na Blog.cz

Tak ahoj, tak ahoj! :).. Tak fajn, Dara se snaží o comeback ;).. Jak už jsem psala v minulém článku, píšu novou povídku :).. Aby to nemělo stejný název, vymyslela jsem nový :).. Nemám hlavu na názvy, takže mě nenapadlo nic jiného, než Svět v maskách, jako přídavek je NTEC 2 :)... A tady je první kapitola :).. Nenavazuje to přímo na konec minulé povídky, je to období "10 let po Epilogu" :)... Ještě bych chtěla poděkovat holkám, co mi odpověděli na minulý článek, at už v komentářích, nebo na mailu :)... Tahle kapitolka je celkem delší... Doufám, že se vám to bude líbit a něco okomentujete :).. Enjoy it! :)

Obloha se zatáhla a začalo hřmít. Po okně začalo stékat pár kapek deště. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a zadívala se ven. Tolik mi to připomínalo domov… Forks… Městečko přikryté po celý rok tmavými, dešťovými mraky… Tady v Clevelandu pršelo jen párkrát za měsíc. V porovnání s Forks je to úplné minimum… Na plotně začala pobublávat voda v hrnci. Z vedlejší skříňky jsem vyndala sáček těstovin a nasypala je do vody. Vařečkou jsem je párkrát promíchala a hrnec zakryla pokličkou… Tolik k velice náročnému obědu. Sem do Clevelandu jsme se přistěhovali právě včera, takže naše spíž nebyla nijak bohatá na suroviny. Porozhlédla jsem se po nové kuchyni a prázdné poličky mě děsily. Rychle jsem zkontrolovala oběd na plotně a vydala se do prvního patra domu, odkud se ozýval zvuk vrtačky. Otevřela jsem dveře a dívala se, jak se mé dvě starší děti společně snaží postavit jednu ze skříní. Po celém pokoji byly poházeny krabice, fólie ze skříní, hřebíky a různá nářadí. Má dcera si mě všimla jako první.

"Tenhle dům je tak skvělý, mami!"zavolala na mě přes zvuk vrtačky, který však hned utichl, když si i můj syn všiml, že nejsou v pokoji sami.

"Jak to jde?"zeptala jsem se jich.

"No, mám tady pomocnici, takže to jde líp"odpověděl můj syn Ryan zároveň s Alicí, která špitla jen nadšené: "Fajn". Jen jsem se na ně usmála.

"Otec je u Emmetta?"zeptala jsem se a oba mi to potvrdili. Jen jsem přikývla a nechala je znovu pracovat. Šla jsem tedy o dva pokoje dál a už z dálky byl zpoza dveří jasně slyšitelný smích. Otevřela jsem dveře a spatřila ty dva, jak sedí na posteli a smějí se něčemu, co měli rozložené před sebou.

"Tady ti byly asi čtyři roky. Jako malý jsi vůbec nesnášel focení. Jednou jsi nám rozbil foťák. Maminka se tě snažila vyfotit a ty jsi potom po foťáku hodil svoje autíčko. Proto jsme tě museli fotit jenom ve spánku"vyprávěl Edward našemu nejmladšímu synovi a oba se spolu zasmáli. Až potom si všimli mé přítomnosti.

"Bells!"zvolal mé jméno můj manžel a usmál se pořád tím samým úsměvem, jako když jsme byli oba mladí. Pořád to byl můj milovaný pokřivený úsměv, který se nikdy nezměnil. Jediné, co se na jeho obličeji změnilo, bylo jeho dřív dokonale hladké čelo, které teď zdobilo pár vrásek. Změnili jsme se oba. Ze dvou bláznivých milenců vyrostli starostliví rodiče. Měli jsme spolu tři děti. Nejstarší syn se jmenoval Ryan a bylo mu sedmnáct. Tenhle rok nastoupí do třetího ročníku na střední škole. Naše prostřední dítě, jediná dcera, se jmenovala Alice. Bylo jí teprve čtrnáct, ale i tak se chovala velmi dospěle. Byla stejná jako já, když jsem byla mladá, ale jen povahově. Svou krásu zdědila naštěstí po Edwardovi. Náš nejmladší syn se jmenoval Emmett a příští měsíc bude slavit desáté narozeniny… Přešla jsem napůl zařízený pokoj až k posteli, kde oba seděli. Před sebou měli rozložené fotky. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, kolik vzpomínek v nich bylo zachyceno…

"Edwarde, doneseš mi prosím ze sklepa pár krabic do kuchyně? Chtěla bych mít aspoň jednu místnost plně zařízenou"řekla jsem svému manželovi a on hned přikývl. Pohladil Emmetta po hlavě a vstal. Šla jsem hned za ním a u dveří se zastavila.

