj mluvím,marně se snažím navázat spojení.Vím,že se mi to nemůže podařit ale co kdyby?Třeba jednou dostanu příležitost mu zase říct,jak ho z celého svého srdce miluji.Zlehka jsem se posadila vedle něj.Pokusila jsem se pohladit ale moje ruka jen projela tou jeho.Jako vždycky.Povzdechla jsem si.Upíral své nádherné zlatavé oči na můj mramorový náhrobek.Bylo tam napsáno:,,Zde leží Isabella Marie Swan.Milovaná dcera,kamarádka a přítelkyně."Ještě dole bylo malým písmem:,,Její srdce patří jen jemu."Kdybych mohla plakat,určitě pokaždé když jsem si přečetla ten nápis by jsem brečela.,,Tak moc mi chybíš."zašeptal můj anděl znovu.Pohlédla jsem mu do tváře.Pořád byl tak krásný a bezchybný.Uvědomila jsem si,že kdykoliv jsem se snažila Edwarda si vybavit,byl to je slabý odvar.Nikdy v mých představách nebyl tak dokonalý.Zvedl se a položil nádhernou rudou růži na můj hrob.,,Už brzy se opět uvidíme lásko."pohladil náhrobek a odešel.,,Budu na tebe čekat."

Edward:

Pořád tomu nemůžu uvěřit.Moje Bella přece nemůže být mrtvá.Bohužel je.Každý den sedávám u jejího hrobu.Mám totiž pocit,že je tady se mnou.Ale vím že to není možné.Skočila z útesu kvůli mně.Kvůli tomu,že jsem ji opustila a nechal ji tu.Je to všecko moje vina.,,Odpusť."zašeptal jsem.Mám toho tolik,co bych jí chtěl říct.Třeba to,že jsem ji lhal.Vždycky jsem ji miloval a vždycky budu.Zavanul větřík.Jako bych na chvíli ucítil její vůni.Jenže to není možný.Toužím ji zase vidět.Chtěl bych pohlédnout do jejich čokoládových očí,chtěl bych líbat její horké rty.Naposledy jsem ji viděl,když jsem ji oznamoval,že od ní odcházím,že ji nemiluju.Taková hrozná lež.Viděl jsem ve jejich očích strašnou bolest,kterou jsem ji způsobil.Nikdy na ten pohled nezapomenu.Kéž bych to všechno mohl vrátit.Byl jsem pitomej,když jsem si myslel,že jí bude beze mě líp.Mělo mi dojít,že to tak nebude.Trápil jsem se stejně jako ona.Několikrát za tu dobu co jsem byl bez ní jsem měl chuť se rozeběhnout za ní a prosit ji o odpuštění,protože mi tolik chyběla.,,Tolik mi chybíš"Tak moc,že ani slovy se to nedá popsat.Mám pocit,že to bez ní nevydržím.Nemůžu bez ní existovat.Změnila můj život natolik,že na to nejde zapomenout.Lidé zapomínají,ale upíři ne.I kdybych se snažil sebevíc,nedokázal bych ji ze svého mrtvého srdce vypudit a už vůbec na ní zapomenout.Rozhodl jsem se.Půjdu za ní.Pojedu do Voltery a požádám o smrt.To je totiž jediné řešení jak se zbavit pocitu viny.A pak budeme spolu tak jak jsme si to vždycky přáli.Zvedl jsem se a na její hrob jsem položil rudou růži,kterou jsem celou dobu žmoulal v ruce.Usmál jsem se.,Už brzy budeme spolu lásko."pohladil jsem náhrobek a odešel se skvělým pocitem vstříc své smrti.