Obsession of Twilight - Články

3. kapitola- Na ničem jiném nezáleží

Wed, 18 Aug 2010 19:33:41 +0200

Tak a tady máte už 3. pokračování mé nové povídky "Svět v maskách, NTEC 2" :)... Už musím vytvořit nějaký titulní obrázek k povídce :)... V notebooku PS nemám, ten mám na starém počítači, ale vždy mě odradí představa té půlhodiny, co bych čekala, než se ten krám zapne :D... Ale budu se snažit s tím brzy něco udělat, slibuju :).. Opět bych chtěla poděkovat za komentáře k minulé kapitole :)... V téhle kapitole najdete... No, uvidíte :D... Berte to prosím s rezervou, valnou většinu této kapitoly jsem psala dnes ráno asi od jedný, do půl třetí :D... Prostě jsem "chytla slinu" a začalo mě to bavit :).. Doufám, že to bude bavit i vás :)... Dala jsem vám tam i písničku, při které jsem to psala :).. Nemusíte si jí k tomu pouštět :)...

3. kapitola- Na ničem jiném nezáleží

Přesně, jak jsem si myslela. Jakmile Alice s Ryanem přijeli ze své projížďky na Ryanově nové motorce a všichni jsme se navečeřeli, Alice nás všechny dovedla do obývacího pokoje s tím, že nám musí ukázat všechny své nové šaty, které jsem jí dnes koupila. Všichni jsme se usadili na pohovce a čekali, až se přijde ukázat v novém modelu. Jako první kupodivu přišla v těch zelených šatech, které jsem jí vybrala já. Pokračovala potom všemi krátkými šaty a skončila u těch nejdelších. Kluci jí to všechno pochválili, takže bylo vidět, že jsme vybraly dobře. Po Alicině módní přehlídce jsme všichni vybrali jeden film, který jsme si pustili v televizi. Alice si odběhla, aby se převlékla zpět do domácího oblečení, já jsem mezitím udělala popcorn a rozdělila ho do čtyř misek. Když jsem se vrátila s občerstvením, všichni už seděli v obýváku a čekali jen na mě. Donesla jsem všem jejich misky a posadila se vedle Edwarda. Ryan pustil film a všichni jsme se dívali. Byla to jedna vtipná komedie, jejíž název jsem nepochytila… Po filmu se všichni rozešli do svých pokojů. Edward šel uložit Emmetta a já jsem mezitím umyla nádobí v kuchyni. Trvalo to jen chvilku, než jsem umyla poslední sklenici a zamířila nahoru do ložnice. Když jsem vešla, Edward byl v koupelně a sprchoval se. Když se Edward vysprchoval a vylezl z koupelny, hned jsem tam zamířila já. V rychlosti jsem se umyla a poté se oblékla do županu a vlasy si smotala do turbanu. Když jsem vešla zpět do pokoje, Edward byl opět na balkóně. Poslední dobou si ho celkem oblíbil, každý večer tam strávil aspoň chvíli. Postavila jsem se vedle něj a dala mu ruku kolem pasu.

"Zase tady?"nadhodila jsem a on se pousmál.

"Je to jedno z mála míst, kde se dá přemýšlet… Mám na tohle místo hodně vzpomínek,"řekl a já se mohla jenom domýšlet, jaké vzpomínky má na mysli.

"Například?"nedalo mi to a musela jsem se zeptat.

"Například… Jsem tady přemýšlel o tom, jak tě mám opustit, protože do města mířila Salome… Nechtěl jsem se vybourat na motorce, nechtěl jsem tě opustit… Málem jsem to neudělal…"řekl a já se zachvěla. Nejdřív, když jsem opět slyšela jméno ženy, která náš vztah nejdříve zničila a která nás nenávidí. Poté, když jsem si vzpomněla na to, jak jsem se cítila, když jsem v nemocnici otevřela oči a Charlie mi řekl, že je Edward mrtvý… Všiml si mého zadumaného výrazu a objal mě. Položila jsem mu hlavu na prsa.

"Už je to za námi… Je to skoro dvacet let, Salome na nás už určitě zapomněla… Teď jsme tady, spolu, máme rodinu, to na tom záleží"řekl mi a já jen přikývla. Chvíli jsme jen tak stáli na balkoně a on mi rukou přejížděl po zádech. Když člověk vstupuje do manželství, tak nějak počítá s tím, že ta počáteční láska po čase začne vyprchávat. Když máte děti, hodně lásky dáte jim a na svou druhou půlku už tak nebudete myslet. Bylo zajímavé, že tohle nebyl náš případ. Máme spolu tři děti, které máme rádi, ale stejně si dokážeme udělat čas na druhého, dát mu jen tolik lásky, kolik unese. Děláme všechny věci tak, jako za mlada. Když někam jdeme, Edward mě vezme za ruku nebo za pas. Pokaždé, když přijede z práce, tak mě políbí. Znám hodně rodin, kde to tak není. Znám hodně lidí, kteří mají manžele jen proto, aby přežili, necítí k němu to, co na začátku jejich vztahu. Nesmírně jsem si cenila toho, co mám. A hlavně toho, co jsem zrovna teď měla v náruči.

"Vypadá to, že děti mají ze svých dárků opravdu radost"nadhodila jsem po chvíli ticha. On se jenom zasmál.

"Pořád před sebou můžu vidět Ryanův výraz. Přesně pro tyhle chvíle jsem rád, že jsem zestárl…"řekl a já se usmála. Jednou rukou mě pustil a pohladil mě po tváři.