"Za deset minut bude oběd, doběhneš to říct Alici a Ryanovi?"řekla jsem mu a on se hned usmál a přikývl. Úsměv jsem mu oplatila a šla zpátky dolů do kuchyně, kde jsem hned zkontrolovala těstoviny v hrnci. Jednu jsem ochutnala. Přišla jsem tak akorát včas. Než Edward do kuchyně donesl všechny krabice, udělala jsem ještě rajčatovou omáčku a vyndala ze skříně to jediné, co tam zatím bylo. Talíře. Rozprostřela jsem je po kuchyňské lince a na každý dala porci jídla. Edward mezitím zavolal směrem ke schodům, že se podává oběd. Během pár minut už tu všichni byli a brali si své talíře. Přesunuli jsme se do jídelny a začali jíst. Zpočátku jsme jedli potichu, ale dlouho jsme to nevydrželi.

"Co kdybychom se jeli zítra podívat do Clevelandu? S maminkou jsme tu dřív oba žili, ukážeme vám nějaká místa, která máme rádi"navrhl Edward a já si všimla, jak po sobě Ryan s Alicí hodili pohledem.

"Jo, prosím!"zvolal jako první Emmett a Edward se usmál.

"Proč ne?"řekla Alice a na všech bylo vidět, že se opravdu těší. I já jsem se těšila. Bude zvláštní tady vidět ta místa po tolika letech. Byla jsem hrozně zvědavá, jestli se to tu změnilo nebo ne. A hlavně mě zajímalo, jestli tady stále žije má bývalá kamarádka Carol, se kterou jsem si ještě několik let psala. Bohužel potom náš kontakt utichl a já už o ní nemám žádné informace. Nejdříve však musíme zařídit celý dům. Naštěstí zrovna byly letní prázdniny, takže děti nic nezameškají ve škole. Hlavně pro Alici to bude zvláštní rok. Má poslední rok, než nastoupí na střední. Přistěhovali jsme se zrovna v nevhodnou dobu jejího studia, ale nebylo zbytí. Ale Alice je silná dívka, ona to zvládne…

"A jak vám jde stavění skříní u Alice v pokoji? Už máte hotovo?"zeptala jsem se Ryana a Alice.

"Už zbývá jenom šatní skříň a rozmístění nábytku"odpověděl Ryan.

