2. kapitola- To, co mi zbylo

13. srpna 2010 v 9:32 | Dara | Svět v maskách

Tak vám tedy přináším druhou kapitolu NTEC 2, čili Svět v maskách :)... Je to o trošku (asi o půl stránky) kratší, než první kapitola :).. Ze začátku je to možná trošku nudné, ale pokusím se rychle dostat do míst, kde už se bude něco dít :).. Chci ještě poděkovat za komentáře k minulé kapitole, hodně mi pomohly :).. Doufám, že se vám bude líbit i tato kapitola :)...

2. kapitola- To, co mi zbylo

Ráno bylo jako každé jiné, ale přesto začínalo jinak. Když jsem se probudila, můj manžel neležel vedle mě. Ano, na to už jsem byla díky jeho práci doktora zvyklá, ale teď to bylo jiné. Do práce ještě nenastoupil, takže tam být nemůže. Bylo mi jasné, že jen zbytečně panikařím, ale nemohla jsem si pomoct. Ten pocit nevědomí mě tížil. Vstala jsem z postele a nejprve jsem zkontrolovala koupelnu. Tam nebyl. Sešla jsem schody do prvního patra a chodila ode dveří ke dveřím. Zpoza nich nevycházel žádný zvuk, děti ještě spaly. Aby taky ne, bylo něco po sedmé ráno. Sešla jsem až dolů, prošla jsem kuchyň a obývací pokoj, ale tam taky nebyl. Napadla mě už jen jediná možnost. Přešla jsem ke dveřím jeho pracovny a zaklepala. Oba jsme na to zvyklí… Potom jsem už jen vzala za kliku a otevřela dveře. Oddechla jsem si, když jsem ho našla sedět na židli otočeného zády ke dveřím a čelem k oknu. Zavřela jsem za sebou dveře a šla až za ním. Dala jsem mu ruku na rameno. Po chvilce svou dlaní překryl tu mou.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se ho tiše. Chvíli mlčel a díval se stále ven.

"Před několika lety… Jsem si přál nebýt stále dokola jen studentem, přál jsem si mít stejnou pracovnu, jako měl můj otec. Přál jsem si mít rodinu se ženou, kterou miluji. Chtěl jsem mít aspoň dvě děti. V té době jsem nevěřil, že by to bylo kdy možné…"vyprávěl a o trochu víc mi stiskl ruku. Mlčky jsem stála vedle něj a čekala, až bude pokračovat.

"A teď? Sedím ve své vlastní pracovně, držím za ruku svou krásnou ženu, kterou miluji víc, než cokoli na světě a myslím na to, jak ve vedlejších místnostech v klidu spí naše tři děti… Dostal jsem toho od života víc, než jsem si mohl jen přát, Bell. Dřív mi přišlo spravedlivé, že jsem měl aspoň tebe. Chtěl jsem strávit celý život jen s tebou, i kdybych tě měl proměnit… Potom se ale všechno… zkomplikovalo a my si vybrali tuhle cestu…"pokračoval a já se zachvěla. Do očí se mi z neznámého důvodu draly slzy.

"Lituješ toho?"zeptala jsem se. Cítila jsem narůstající knedlík v krku.

"Ne!"odpověděl hned a poprvé se dnes na mě otočil. Z jeho očí jsem jasně vyčetla, že mi nelže. Chytl mě za pas a posadil si mě na klín čelem k sobě.

"Ne, nelituju toho. Nemůžu toho litovat, jelikož je to nejvíc, co jsem kdy měl. Snažím se ti to říct. K čemu by mi byla nesmrtelnost, věčná krása, kdybych neměl tebe, Ryana, Alici a Emmetta? Jste víc, než jsem od života žádal… Jenom… Od té doby, co jsem člověkem… Bell, všechno z mého předešlého života mi vzali… Kromě tebe a ještě jedné věci. Stále dokážu vycítit, že se něco děje. Dokážu vycítit blížící se nebezpečí. Bell, cítil jsem ho už ve Forks. To byl také jeden z důvodů, proč jsem navrhl, abychom se odstěhovali. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. Ale ten pocit mám stále, Bells. Neustále si uvědomuju, že to, co mám, si nezasloužím. Zabil jsem tolik lidí, Bell. Nechci, aby se mi za to život chtěl pomstít a vzít mi to, na čem mi v životě nejvíc záleží… Nechci ztratit svou rodinu… Ale bojím se, že se něco stane…"řekl mi a víc mě stiskl. Z jeho slov mi naskočila husí kůže. Všiml si toho.