"A jsem rád, že tě vidím stárnout po svém boku… Pořád doufám, že ti těch pár vrásek nevadí…"řekl a já zakroutila hlavou. Spustila jsem svoje paže a pohladila ho po obličeji. Rukou jsem pohladila dvě vrásky na jeho čele.

http://www.youtube.com/watch?v=16FdJrrAWSo

"Tahle je moje oblíbená. Je ze strachu o naši rodinu. Objeví se vždy, když se něco stane. Když si Ryan před sedmi lety zlomil ruku, když spadl z kola, nebo když Emmett pokaždé spadl, když se učil chodit. Tahle je ze starostí, které máš v práci…"řekla jsem a poté jsem pohladila vrásku mezi obočím.

"Tahle se objeví vždy, když se cítíš bezmocný. Měl jsi jí i před dvaceti lety. Pokaždé, když jsem byla v nemocnici, měl jsi ji. Hodně pro mě znamená…"vyprávěla jsem a nakonec se rukou přesunula až k jeho ústům.

"A tyhle malé vrásky mám ze všeho nejradši. Objeví se vždy, když se jen trošku usměješ. Vidím je každý den už dvacet let. Máš je na tváři neustále…"řekla jsem a usmála se. Bylo krásné sledovat to místo, o kterém jsem mu teď vyprávěla, když mi úsměv oplatil a ty vrásky tam byly znovu.

"Ani jedna tvá vráska neznázorňuje stáří, Edwarde.
Jsi člověk, který se strachuje o druhé, proto ty vrásky máš. Milovala bych tě, i kdyby to byly vrásky stáří. Nezáleží na tom, jak vypadáš teď nebo jak jsi vypadal, když nám bylo osmnáct… Jediné, na čem záleží, je ten cit, který chováme jeden ke druhému a k našim dětem. Na ničem jiném nezáleží, Edwarde, než na tom, že tě miluju…"zakončila jsem svůj monolog a on na mě shlížel vroucným pohledem. Ruku, kterou měl na mé tváři, přesunul za můj zátylek.

"Ani nevíš, jak moc tě miluju já, Belli"oslovil mě přezdívkou, kterou používal v mládí. Věděl, že jí mám ráda. Nikdo jiný krom jeho mi tak neříkal… Opřela jsem se čelem o to jeho. Pohledem jsem sklouzla k jeho rtům, stejně jako on k mým. Trvalo jen chvilku, než jsme pokořili tu hranici mezi nimi. Chvilku jsme stáli na balkoně, nepřerušujíc tento náš polibek. Edward mi rukama rozmotal ručník, který jsem měla stále na hlavě a já ucítila, jak mi mokré vlasy lemovaly obličej. Edwardovy prsty se do nich zabořily a jeho rty stále nepřerušovaly polibek. Po chvilce mě vyzvedl do náruče a odnesl do vedlejšího pokoje. Poslepu zavřel dveře na balkon a postavil mě na zem. Zády mě natiskl na teď už zavřené dveře. Cítila jsem, jak si jeho ruce razí cestu z mého krku k lemu županu, který jsem měla na sobě. Nakonec mi ho rozepnul a já cítila jeho horké ruce na svém těle. Zvláštní bylo, že i teď po těch letech, jsem cítila menší ostych, když jsem před ním byla bez oblečení. Ale stále jsem mohla cítit ten příjemný pocit v podbřišku, když se mě dotýkal. Ani já jsem dlouho nezahálela a začala mu soukat tričko z kalhot. Jeden dlouhý polibek se začínal měnit v několik drobnějších políbení. Ty však hravě překonaly ten první, co se týče intenzity a vášně, kterou obsahovaly. Jednu ruku mi obmotal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Druhou rukou hladil celé mé tělo. Přejížděl z mého krku přes prsa až k boku a na zadeček. Poté zpátky nahoru a stále dokola. Já se k němu jenom víc a víc tiskla a zamotávala své prsty do jeho vlasů.
Po chvíli mě odlepil ode dveří a začal se mnou couvat směrem k posteli. Já si mezitím nechala z ramen sklouznout župan a tak se zbavit posledního kousku, který zahaloval mé tělo. Poté už jsem mu jen položila ruce na hruď a tlačila ho víc a víc k posteli. Když jsme došli až k ní, opřela jsem se do něj a on se natáhl na postel, čímž se rozdělily i naše rty. Sedla jsem si na něj obkročmo a líbala ho na hrudi. Postupovala jsem přes krk až zpátky k jeho hladovým rtům. Chvíli jsem si s ním hrála, než mu začala docházet trpělivost. Přetočil nás na posteli, takže ležel na mě. Rukama opět studoval celé mé tělo. Chvíli si hrál s mými ňadry, pokračoval přes pupík až k místu, které neznal nikdo jiný, než on. Několikrát do mě prsty vnikl a já čím dál víc cítila ty pravidelné příjemné vlny, které se šířily z mého podbřišku do celého těla, otupily mi mozek a já nebyla schopná vnímat nic jiného, než touhu po tomto muži, který se nade mnou skláněl. Rukama jsem zamířila k poslednímu kousku oblečení, které měl na sobě. Společnými silami jsme se ho zbavili. Edward znovu spojil naše rty a trochu se ode mě odtáhl, zatímco já jsem se víc vsunula pod něj. Trvalo jen chvilku, než do mě vnikl a já se opět ocitla v ráji, který jsme znali jen my dva. Sehrávala jsem své pohyby s jeho, naplno si užívala ten pocit. Nakonec jsem se vzepřela i já a přetočila nás. Edward ležel na zádech a já se od něho odtrhla rty. Více vzpřímeně jsem se na něm posadila, ale nepřerušovala spojení našich těl. Stále jsem kroužila pánví zároveň s tou jeho, snažila se tak společně s ním dospět k místu, kterého chce každý aspoň jednou dosáhnout. Po chvilce jsem už cítila, jak se všechno teplo celého těla soustřeďuje jen do jednoho bodu. Edward nás znovu přetočil a pokračoval v tanci našich těl. On byl nakonec ten, který mě po chvíli donutil lapat po dechu, nutil mě skočit z útesu do hlubin slasti a štěstí. Tak, jako už mnohokrát předtím, se mu to opět podařilo…