"Tak co kdyby Alice šla po obědě pomoct Emmettovi zařídit jeho pokoj, a my s Ryanem zatím sestavíme tu těžkou skříň? Potom bych s Ryanem postavil zbytek jeho pokoje a naší ložnice"navrhl Edward a všichni přikývli. Byl to dobrý nápad. Já mezitím zařídím kuchyni a potom pomůžu Alici s jejím pokojem. Ryan si svůj pokoj zařídí sám. Už před rokem nás požádal o trochu víc soukromí, takže se mu do jeho věcí nebudu plést. I tak ale mezi sebou máme v rodině naprosto skvělý vztah. Ryan si rozumí hlavně s Alicí. Malý Emmett stále ještě vyhledává nás s Edwardem, ale poslední dobou si hodně hraje i se staršími sourozenci. Naše děti před námi hlavně nemají žádné tajemství, což přispívá k harmonii této rodiny. I když jsem své mládí milovala, věděla jsem, že právě tohle je to, co jsem hledala a chtěla celý život…
Zbytek oběda proběhl v klidu. Občas někdo něco řekl, bavili jsme se o různých věcech. Když všichni dojedli, šli pokračovat ve své práci a já mezitím sklidila ze stolu. Nádobí jsem naskládala do nové myčky, takže jsem si ušetřila práci s jeho umýváním. Hned potom jsem přešla ke třem plným krabicím, které zaplnily celý kuchyňský pult. V první krabici byl naskládaný zbytek nádobí. Roztřídila jsem skleničky a hrnky, pánve na vaření, různé hrnce, zbytek příborů a talířů, nože a pár dalších věcí. V další krabici bylo pár spotřebičů, kterých jsem se nehodlala ze svého bývalého domova vzdát. Například má oblíbená varná konvice, nebo mixér. Měla jsem štěstí, že zbytek elektroniky jsme s Edwardem nakoupili už před týdnem, kdy jsme si to tu byli znovu prohlédnout. Včera jsme zapojili veškerou elektroniku v domě a sestavili obývací pokoj a jídelnu. Bylo to ale jen hrubé zařízení, pár těch doplňků a dekorace ještě chybí. Naše nynější kuchyň naštěstí byla sladěna do stejných barev, jako ta, kterou jsme měli ve Forks, takže se mi do ní hodily dekorace, které jsem měla v krabici ze starého domova. Vyndala jsem tedy pár květináčů, fotek, ubrousků a utěrek, keramických věcí a obrázků, které mi malovaly děti, když byly malé. Celé zařízení kuchyně mi trvalo asi hodinu. Nakonec jsem ale se svou prací byla spokojena. Dýchal z toho na mě domov. Než jsem se rozhodla, jak budu pokračovat, zašla jsem se podívat nahoru, jak pokračují práce zbytku rodiny. Alice byla stále u malého Emmetta. Zrovna držela v ruce plyšového medvídka, kterého Emmett dostal od mého táty, když slavil páté narozeniny. Ucítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, když jsem si vzpomněla na svého tátu. Právě on byl jedním z důvodů, proč jsme se přestěhovali. Letos na jaře zemřel… Byla to pro mě ohromná rána. Už přes rok byl vážně nemocný, lékaři mu už na začátku nedávali moc šancí. Jeho odchod poznamenal celou naši rodinu… Krátce na to jsme se s Edwardem rozhodli, že se přestěhujeme. Město Forks nám nabízelo mnoho vzpomínek, mnoho bolestných vzpomínek… Nakonec jsme se zcela parodicky přestěhovali do města, kde těch vzpomínek také nebylo málo. Absolutní ironií ale bylo, že jsme se nastěhovali do domu, kde před mnoha lety žili Cullenovi. Když jsme hledali nový dům, překvapilo nás, že tento dům ještě stojí a je v tak dobrém stavu. Jakmile jsme zjistili, že je na prodej, neváhali jsme…

"Nééé, Alice, to tam nechci!"vytrhl mě z mého přemýšlení Emmett. Alice jen omluvně pokrčila rameny a podala mu jednu z knížek.

"Kam to tedy chceš dát?"zeptala se ho.

"Tam, na tu druhou skříň!"rozkázal malý Emmett a Alice ho poslechla. Usmála jsem se.

"Jak to jde?"zeptala jsem se jich.

"Dobře"řekla Alice, zatímco rovnala knížky do jedné z polic. Em ke mně přiběhl a skočil mi do náručí. Chvíli jsem ho chovala.

"Líbí se ti můj pokoj?"zeptal se mě a já si ho znovu prohlédla. Byl sladěný do modré barvy, na zemi byl koberec s dětskými vzory. Dříve tady byl pokoj velkého Emmetta, který tu byl s Rose, dalším členem mé bývalé rodiny, po kterém se mi hrozně stýskalo. Ryan měl pokoj tam, kde dřív žil Carlisle s Esmé, Alice zdědila pokoj také po své jmenovkyni. Vlastně jsme zařízení domu vůbec neměnili. Vše zůstalo tak, jak bylo. Jediný pokoj, který teď plnil jinou funkci, je jeden z bývalých pokojů pro hosty, který teď slouží jako moje pracovna. Edward má svou pracovnu tam, kde ji měl dřív Carlisle. Je to pro něj velice symbolické. Stejně jako to, že se z Edwarda stal doktor, stejně jako byl Carlisle. Edward ho bral jako svého skutečného otce, chtěl pokračovat v jeho šlépějích…

"Mami!"zatřásl se mnou nedočkavě můj malý syn.