"Pořád je ale šance, že se mýlím"řekl mi, ale já jen zavrtěla hlavou.

"Edwarde, zapomeň na to, kolik jsi jako jeden ze zatracených zabil lidí!! Jako doktor jsi jich nespočet zachránil! Jsi jako Carlisle! Pomáháš lidem, nezasloužíš si nic špatného, rozumíš?!"říkala jsem mu a on zavřel oči. Dlouhou dobu mlčel.

"Tobě tvé mládí nechybí?"najednou z ničeho nic změnil téma. Na chvíli jsem přemýšlela, co odpovědět.

"Chybí. Vím, že se už nikdy nevrátí. Ale místo toho, abych smutnila po ztracených mladistvých letech, mám teď vás, kteří mi dokazujete, že jsem si vybrala správně a že na každém roku života je něco kouzelného, co dělá můj život takovým, jaký ho miluji. Dělá mi radost, když vidím každý den, jak přijedeš z práce a hned ve dveřích mě políbíš, jako to děláš už celý život. Dělá mi radost, když se dívám na naše děti a vidím v nich něco z nás. Ryan. Tmavé vlasy a oči po mně, ale povahově tak milý a šlechetný po tobě. Alice. Krásu má po tobě. Miluju pohled na ni, když vidím její bronzové vlasy a stejnou barvu očí, jako máš ty. Je už ve čtrnácti tak hrozně dospělá… A náš malý Emmett. Oči po mě, vlasy po mě, ale povaha je tvá. Ráda se dívám zpět a vidím, jak jsme je správně vychovali, i když máme oba dva náročné zaměstnání. Ta harmonie, která je v naší rodině, je jen ojedinělá. Naše děti se jako malé nikdy nehádali, i přes věkový rozdíl se k tomu druhému chovají jako sobě rovnému, jak to má v rodině být. A ty, když si s nimi hraješ nebo povídáš a já vidím, jak skvěle si rozumíte… Edwarde, zestárla bych zas a znova, kdyby to znamenalo, že bych měla tebe a naše děti. Kdybych před dvaceti lety věděla, co mě čeká, nemohla bych se téhle doby dočkat. Co je mi po pár vráskách. Kdo je nemá?"řekla jsem mu a pohladila ho po tváři. Trochu pookřál a usmál se.

"Máš pravdu"souhlasil a já se sama pro sebe usmála. Přitáhl si mě blíž k sobě a choval mě v náručí.

"Díky, Bell"zašeptal a já přikývla.

"Od toho tu jsem"špitla jsem. Ještě chvilku jsme strávili spolu, než jsem se zvedla a odešla do kuchyně připravit snídani pro celou rodinu. Obvykle ji chystám jen pro sebe s Edwardem a Emmettem. V naší rodině jsme to my tři ti, kdo vstával časně ráno, Ryan by nejradši spal až do oběda, Alice k tomu také nemá daleko. Dělají si snídani sami, jakmile vstanou… Dnes ale všechny musím vzbudit, máme naplánovaný výlet do města, takže budeme všichni snídat ve stejnou dobu. Ze spíže jsem vyndala chleba a z lednice máslo a marmeládu. Na plotnu jsem dala ohřát mléko na kakao pro děti a pro mě s Edwardem vodu do konvice na kafe. Poté už jsem jenom připravila hrnky a pustila se do krájení a mazání chleba. Za deset minut byla snídaně hotová. Došla jsem nahoru pro Edwarda, aby se šel nasnídat, a potom jsem vzbudila i děti. Nejobtížnější bylo vzbudit Ryana. Ležel jako mrtvý na posteli, hlavou zavrtaný v polštářích, deka napůl na zemi. Trvalo mi několik minut, než jsem ho vůbec přivedla k vědomí. Zpočátku byl protivný, ale na to už jsem byla po ránu zvyklá.
Po chvíli se uklidnil a odloudal se dolů do jídelny. Hned potom jsem vzbudila Alici a Emmetta. Alice měla sice pár protestů, ale když jsem jí prozradila, že na každého z nich dnes čeká překvapení, do jídelny téměř běžela. Když jsem do jídelny vešla i s malým Emmettem, všichni už byli u stolu a brali si z velkého tácu pečivo s marmeládou a usrkávali svého kakaa. Em si sedl mezi Alici a Ryana a já vedle Edwarda.
Snídaně probíhala celkem v klidu. Přemýšlela jsem, na která místa nás chce Edward vzít. Jisté bylo jenom to, jak náš rodinný výlet zakončíme. Jak už jsem prozradila Alici, pro každého z našich dětí jsme měli nějaké překvapení, jako na uvítanou v novém domově… Necelou hodinu po snídani už jsme si všichni sedali do auta a vyráželi směrem k městu. Nejdříve jsme ukázali dětem, kam budou chodit do školy, aby trefili. Dále jsme je provedli parkem, ukázali všechny důležitější budovy tohoto města. Dokonce jsme zamířili i k nemocnici, kde bude Edward pracovat… Nakonec nás Edward zavezl tam, kam jsem čekala. Jakmile jsme zaparkovali auto a vystoupili, podívala jsem se na něj a on se usmál. Chytil mě kolem pasu a vedl nás k menšímu výčnělku ohraničenému zábradlím. Děti chvíli pozorovaly obrovské Erijské jezero před námi.