Náš první měsíc v novém domově utekl překvapivě rychle a klidně. Pár týdnů jsme ještě dolaďovali zbytek domu, starali se o velkou zahradu, Ryan každý den jezdil někam na motorce nebo hrál s Emmettem snad všechny hry, které jsme jim s Edwardem koupili. Alice se k nim někdy přidala, nebo si v jednom kuse volala s přáteli z Forks. Také jsem často volala Angele, která teď žila se svou rodinou v Seattlu. Dokonce jsem zjistila, že i Carol stále bydlí tady v Clevelandu. Zkoušela jsem to zjistit hned druhý týden, co jsme se sem přistěhovali. Za ta léta se vůbec nezměnila. Měla jedno skoro dospělé dítě a druhé právě čekala… Edward už nastoupil do nemocnice, a tak často nebyl doma. Byli jsme domluveni, že já budu doma, než děti nastoupí do školy, a teprve potom si začnu hledat zaměstnání… Zrovna dnes byl poslední den letních prázdnin. Edward byl v práci a já si hledala ve své kanceláři na počítači informace o místních právnických firmách. Děti byly ve svých pokojích. Bylo chvíli po obědě. Ze všech výsledků, které jsem našla, mě nejvíce zaujala právnická firma Mellino, která tu v Clevelandu sídlila. Rozhodla jsem se, že se tam půjdu zítra podívat a zeptat se, jestli nemají volné místo. Jen co jsem si napsala adresu, kde firma sídlí, ozvalo se zaklepání na dveře.

"Dále"vyzvala jsem dotyčného za dveřmi. Dveře se otevřely a za nimi se objevil Emmett.

"Copak, zlato?"zeptala jsem se ho a on přešel až ke mně.

"Nepůjdeš si se mnou hrát? Ryan myje motorku a Alice odpočívá"řekl mi a já se usmála. Nakonec jsem jen zaklapla notebook a vydala se s ním dolů. Přece jen jsem už neměla nic na práci. Bylo chvíli po obědě, takže jsem měla celé odpoledne volné. Ryan mě zavedl do obývacího pokoje a zapnul televizi. Dal mi do ruky něco, co jsem vídala, když hráli kluci nějaké hry na televizi.

"Emmette, tohle nemyslíš vážně, viď?"řekla jsem nejistě a on se usmál.

"Prosím, mami! Prosíííím"přemlouval mě a já mu nemohla odmítnout.

"Ale já nevím, jak se to hraje"řekla jsem mu.

"Já tě to naučím. Chceš si zahrát závody v autech?"zeptal se a díval se na různá CDčka s videohrami.

"Dej tam tu nejlehčí hru, pro začátek"řekla jsem mu a on poslechl. Potom si vzal druhé ovládání a šel si sednout vedle mě.

"Tak mě s tím nauč"pobídla jsem ho a ukázala mu tu věc, co jsem měla v ruce.

"Držíš to obráceně, mami"řekl mi a začal se smát. Já jsem se jen zmateně usmála a napravila to.

"Tady máš šipky, kterými ukazuješ směr, kudy chceš jet. Když zmáčkneš tohle, tak couváš, tímhle jedeš dopředu. To je k téhle hře všechno"řekl mi a já jenom zakývala hlavou. Stejně už jsem si nepamatovala, co mi tu teď říkal. Emmett spustil hru a na obrazovce se objevila dvě auta.

"Které je moje?"zeptala jsem se zpanikařeně.

"To červené napravo"odpověděl mi. Na obrazovce se objevila čísla.

Start!

Auto nalevo se vydalo vpřed velkou rychlostí, zatímco to napravo stále stálo na místě.

"Mami, hraj!"zakřičel na mě Emmett a já se lekla. Začala jsem mačkat veškerá tlačítka, která jsem našla. Nakonec se i mé auto rozjelo, i když moc daleko nedojelo. Dělalo mi problém synchronizovat obě své ruce, jednou udávat směr a druhou něco jiného. Bourala jsem naprosto všude. Emmett už byl pravděpodobně dávno v cíli, protože jen seděl vedle mě a hrozně se mi smál. Opravdu jsem se snažila tuto hru přeprat a dostat se do cíle taky. Emmettův smích do pokoje přilákal i Ryana z garáže, který nemohl nejdřív věřit tomu, že já opravdu hraju hry, ale když viděl moje herní umění, začal se smát ještě víc než Emmett. Snažila jsem se to ignorovat a dostat se do cíle, ale pokaždé jsem nabourala do něčeho jiného. Nakonec jsem se začala smát s nimi a poprosila Emmetta o další hru. Tentokrát už mi to šlo líp, i když mě Emmett znovu porazil a byl v cíli první. Po chvíli mě u her vystřídal Ryan, prý aby si Emmett moc nezvykl vyhrávat, když má tak slabého soupeře jako jsem já. Mezitím jsem dětem aspoň udělala nějaké občerstvení a donesla ho zpět do obýváku. Nakonec mi Ryan vrátil ovládání a připojil si k televizi třetí, takže jsme hráli všichni tři. Hodně jsme se u toho nasmáli, strávili jsme u her skoro celý den. Kluci mě učili stále nové hry, které mi ze začátku stejně nešly. Když mě učili nějakou novou, zrovna se vrátil z práce Edward. Přišel k nám a chvíli se díval na to, jak hrajeme. Nakonec jsem se ale opět vzdala a šla udělat večeři. Edward seděl se mnou v kuchyni a vyprávěl mi dnešní zážitky z práce. Já mu zase řekla o té právnické firmě tady v Clevelandu, kam se zítra půjdu podívat. Chvilku jsme o tom debatovali, než jsem zavolala děti k večeři. Společně jsme se najedli a povídali si o zítřku, kdy měl každý nastoupit do školy po dvouměsíční pauze. Nikdo se do nové školy netěšil. Báli se toho. Ale já v nitru duše stále věřila, že to zvládnou… Jsou to přeci naše děti…