"Ano, máš krásný pokoj. Moc se mi líbí"odpověděla jsem mu a usmála se.

"Alice, budeš chtít pomoct se svým pokojem?"zeptala jsem se jí a ona na chvíli přestala rovnat knihy do police.

"Jestli se ti chce, tak mi můžeš pomoct"odpověděla mi.

"Já jsem si říkala, jestli si to taky nechceš zařídit sama, jako Ryan. Abych ti do toho zbytečně nemluvila"řekla jsem a ona se zasmála.

"Klidně mi můžeš pomoct, mami, mě to nevadí"řekla mi a vrátila se k práci. Sama pro sebe jsem přikývla a postavila Ema na zem.

"Já se jdu podívat, jak to jde tatínkovi. Až budeš mít pokojíček hotový, zavolej na mě a já se přijdu podívat, ano?"řekla jsem a dala mu pusu na čelo. Jenom přikývl a běžel vyndat z krabice další hračku. Otočila jsem se a šla o pokoj vedle, kde Edward pomáhal Ryanovi v jeho pokoji sestavit jednu z posledních skříní.

"A jak to jde vám?"zeptala jsem se a oba se na mě usmáli. Ryan měl pokoj sladěný do tmavších barev, naprosto klukovský pokoj. Barva stěny není důležitá, za chvíli jí nebude stejně zdobit nic jiného, než plakáty jeho oblíbených skupin. Ryan má podobný koníček, jako měl kdysi Edward. Stejně, jako jeho otec, i on sbírá desky svých oblíbených kapel. Tak jako Edward sbíral gramofonové desky, Ryan místo toho sbírá CD. I tak ale jeho sbírka zaplní celou jednu skříň. Na rozdíl od své sečtělé sestry, která má většinou police plné knih, on nikdy neměl v polici ani jednu… Když jsem viděla, jak jim jde práce dobře od ruky a jak si rozumí, rozhodla jsem se, že je nebudu rušit a že budu pokračovat ve své práci dole. Během půlhodiny jsem zařídila obývací pokoj a jídelnu. Hodně jsem se snažila, abych zachovala jedno z kouzel Cullenů, abych v zařízení pokojů zachovala vzpomínku na ně, ale zároveň jsem se tomu snažila dodat něco, co symbolizovalo jenom naši rodinu. S výsledkem jsem byla velice spokojená. Myslím, že Esmé, má druhá maminka, by na mě byla také pyšná… Když jsem znovu vyšla nahoru, Alice právě dokončila pokoj svého malého bratra, který jsem jim opravdu pochválila. Malý Emmett už měl na zemi rozházené hračky, se kterými si začínal hrát. Nechaly jsme ho, aby si užil ve svém novém pokoji a pokračovaly jsme do nového pokoje Alice. Zatímco já jsem donesla všechny krabice s jejími věcmi, ona si utřela prach ze skříní a vyluxovala koberec. Všechno tohle trvalo jen pár minut. Chvíli jsme spolu postávali uprostřed pokoje.

"Nedívala ses tam, viď?"zeptala jsem se jí a ukázala na posuvné dveře, které tu v pokoji byli. S Edwardem jsme jí zakázali, aby se tam dívala, mělo to pro ni být překvapení. Ona jen zavrtěla hlavou.

"Přísahám, že ne"řekla a usmála se. Chvíli jsem si ji pochybovačně měřila, ale nakonec jsem přešla k posuvným dveřím. Alice šla hned za mnou. Dveře jsem rozevřela a odhalila tak druhou místnost. Jediné, co jsem za sebou uslyšela, bylo hlasité vydechnutí. Má dcerka s očima vykulenýma a pusou otevřenou vešla do menší místnůstky přede mnou.

"Tohle… Je to to, co si myslím?"vykoktala ze sebe po chvíli. Jenom jsem se usmála a přikývla.

"Proboha… Já mám šatnu, jako mají princezny ve filmech? Já mám šatnu!"mumlala pro sebe udiveně. Jenom jsem se jí smála.

"Myslím, že šatní skříň nebudeš potřebovat"řekla jsem jí a ona se usmála.