"Tady jsem před jednadvaceti lety poznal vaši matku"pronesl Edward a všechny děti se na nás podívali s vykuleným výrazem.

"Přímo tady?"zeptala se po chvíli Alice.

"Ne, bylo to o kousek dál. Váš otec mě potom zavedl sem. Když jsem se sem s vaším dědečkem přistěhovala, Edward už tu nějakou dobu žil a znal to tu. Tohle je to nejhezčí místo na jezeře, hned první den, kdy jsme se poznali, mě sem zavedl. Od té doby jsme chodili vždycky sem, když jsme se scházeli…"krátce jsem shrnula náš příběh a mrkla na svou dceru, která tento příběh už znala nazpaměť. Usmívala se jako sluníčko… U jezera jsme strávili celé dopoledne. Procházeli jsme se po jeho břehu, než jsme nakonec nasedli do auta a jeli zpět do města, kde jsme si dali v jedné restauraci oběd. Dnes jsem měla v plánu nákup, abych mohla pořádně uvařit i doma. Po obědě se naše rodina rozdělila. Edward vzal kluky a šel splnit svou část úlohy, totiž odhalit překvapení, které jsme pro ně měli. Hodně mě mrzelo, že neuvidím jejich reakci, ale já si dnešní odpoledne užiju se svou dcerou, a její reakce mi nejspíš bude muset stačit. Já s Alicí jsem zamířila směrem více do centra města. Zaparkovala jsem hned vedle velkého obchodního centra, ale tam jsme neměli zamířeno. Když jsme zaparkovali, opřela jsem se o auto a Alice na mě zvědavě zírala.

"Víš, s tvým otcem jsme hodně dlouho přemýšleli, co ti dát jako dárek na přivítanou v novém domově. Za poslední měsíce jsi ani žádné přání neměla, takže to bylo o to těžší. Dobře jsme věděli, co si celou dobu přál Ryan a Emmett, ale nevěděli jsme, jaké přání máš ty… Takže mě napadlo jen to, že si uděláme dámskou jízdu v obchodě a pořádně tak zaplníme tvůj nový šatník. Přece jen vypadá trochu prázdně, nezdá se ti?"řekla jsem a ona se zasmála.

"Poté mě ale napadlo ještě něco dalšího… Nemuseli by to být klasické nákupy… Samozřejmě do obchodního centra ještě zamíříme, do klasických obchodů, ale vzpomněla jsem si na tvůj ohromný koníček z Forks… Doufala jsem, že bys v něm chtěla pokračovat i tady, jelikož máš neskutečný talent…"řekla jsem a ona se začala čím dál více usmívat.

"Takže mě jen napadlo… Šatů nemáš zrovna málo… Ale proč jich nemít ještě víc?"nadhodila jsem a ona se začala smát. Po chvilce přišla až ke mně a objala mě.

"Jsi úžasná, mami"zašeptala a mě to hřálo u srdce. Po chvilce jsme se vydaly po cestě, kterou jsem si včera nastudovala na mapě. Zhruba po dvou minutách jsme stály před ohromným krámem, který měl ve výloze mnoho šatů. Viděla jsem, jak se Alici rozzářily oči. Tohle je přesně ten okamžik, který byste jako rodič chtěli opakovat stále a stále dokola. Alice se na mě podívala a já ji pobídla, aby šla jako první dovnitř. Slyšela jsem, jak se jí zatajil dech, když spatřila, jaký měl krám výběr šatů.