3. kapitola- Alicino tajemství

Wed, 18 Aug 2010 19:21:02 +0200

3. Alicino tajemství

Alici jsem mohla svěřit cokoliv a taky jsem se jí mohla na cokoliv zeptat. Většinou byla ochotná povědět mi i to, co Edward nechtěl, abych věděla a ani od jedné nebyl schopen to zjistit. Mě se nedostal do hlavy a Alice to byla schopná utajit.

Konečně byla středa a všichni se vydali na předposlední loveckou výpravu, než dorazí Volturiovi. Sice psali, že budou sami, ale bylo vysoce nepravděpodobné, že jejich garda je nedoprovodí alespoň do Seattlu, a kdyby se něco semlelo, potřebovali být co nejsilnější.

Alice zůstávala se mnou doma a plánovala mi ukázat moji novou šatnu, jelikož jako moje nová sestra nemohla překousnout moje zastaralé oblečení s nemoderním střihem. Dalo se čekat, že se to stane, ale nečekala jsem, že tak brzy. Šatna byla menší místnůstka vedle našeho pokoje a jednoznačně dominovala našemu vybavení, tvořila jeho většinu. Když jsem poprvé vešla dovnitř, chtěla jsem křičet, jelikož zde stálo pět stojanů a dvě komody narvaných oblečením, ale věděla jsem, že bych jí tím ublížila, tak jsem mlčela.

"To je super, Alice. Kde najdu svoje starší oblečení?" zeptala jsem se opatrně a čekala, že mi vynadá.

"Z tvého staršího oblečení tady zůstala jen tahle tvoje červená halenka, co ti loni ukradl Riley. Zbytek jsem poslala na charitu."a ukázala směrem ke stojanům. "Tohle by ti mělo na pár měsíců stačit, pak seženeme něco jiného. Chceš ukázat, kde co najdeš?" A ukázala svůj elfí úsměv.

"Alice, to si děláš srandu? Kam jsi dala moje oblíbené tepláky?" Začala jsem se na ní rozčilovat, i když mi to nebylo nic platné.

"Bello, klídek. Tepláky tady najdeš taky. Jsou přímo v těchto regálech," a ukázala napravo ode mne, "tady v té řadě ramínek najdeš šaty a v téhle rifle, košile a halenky. Nic složitého." Znova se na mě zasmála.

Věděla jsem, že nemá cenu se rozčilovat, jelikož Alice si stejně vždy prosadí svou, proto jsem toho pro dnešek nechala. Jednou přijde ten čas a ona mi za to všechno zaplatí.

"Dobře Alice, je mi to jedno, ale něco za něco. Když budu souhlasit s oblečením, chci něco na oplátku." Začala jsem pomalu smlouvat.

"Cokoliv chceš."

"Slibuješ?" Naléhala jsem, abych si nějak pojistila, že dostanu, co chci. Sice vím, že když by se Alice sekla, nepohnulo by s ní ani několik párů volů.

"Slibuju," řekla a její oči se rozostřily pohledem do budoucnosti. "Tohle nemůžu, Bello, já mu to slíbila, že ti na tohle nic neřeknu." A zatvářila se provinile.

"Alice, slíbila jsi mi cokoliv, když nebudu nic namítat proti novému oblečení." A zatvářila se naštvaně. "Zklamala jsi mě, Alice." Nechala jsem návnadu viset na háčku a koukala na ni se skloněnou hlavou.

Návnada po chvilce zabrala. "Edwardovi to ale neříkej." Zaškemrala.

"Slibuju."

"Jak víš, zmizela jsi mi ve vizích." Jen jsem přikývla. "Od té doby se mi objevilo pár útržků. Snažím se to sledovat, ale je to jako kdybych se snažila něco najít přes přítomnost vlkodlaka."

Byla jsem velmi netrpělivá. "Řekneš mi už konečně, co jsi viděla? Dost mě znervózňuješ."

"Bello, říkám předem, že to nebudeš chtít slyšet." Zatvářila se bolestně.

"Alice koukej to vyklopit! Na tohle vážně nemám náladu, abys mě nechávala v takovéhle nejistotě. Nebuď jako Edward!" Pak jsem se ale zarazila.

Něco ve mně dopadlo na správné místo. Všechno v jednom okamžiku do sebe absolutně zapadlo a mě došlo, co mi tu celou dobu uniká. Celá jsem zkoprněla, neschopná slova. Vzpomněla jsem si na to ráno, kdy mi zavolala Alice komplet vyděšená, co se mnou je. Tenkrát se mě zeptala, jestli tam nemám nějakého vlkodlaka, jakoby žertem. Teď mi ale došlo, že on nebyl tam se mnou, ale stal se součástí mé budoucnosti. Alice v té době už rozhodnutí Volturiových o naší návštěvě nesledovala, jelikož ve svatebním oznámení byla skryta zpráva, že dojde k mé přeměně a to je uklidnilo. V tu dobu už mohla vědět, že Volturiovi mě chtějí více poznat a dorazit na opožděnou svatební hostinu.