"Páni, kdo tu asi žil…"přemýšlela po chvíli a stále se rozhlížela kolem sebe.

"V tomhle domě žil Edward, když byl mladý… Žil tu se svou rodinou"odpověděla jsem jí a ona vypadala víc udiveně, než před chvílí.

"Čí byl tento pokoj?"zeptala se a vyšla z šatny zpět do pokoje.

"Tenhle byl tvojí tety Alice"odpověděl Edwardův hlas ode dveří. Ani jedna jsme si nevšimly, že se tu objevil.

"Byla hrozně zaujatá módou, starala se o to, aby celá rodina chodila dobře oblékaná, měla sama hromadu oblečení, jak dobře vidíš… S maminkou jsme si říkali, že se ti tady bude líbit"pokračoval Edward a mezitím přešel až ke mně a dal mi ruku kolem pasu.

"Páni… Děkuju!"zvolala Alice a oba nás objala. Bylo to krásné vidět, jak velkou má radost. Udělali jsme dobře, když jsme jí dali tento pokoj. Po chvíli nás Edward opustil, šel s Ryanem postavit další skříně a já zůstala v pokoji s Alicí sama. Alice si zatím dávala knihy do polic v knihovně, já jsem jí třídila věci v šatně. Její pokoj i šatna byl sladěn do bronzové barvy, dokonale ladil i s Alicí a jejími vlasy, které zdědila po Edwardovi. Zatímco já jsem věšela její šaty a kalhoty na ramínka, ona za mnou přišla a sedla si na jedno z malých křesel, které tu bylo.

"Povídej mi o ní…"poprosila a pozorovala mě. Dobře jsem věděla, koho myslí.

"Víš o ní všechno"usmála jsem se na ní a pokračovala v práci.

"Prosím… Miluju příběhy o té ženě, po níž mám jméno… a teď i pokoj. Mami, prosím"přemlouvala mě. Znovu jsem se pousmála.

"Byla to moje nejlepší kamarádka… Když jsem jí poprvé viděla, bylo mi jasné, že budeme hodně dobré kamarádky. Stejně tak i s Rose, další Edwardovou sestrou. Když jsem netrávila čas s tvým otcem, trávila jsem ho s Alicí a Rose. Alice milovala dámské jízdy, milovala organizování večírků. Dokonce zorganizovala i mou svatbu s tvým otcem… Mám na ní hrozně krásné vzpomínky, hrozně mi teď chybí… Víš, že už jsi jí viděla? Naposledy tady byla, když ti byly tři roky, Ryanovi bylo šest. Já jsem zrovna čekala malého Emmetta. Teď žije se svým manželem Jasperem v Anglii, bohužel na ní nemáme žádný kontakt. Stejně, jako na celou rodinu…"vyprávěla jsem jí o své nejlepší kamarádce a potlačovala slzy. Mezitím jsme obě dvě zařídily celý pokoj. Vyprávěla jsem jí také její oblíbené příběhy, třeba jak jsem poznala Edwarda, nebo jaké pro mě bylo to, když jsem ho znovu viděla ve škole ve Forks… Nakonec jsem ale musela jít, zbývalo mi zařídit jenom ložnici. Alice mezitím šla do pokoje Ryana, se kterým si povídala, zatímco on si zařizoval svůj pokoj. Edward byl ve své kanceláři, zařizoval prý nějaké důležité věci. Zařídit ložnici mi trvalo asi hodinu… Hned jak jsem ji dokončila, musela jsem jít udělat večeři. Než jsem ale šla do kuchyně, zastavila jsem se u Emmetta v ložnici.

"Nechceš jít se mnou vařit večeři?"zeptala jsem se ho a on hned radostně vyskočil ze země a šel se mnou. Vždy miloval, když mi mohl pomoci vařit. Když jsme došli do kuchyně, zeptala jsem se ho, co by rád k večeři.