"Všechny, které si vybereš, jsou tvoje"pobídla jsem ji a kývla hlavou k nabídce. Rozeběhla se k prvním, které našla a běžela s nimi do kabinky. Chvilku jsem se ještě rozhlížela kolem, než mě vytrhlo zavolání.

"Mami!"volala Alice z kabinky. Hned jsem zamířila k ní a odhrnula závěs. Stála přede mnou v temně modrých šatech, které jí sahaly až na zem, na zádech měly rozparek až k pasu, na rukou měla rukavičky bílé barvy, které měla až k loktům.

"Co myslíš?"zeptala se a dívala se na mě zářícíma očima. Dokázala jsem si ji představit, jak v těchto šatech krouží po parketu, zavěšená na svém partnerovi, nakudrnacené vlasy v jednodušším účesu, ve vlasech korunka nebo jiný ozdobný předmět.

"Páni, zlato. Hrozně ti sluší"řekla jsem upřímně a dívala se, jak se v nich radostně zatočila.

"Vybereš mi nějaké ty?"poprosila a já se usmála. Na chvilku jsem se šla podívat po krámu, probírala se různými regály a vybrala jedny zelené, které měly podobnou barvu jako její oči. Byly nakrátko střižené, hodily se k nějakému rychlejšímu stylu. Donesla jsem jí je do kabinky. Věděla jsem, že zelenou nemá moc v lásce. Zpočátku se tvářila vyčítavě, jako kdyby říkala "Víš, že zelenou nesnáším", ale nakonec svolila a oblékla si je na sebe. Prý jen proto, aby mi udělala radost. Ani se na sebe nepodívala do zrcadla, když se oblékla, počítala s tím, že si je brát nebude, když zelenou nesnáší. Ale jakmile se mi ukázala a já zatajila dech, zatvářila se zvědavě. Ty šaty měly zavazování za krk, takže přes záda měla kousek stuhy, který jí sahal zpod vlasů.

"Ty jsou snad hezčí, než ty předtím"řekla jsem jí a ona se zatvářila pochybovačně. Nakonec se ale přece jen podívala na svůj odraz v zrcadle. Její výraz se ve chvíli změnil a ona stála zaražená a dívala se na sebe v zrcadle.

"Vidíš, jak ti vynikly oči?"řekla jsem a ona přikývla. Nakonec se usmála a převlékla se. Chvíli se rozhodovala, jestli si ty šaty vezme, ale nakonec je pověsila na stejný věšák, jako ty předešlé. Usmála jsem se tím úsměvem "Já ti to říkala", ale ona jen protočila očima a šla se dál porozhlédnout po obchodě. V tom samém obchodě jsme poté strávili ještě hodinu a půl. Alice si zkusila ještě nespočet dalších šatů, než přešla k jiným doplňkům a botám. Bot si vybrala méně než šatů, některé boty se jí hodily k více šatům. Zato doplňků si nesla k pokladně nespočet. Šatů nesla celkem devět. Měla různé škály, od zelené přes červenou až k černé, kterou milovala. Z doplňků nesla různou škálu stínů, laků na nehty, čelenek, řetízků a náušnic. Když jsme přinesly náš nákup k pokladně, prodavačka se nejdříve divila, jestli si opravdu tohle všechno bereme. S ledově vážnými výrazy jsme jí to potvrdily. Poté jsem jí podala kreditku a vše zaplatila. Z obchodu jsme odcházely ověšené taškami. Pomohla jsem jí to odnést až do auta, kde jsme to vše nechaly a pokračovaly jsme k nákupnímu centru. Nejdříve jsme šly nakoupit věci domů, které byly potřeba. Různé koření do kuchyně, pečivo, mouka a podobně. Kupodivu, za tento nákup jsem platila víc, než za Aliciny šaty. Ale bylo to potřeba… Nakonec jsme měli ještě hodinu čas, takže jsme se šly porozhlédnout i do dalších obchodů s oblečením, kde jsme v našem rodeu s kreditkou pokračovaly. Musely jsme tašky do auta odnést na dvakrát. Já jsem šla odnést všechny tašky, které jsem pobrala, zatímco Alice čekala u zbytku tašek v obchodě, než jsem se k ní vrátila a společně jsme odnesly zbytek. Tašky zaplnily celý kufr a polovinu zadních sedaček. Když jsme s Alicí dorazily domů, odnesly jsme všechny tašky dovnitř. Alice si hned začala rovnat celý nákup do šatny, zatímco já nechala ještě všechny tašky s potravinami v kuchyni. Dnes mi zbýval ještě poslední úkol. Musela jsem ve městě vyzvednout Emmetta s jeho dárkem. Alici jsem nechala doma a jela zpátky k místu, kde jsem nechala Edwarda s klukama. Edward už tam stál s Emmettem, který se pyšně opíral o své nové kolo. Vedle něj byla plná taška věcí, které si ještě Emmett přál. Zastavila jsem u krajnice a šla k nim.