Musela jsem sebrat odvahu, než jsem byla schopná zeptat se jí na to, jelikož by mi rozhodně nemusela říct pravdu.

"Alice, když Volturiovým došlo svatební oznámení, byli uklidněni natolik, aby se sem v dohledné době nechystali, že ano?" zeptala jsem se opatrně.

"Ano, to byli, ale nechápu co to má co společného s tebou."

"Takže jejich další rozhodnutí jsi už nesledovala, nebo ano?"

"Ne, nesledovala jsem je v tu dobu vůbec."
Odpověděla na mou otázku a tvářila se nejistě, jelikož ještě nechápala, kam tím mířím.

Když je nesledovala, bylo jasné, že jí tohle mohlo uniknout. Tudíž nemohla vidět moje rozhodnutí se stát bytostí nesmrtelnou, vzdát se své smrtelnosti, jelikož to bylo spjato přímo s jejich návštěvou. Teď do toho přesně zapadli vlkodlaci, už vím, proč moje budoucnost zmizela.

"Alice, už asi vím, co se bude dít." Na chvilku jsem se odmlčela, abych to domyslela do důsledků.

"Bello, povídej, nenapínej mě." Zatvářila se zoufale.

"S tím vlkodlakem jsi měla tenkrát pravdu. To, že mě nevidíš, skutečně způsobili oni." Nechala jsem ji chvilku, aby pochopila, kam tím mířím, ale ona se stále tvářila, jako že nechápe. Ještě jí to nedošlo. "Tím, že jsi neviděla příchod Volturiových jsi ani nemohla vidět moje rozhodnutí stát se okamžitě nesmrtelnou, jelikož to bylo spjato přímo s tím, jak přišel ten dopis. Ty jsi neviděla rozhodnutí, ty jsi viděla pouze jeho důsledek."

"Bello, ty myslíš, že ……" svoji myšlenku nechala vyznít do prázdna.

"Ano, přesně to myslím. Vysvětlovalo by to všechno, co nám do teď utíkalo." A zatvářila jsem se na ní vítězně, jako posledně, když jsem zjistila, že za těmi novorozenými stojí Victorie.

"Možná máš pravdu, vysvětlovalo by to rozhodně to, proč tě nevidím. I důvod by byl." Pak se chvilku zamyslela. "To by ale znamenalo, že budeme potřebovat pomoct. Hned, jak se vrátí Carlisle, všechno mu vysvětlíme a uvidíme, co provedeme dál."

Na jednu stranu jsem byla ráda, že mi Alice řekla, že Volturiovi nesledovala, jelikož nás to posunulo dál. Jsem ráda, že vím, co se stane. Na druhou stranu jsem ale smutná, protože se mi nelíbí, jak má všechno skončit.

2. kapitola- Plány na záchranu

Wed, 18 Aug 2010 19:19:10 +0200

2. Plány na záchranu

Pro Alici byl příchod Volturiových zcela jasný. Viděla je přicházet a dokázala předpovědět i přesné datum. Otázkou ale stále zůstávalo, co se mnou.

Kdybych Alici zmizela z vizí jen proto, že by měla proběhnout moje proměna, viděla by ale dále upírku, nebo snad ne? Tato možnost byla mimo. Rozhodně bych se jí jen tak neztratila. Ale kdybych zemřela, to by byla jiná. Volturiovi ale psali, že nemají zájem nikoho zde zabít, že se jedná pouze o návštěvu, čemuž nasvědčovaly i Aliciny vize.

Tak co se se mnou stane?

Moje nálada se neustále zhoršovala s tím, jak se přibližoval den, kdy měla naše návštěva přijít. Byla jsem naštvaná na Edwarda, že neustále odmítá mě proměnit, i když by to měla být cesta k záchraně celé naší rodiny.

"Slíbil jsi mi to, když si tě vezmu. Já svoji část dohody dodržela, proč ty odmítáš splnit tu svoji?" Snažila jsem se každý den domoci svého, ale vždy to skončilo stejně.

"Ne teď, Bello, víš, že sem kvůli tomu nejdou. Pořád máme ještě čas." Chlácholil mě, i když tomu zjevně sám nevěřil. Měli jsme všechno jen ne čas.

"Edwarde, já to tak chci. Až přijdou, chci být jednou z vás. Stát po tvém boku, nebát se toho, že odsoudím naši rodinu k záhubě," těžce jsem polkla knedlík, který se mi v krku udělal a pokračovala, "chci být jako ty. Navždy. Chci, aby viděli moje žhnoucí červené oči novorozené upírky, která vždy bude stát při tobě, jak ti to slíbila. Chci jim dát ten důkaz, po kterém tak touží a chci to hned, když je k tomu příležitost, abych se dál nemusela skrývat a později plánovat svoji cestu do Voltery, aby poznali na vlastní oči, že jsem nesmrtelná." Nevěděla jsem, jak víc ho už přesvědčit a viděla, že tohle je pro něj značně nedostačující a pokud nepřitvrdím, nikdy se toho nedomůžu. "Edwarde, pokud jim to nebudu moci dokázat teď, potom mě tedy pustíš do Itálie samotnou, abych jím sama ukázala, že naše rodina dodržela slovo, které dala. Vyber si." A snažila se nahodit tvář pokerového hráče.

