na Blog.cz

Máme tu další jednorázovku od Lesslee!!!:)...Má název Tohle je spravedlnost...

Vidět tě a nesmít se tě dotknout- to je spravedlnost? Znám každý záhyb tvého těla, každou pihu na tvé tváři, vím o každé nemoci, kterou jsi překonala. A I přesto to nesmím… Tak kde je Bůh? Kde je spravedlnost?

Kráčíš přede mnou, obtáhnuté ryfle obepínají tvoje štíhlé nohy, jemně se pohybuješ v bocích. Kráčíš za svým cílem. Jako na konci každého dna.

Léto pozvolna přechází do podzimu, na chodníku se hromadí listí. Šustí ti pod nahama, ale ty to nevnímáš.

Tmavé vlasy ti zakrývá kapuce a na očích, které mám tak rád, máš nasazené brýle.

Protlačís si cestu shlukem lidí. Někteří se na tebe jen podívají, nekteří mají v očích slzy. Ale nikdo na tebe nepromluvý. Dnes ne.

Dav konečně řídne a na konci chodníku už stojí jen pár holek a dva chlapci. Obejdeš je a konečně přecházíš na druhou stranu ulice, kde je tvůj cíl. Teda, cíl nás obou.

Kráčím za tebou a náhle si uvědomím, o co všechno jsem přišel. O rodinu, o "přátelé" a co je nejhorší- o sobou, kterou miluju. O Tebe. O tvé dotyky, tvoje úsměvy, tvoje vzdychy.. Proč to Bůh dopustil? Jak jen mohl?!

Otvíráš branku, tlumeně zaskřípe v pantech a naruší ticho. Kráčíme přes park. Zapadající slunce prosvítá přes koruny vysokých stromů s barevným listím. Jeden list právě padá. Pomalu se nese na zem, jeho červená barva bije do očí. Takovouhle barvu jsem v přírodě ještě neviděl, snad jen…

Je vášnivá. Jako my, kdy jsme tu byli poprvé, poprvé jsme se políbili a vyznali si lásku… Bylo to krásné, ale..

Další branka a jsme tu. Tvoje tělo vrhá stín na osamělé náhrobky pokryté mechem. Kráčíš až celkem dozadu.

Zastavíš a sundáš si kapuci. Vítr okamžitě zachytí tvoje vlasy a jemně si s nimi pohrává. On může. Och, jak by jsem chtěl být tím větrem!

"Pohlaď mě," povíš najednou tlumeně a já tedy přistoupím tak blízko, až jasně vidím odraz hrobu ve tvch brýlích. Dáš si je dolů, jakoby jsi četla mé myšlenky, zavřeš oči a čekáš. Moje prsty přetnou vzduch a blýží se ke tvým vlasům a krku, soustředím se z celé síly, ale moje ruka neposlouchá. Nemůžu se tě dotknou.

Tlumeně vzlykneš a spod přivřených víček se ti spustí slzy. Chci je zastavit, ale ani to nemůžu…

Pro jediný dotyk by jsem I zemřel. Ale podruhé se to nedá…

"Edwarde, jsi tu? Tak strašně mi chybíš.."