"Mami, podívej na moje nové kolo!"chlubil se mi hned syn. Pochválila jsem mu ho a přešla k Edwardovi.

"Jak to šlo?"zeptal se.

"Skvěle. Alice mi zcela vybrakovala účet. To jméno k ní opravdu dobře sedí… Ale má hroznou radost. Nejspíš vám udělá módní přehlídku, až s Ryanem přijedete. Jak to šlo vám?"vylíčila jsem mu své odpoledne s Alicí.

"Ti dva byli jak malí, když jsem jim odtajil jejich překvapení. Ryan jenom stál a zíral, když jsem ho dovedl do toho obchodu, stejně jako Emmett. Nejdřív jsme však zavítali do herního obchodu a nakoupili plnou tašku videoher a CD pro ty dva. Ryan je mezitím ještě v obchodě, zjišťuje detaily o jeho dárku… A Emmett ti bude detaily nejspíš líčit celou cestu domů"řekl a usmíval se při tom na něj. Jenom jsem se zasmála a malý Em se zatvářil jako naprosté neviňátko… Chvilku trvalo, než jsme jeho nové kolo dostali do mého auta. Poté ještě pár nových věcí. Jako třeba helma a celá ta taška s novými CD. Emmett si mezitím sedl na sedadlo spolujezdce.

"Za jak dlouho přijedete?"zeptala jsem se Edwarda, než jsem do auta nasedla taky.

"Do půl hodiny budeme doma"ujistil mě Edward a dal mi letmou pusu na čelo. Přikývla jsem a nasedla do auta… Přesně, jak Edward předpověděl, Emmett celou cestu vyprávěl, jak se nemohl rozhodnout, jestli chce kolo šedivé nebo modré, nebo jak na něm zkoušel v obchodě jezdit. Celou cestu jsem poslouchala jeho nadšené vyprávění. Když jsme přijeli domů, už na nás čekala Alice. I ona pochválila Emmettovo nové kolo a pomohla mi ho dostat z auta. Emmett ho poté nechtěl uklidit, začal na něm objíždět náš dům a já ho nechala. Mezitím jsem auto zaparkovala do garáže a vzala do domu tašku s věcmi, co si koupili kluci. Byla jsem příjemně překvapená, když jsem poté našla v kuchyni Alici, která se snažila roztřídit nákup. Pochopila, že tu nechávám stejný systém uložení věcí jako doma ve Forks, takže to pro ni nebylo tak složité. Pomohla jsem jí se zbytkem a společně jsme si potom šly sednout před dům na schody. Dívaly jsme se na malého Emmetta, který objížděl dům na kole.

"Co má za dárek Ryan?"ptala se každou chvíli a já se jen smála.

"Uvidíš, mají tu být každou chvílí"řekla jsem a ona si hlavu podepřela rukou. Po pár minutách už se skutečně mezi stromy objevila nová, stříbrná motorka a na ní dva jezdci. První byl plně oblečen do motorkářské bundy a kalhot. Oba dva měli na sobě helmy, které ladily s motorkou.

"No páni"hlesla Alice s otevřenou pusou, když si uvědomila, že tohle je Ryanův dárek. Edward mezitím slezl z motorky a Ryan si sundal helmu.

"Alice, pojď se projet!"zavolal na svou sestru Ryan a ona hned nadšeně vyskočila, vzala si od Edwarda helmu a sedla si za Ryana.

"Za hodinu doma, bude večeře!"nakázala jsem jim, než spolu odjeli…