Na první pohled bylo znát, že je mu proti srsti pustit mě tam samotnou, a tudíž jsem dokázala získat navrch. Zděšení, že by mě tam nechal jet, bylo silnější než jeho odhodlání neproměnit mě, dokud to vše nebude za námi.

"Promluvíme si o tom později, musím se poradit s Carlislem." To byl první úspěch, přinutila jsem ho zapochybovat o jeho rozhodnutí a dala mu motivaci ho změnit. Mělo to lepší účinek, než bych čekala. Přeci jen nejspíše konečně dosáhnu svého.

Čas ale dál ubíhal a Edward se k ničemu neměl. Byl na řadě plán B, zeptat se přímo Carlislea. Sice to byl z mé strany podraz, ale podle mě stál za to, abych zachránila svoji rodinu před zkázou. Musela jsem ale počkat na vhodnou chvíli, kdy Edward nebude doma.

"Carlisle, mluvil s tebou Edward o mé přeměně?" zeptala jsem se ho, když konečně odjel lovit. Do jejich příchodu zbývaly dva týdny.

"Ano, mluvil," začal ze sebe soukat, pravděpodobně tuši, kam tím mířím, jelikož u nás se o ničem jiném prakticky nemluvilo. "Nechce se mu do toho v tomhle časovém presu a má obavy, aby tím nedráždil Volturiovi, když psali, že toto je nyní nezajímá. Chtěl pomoct a já mu ji slíbil, ale na jeho rozhodnutí se tím nic nemění. Stále chce počkat až po jejich odchodu."

"A tvůj názor na to?"

"Respektuji jeho přání, osobně si ale myslím, že by bylo rozumnější ti vyhovět. Alespoň by na nás nic neměli."

"Přesně tak jsem to myslela, ale Edward si stále stojí na svém. Carlisle," na chvilku jsem se odmlčela a podívala se mu do očí, "byl bys ochotný udělat to sám?"

"Bello, já nevím," bylo na něm vidět, že je na rozpacích, "byl by to podraz, ale na druhou stranu by nám moc pomohl. Kdyby záleželo pouze na mně, byla bys už jedna z nás, ale bohužel to na mně nezáleží, jsem jen součást této rodiny a nemůžu rozhodnout za ni jako za celek." Pak se na chvilku odmlčel, "rád bych ti vyhověl, ale setkal bych se s odsouzením některých členů naší rodiny."

"Ano Carlisle, já to chápu. Vím, jak ti záleží na rodině a aby v ní nebyly rozpory. Zkusím se zeptat někoho jiného. Děkuju." A chystala jsem se odejít.

"Bello, počkej. Nech to na Edwardovi. Dej mu čas se na to připravit a já ti slibuju, že když tě nepromění během tohoto týdne, udělám to sám. Máš mé slovo, ale dej mu šanci. Bojí se toho, protože nikdy se nepokoušel nikoho proměnit, bojí se, že nebude schopen přestat a že ti ublíží. Dej mu ještě tento týden, o víc nežádám, a pokud se nic nezmění, splním svoje slovo."

"Dobře, týden, ale déle čekat nebudu, i kdybych o to měla požádat někoho jiného."

Tím naše konverzace skončila, já se vrátila ke svému notebooku a šla odepsat mamince, která mi psala celá zvědavá, kde jsme n svatební cestě a jaké to tam je. Nechtěla jsem ji ničím vyděsit, proto jsem trochu lhala a napsala, že jsme ještě stále tam a máme se skvěle. Připojila pozdrav od Edwarda, jako obvykle, a dala odeslat. Pokud brzy neodpoví, bude toto poslední e-mail, který jí pošlu jako smrtelník.

Přemýšlela jsem, co bychom ještě mohli podniknout během těch pár dní, které mi jako člověku zbývaly. Setkání s kamarády nebo i tátou nepřipadalo v úvahu. Jen jeden člověk směl vědět o mém návratu, i když před ním nesmělo padnout jediné slovo o naší nečekané návštěvě a o tom, co se se mnou během jednoho týdne stane, jelikož stále by to znamenalo vypuknutí války mezi našimi rodinami.

Jacob byl jediná možnost na setkání s někým jiným krom mé vlastní nesmrtelné rodiny.
Musela jsem ale počkat, než Edward znovu odejde s rodinou na lov. Podle dohody jsem měla ještě týden čekat. Jacob byl ale pár dní mimo rezervaci, jako vlk se vrátil do lesa a já stále nevěděla, jestli už je zpátky. Nezbývalo než mu zavolat, abych to zjistila.

Rozhodla jsem se, že mu zavolám. Telefon vyzváněl na Jacoba nečekaně dlouho, než ho zvedl jeho otec. "Ahoj, Bello. Jak se máš?"

"Dobrý den, Billy. Mám se dobře, je doma Jacob?" zeptala jsem se nejistě.

Billy chvilku váhal s odpovědí, ale nakonec mi řekl to, co jsem si myslela. "Je doma, ale teď jsou se Samem někde v lese. Až se vrátí, řeknu mu, aby ti zavolal." Takže si znovu budeme hrát a schovávanou, než nám opět vyprší čas a Jacobova možnost naposled mě uvidět se nesmrskne do pár hodin.

"Budu čekat na zavolání. Nashledanou Billy." A zavěsila jsem.