"Palačinky!"zvolal hned bez rozmýšlení. Jenom jsem se zasmála. Palačinky byly jeho nejoblíbenější jídlo. Mohl by je jíst pořád. Nakonec jsem ale usoudila, že to není špatný nápad. Emmett mi pomáhal s přípravou. Podával mi věci, smíchal těsto, mazal je marmeládou. S jeho pomocí jsme byli brzy hotovi. Byl už večer, když svůj pokoj dokončil i Ryan. Dokončil ho ale právě v tu chvíli, kdy jsme s Emmettem srolovali poslední palačinku. Hned jsme se všichni sešli zase dole, kde si každý na svůj talíř nandal tolik palačinek, kolik chtěl. Nejvíc jich snědl Ryan. Poslední dobou jí víc, než já s Alicí dohromady. Když celá rodina dojedla, opět jsem sklidila nádobí a narovnala ho do myčky, kterou jsem hned zapnula. Po večeři každý chtěl strávit svůj čas sám ve svém pokoji. Malý Emmett byl po celém dni hrozně unavený, takže jsme ho s Edwardem šli uložit. Lehl si do postele a my s Edwardem jsme si sedli každý z jedné jeho strany.

"Dnes už se nebojíš?"zeptala jsem se ho a pohladila ho po vlasech. Jenom zavrtěl hlavou.

"Ani trochu?"vyzvídal Edward. Emmett znovu zavrtěl hlavou.

"Dobrou noc, zlato"usmála jsem se na něj a dala mu pusu na čelo.

"Dobrou, Emmette"napodobil mě Edward. Oba jsme se zvedli a šli ke dveřím.

"Dobrou noc"zamumlal Emmett a víc se zachumlal do peřin. Zavřela jsem za námi dveře do jeho pokoje a společně s Edwardem jsme šli do našeho pokoje. Byl to jeho bývalý pokoj…

"Konečně sami"zamumlal Edward, když za námi zavřel dveře.

"Dnes už nemáš žádnou práci?"zeptala jsem se a objala ho.

"Jenom tebe…"zamumlal a políbil mě. Jenom jsem se usmála a vymanila se z jeho náruče… Po chvíli jsem ho znovu opustila a šla se vysprchovat. Když jsem přišla zpět do pokoje, nikde jsem ho neviděla. Všimla jsem si, že byly otevřené dveře na balkon, kde jsem ho i našla. Stál tam opřený o zábradlí. Když jsem ho tam viděla, nechtěně jsem si okamžitě vzpomněla na poslední noc, kterou jsme spolu strávili v jejich domě ve Forks. Tu noc hned po naší svatbě v Las Vegas. Vypadal teď, ve svitu měsíce, naprosto stejně, jako předtím. Měsíční svit si hrál v jeho vlasech, odrážel se od jeho kůže. Vypadal stejně mladě, stejně nebezpečně a stejně bezbranně jako předtím. Přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu.

"Připomíná ti to tu samou noc, jako mě?"zeptal se po chvilce ticha. Jenom jsem se zasmála.

"Ano"odpověděla jsem. Otočil se ke mně a objal mě.

"Připadá mi to jako včera, ne jako před devatenácti lety"zašeptal a já se zachvěla. Devatenáct let… Tak hrozně dlouhá doba… Tamtu noc jsme stáli na balkoně v objetí, hřálo nás mládí, neměli jsme jistotu, jestli budeme žít dál nebo zemřeme… Teď tu stojíme s myšlenkou, že jedno z našich dětí je už dospělé a nebude dlouho trvat, než nás opustí. Stojíme tu jako dva manželé, kterým za pár let potáhne na čtyřicet. Ale zato jsme byli dokonale šťastní, naplnění jako nikdy jindy… Po chvíli se šel vysprchovat i Edward. Nějakou dobu jsem stála ještě na balkoně, než se do mě dal chlad. Místo toho jsem se uvelebila v posteli a zavřela oči. Jen matně jsem si uvědomovala, že Edward si lehl vedle mě.

"Spíš?"zamumlal vedle mě potichu. Jenom jsem něco nesrozumitelně zamumlala.

"Dobrou, Bell"zašeptal a dal mi pusu na čelo. Nezmohla jsem se už nic říct, místo toho jsem se jenom usmála… Právě teď, v tuhle chvíli, mě hřálo neuvěřitelné štěstí. Byla jsem tady s Edwardem, v novém domě se všemi našimi dětmi. A hlavně jsem byla ráda, jak všichni dobře přijali toto místo jako svůj nový domov…