Trávila jsem čas s rodinou a snažila se okoukat jejich zvyky ve hře na lidi pro lidi. Všímala jsem si, jak přehazují nohy přes nohy, nestojí na jednom místě, pročechrávají si vlasy a mrkají, když jsem s nimi.(Člověk mezi upíry.) Za chvilku už to měly být i moje zvyky, které budu muset trénovat, než se setkám s někým "z venku". Musela jsem si být jistá, že potom nikdo nepozná, ani náznakem, že nejsem obyčejný člověk, že jsem něčím jiná. Každým dnem jsem čekala, kdy mi můj nejlepší přítel zavolá, ale neustále se neozýval a já nevěděla proč.

Nevím, jestli si chtěl držet odstup, jelikož už za chvilku ze mě bude upíří manželka jeho věčného rivala Edwarda Cullena, nebo proto, že jsem ho zradila, že sázel na to, že když se Edward vrátí, budu ho, po tom co odešel, nenávidět víc než on. Na to spoléhal, ale během té noci v Itálii z nás zase byli přátelé a po pár měsících dokonce snoubenci. To pro něho byla zrada.

Nezavolal a mě to už bylo stejně jedno. Během čtyř dní budu jeho věčný nepřítel a on mě bude nenávidět stejně jako Edwarda. Měl šanci se se mnou rozloučit a nechal ji jít, ať se s tím vyrovná, jak chce. Ale na druhou stranu jsem chtěla na chvilku vypadnout z domu, z dosahu Alice, kterou jsem neustále otravovala, abych zjistila, co se mi stane, jak zemře, proč jsem jí zmizela ve vizích. Měla mě už plné zuby, ale neustále to snášela znovu a znovu, ale odmítala pustit nějakou další informaci. Nevím, jestli to opravdu nevěděla, nebo jen tvrdila, že neví, ale odmítala mi cokoliv říct, hlavně když byl na blízku Edward. Ten ale zítra odjížděl na další loveckou výpravu a já měla tentokráte zůstat s Alicí, snad budu úspěšnější a tentokráte se něco dozvím.

1. kapitola- Dopis

Wed, 18 Aug 2010 19:16:13 +0200

Tady máte 1. kapitolu povídky Moonlight od Jamese :)..

1. Dopis

Nerada jsem se vracela z toho krásného ostrova, ale nic jiného mi nezbývalo. Podle rodiny jsem měla opět čelit vážnému nebezpečí připomínající to, co jsem zažila loni s Victorií. Už jsem se toho toliká ani neděsila, po těch letech mi to připadalo jako rutina.

Jediné, čemu jsem plně nedokázala porozumět, bylo, proč byl neustále tak tichý. Od té doby, co mluvil s Carlislem se mnou pomalu nepromluvil. "Co se stalo? Řekni mi už konečně něco, proč se vracíme? Co Alice viděla?"

Dobu na mě pouze zíral, než se zmohl na odpověď. "Zmizela jsi Alici v jejích vizích. Nevíme proč, a proto se vracíme. Obáváme se nejhoršího, Volturiovi by se mohli vrátit, a proto musíme vymyslet náhradní plán." Víc mi ale odmítal sdělit.

I když jsme včera absolvovali tu samou cestu, dnes to bylo trochu jiné. Jak se se mnou loď houpala, udělalo se mi z ničehož nic špatně, stejně jako ráno po té snídani, a já se znova pozvracela. Bylo to divné, ale moje chutě se radikálně měnily. Jednu chvíli jsem měla pocit, že bych nejraději vysála krev ze všech obyvatel ostrova, vzápětí jsem ale dostala chuť na smažené hranolky s kečupem. Něco se se mnou dělo a já stále nevěděla co. A to mě děsilo ze všeho nejvíc, jemu jsem to ale říct nemohla.

Znovu mu zazvonil telefon, tentokráte volala sama Alice a kupodivu chtěla mluvit se mnou, jelikož mi mobil bez váhání podal.

"Ahoj Alice, co se to děje? Už víš něco konkrétního?"

"Bello jsem tak ráda, že tě slyším, bohužel nevím a pokud správně odhaduji ani se nedozvím. Vypadá to, že něco v tvém okolí blokuje moje vize, nemáš tam s sebou žádného vlkodlaka, že ne?" tahle její otázka mě zaskočila, co bych tady ksakru dělala s vlkodlakem?

"Pokud já vím, tak tady žádný se mnou není, jsme tu sami na moři na cestě domů. Jak tě to vůbec napadlo? Myslela sis snad, že jsem s sebou vzala Jacoba, abych ho zničila?"

"Ne, to samozřejmě ne, ale nějaké vysvětlení to mít musí. Doma si o tom promluvíme, za pár hodin nás budeš zase mít všechny kolem sebe. Ničeho se nemusíš bát, nic se ti nestane. Ahoj Bello" Odpovědět jsem ji ale už nestihla, zavěsila bohužel dřív.

Byla jsem šťastná, když jsme se dostali na pevninu a byli v letadle do Seattlu a já měla čas na přemýšlení. Pokud moje budoucnost zmizela, znamená to, že já už nebudu v budoucnu žít? Na seznamu úhlavních nepřátel, kteří momentálně pásli po mém životu, se skrývalo pouze jedno jméno, před kterým se třásl celý svět upírů. Volturiovi. Ale kdyby se rozhodli přijít si zkontrolovat, zda jsem ještě člověk, tak by to Alice viděla, nebo ne?

Zdálo se mi to čím dál nepravděpodobnější, ale nikdo jiný, kdo by po mě mohl jít, mě nenapadal. Ale co když po mě nikdo nejde, co když svůj život ukončím já sama při některé z nehod, které denně doprovází můj život. Ať tak či onak, zjevně jsem to měla spočítané, pokud by se do toho nemísila moje rodina.

Potom mě z mého přemýšlení vytrhl Edwardův hlas: "Bello, co se děje?," ale já stále byla zahleděná do svých myšlenek. " Bello, mluv se mnou," žadonil čím dál víc.

"Přemýšlela jsem, kdo by po mě mohl jít tentokráte. Pokud Alice ztratila moji budoucnost, znamená to, že jsem musela zemřít, nebo být s vlkodlakem, kterého už nechci. Chci jen tebe."

"Bello, neboj, my tě ochráníme. Na letišti na nás budou už čekat." Snažil se mě uklidnit.

"Já se toho nebojím, jen by mě zajímalo, co se tady děje. Pokud by po mě někdo šel, máme velmi malý okruh lidí, kdo by to mohl mít, a oba víme, kdo je nejžhavějším kandidátem, jelikož jste ten seznam v minulosti dost ztenčili."

To se mu nelíbilo a svraštil čelo, když jsem začala mluvit o jediném jméně rodiny, která by za tím mohla stát. O Voltuirových. Pak se odmlčel, jako po většinu cesty domů a já zalehla do svého sedadla a usnula.

Vzbudil mě po přistání a celou rozespalou mě začal protahovat přes letištní kontroly k východu, kde už stála Alice s Jasperem a zbytek rodiny čekal u aut. Moje očekávání se ale nenaplnila. Čekala jsem, že mi alice řekne víc, až budeme zase spolu, ale ona stále mlčela a jen si stěžovala, jak mě nevidí. Pár novinek mi ale poskytla.

Hned, jakmile jsme odjeli z naší svatby, Jacob se rozloučil s otcem a znova se vydal do lesů s tím, že nevěří, že bych se vrátila jako člověk. Podle Billyho snad ani návrat neplánuje, čeká, že i když se vrátím jako člověk, nezůstanu jím dlouho, jak už jsem mu řekla, než jsem se za Edwarda vdala. Smečka byla opět rozdělena a nerýsovala se žádná možnost, že bych mohla ještě někdy svého dlouholetého přítele spatřit.

Další překvapení na sebe, ale nedalo dlouho čekat. Zatímco jsme s rodinou neustále pátrali, co za tím vším stojí, druhý den po našem návratu přišel dopis. Byl z Voltery od Ara určený mě a Edwardovi.

Drazí novomanželé,

jsme rádi, že jsme se ve vás před rokem ve Volteře nemýlili a dali vám šanci. Rádi bychom vás brzy navštívili a seznámili se více s paní Cullenovou. Ničeho se neobávejte, už ze svých zdrojů víme, že paní Cullenová je stále člověk, ale to je teď jedno, věříme, že je to pouze součást poslední role, kterou Bella musí sehrát, aby nikdo nic nepoznal.

Vyřiďte ode mě pozdrav Carlisleovi a za měsíc se těšíme na shledanou.

S pozdravem Aro

Oba jsme nad tím zůstali, stát jako opaření, jelikož ani jeden z nás nehodlal uvěřit tomu, že by se jednalo pouze o zdvořilostní návštěvu. Oba jsme za tím hledali něco víc, já za tím viděla způsob, kterým zemřu.

2. kapitola- To, co mi zbylo

Fri, 13 Aug 2010 09:32:06 +0200

Tak vám tedy přináším druhou kapitolu NTEC 2, čili Svět v maskách :)... Je to o trošku (asi o půl stránky) kratší, než první kapitola :).. Ze začátku je to možná trošku nudné, ale pokusím se rychle dostat do míst, kde už se bude něco dít :).. Chci ještě poděkovat za komentáře k minulé kapitole, hodně mi pomohly :).. Doufám, že se vám bude líbit i tato kapitola :)...

2. kapitola- To, co mi zbylo

Ráno bylo jako každé jiné, ale přesto začínalo jinak. Když jsem se probudila, můj manžel neležel vedle mě. Ano, na to už jsem byla díky jeho práci doktora zvyklá, ale teď to bylo jiné. Do práce ještě nenastoupil, takže tam být nemůže. Bylo mi jasné, že jen zbytečně panikařím, ale nemohla jsem si pomoct. Ten pocit nevědomí mě tížil. Vstala jsem z postele a nejprve jsem zkontrolovala koupelnu. Tam nebyl. Sešla jsem schody do prvního patra a chodila ode dveří ke dveřím. Zpoza nich nevycházel žádný zvuk, děti ještě spaly. Aby taky ne, bylo něco po sedmé ráno. Sešla jsem až dolů, prošla jsem kuchyň a obývací pokoj, ale tam taky nebyl. Napadla mě už jen jediná možnost. Přešla jsem ke dveřím jeho pracovny a zaklepala. Oba jsme na to zvyklí… Potom jsem už jen vzala za kliku a otevřela dveře. Oddechla jsem si, když jsem ho našla sedět na židli otočeného zády ke dveřím a čelem k oknu. Zavřela jsem za sebou dveře a šla až za ním. Dala jsem mu ruku na rameno. Po chvilce svou dlaní překryl tu mou.

"Co tu děláš?"zeptala jsem se ho tiše. Chvíli mlčel a díval se stále ven.

"Před několika lety… Jsem si přál nebýt stále dokola jen studentem, přál jsem si mít stejnou pracovnu, jako měl můj otec. Přál jsem si mít rodinu se ženou, kterou miluji. Chtěl jsem mít aspoň dvě děti. V té době jsem nevěřil, že by to bylo kdy možné…"vyprávěl a o trochu víc mi stiskl ruku. Mlčky jsem stála vedle něj a čekala, až bude pokračovat.

"A teď? Sedím ve své vlastní pracovně, držím za ruku svou krásnou ženu, kterou miluji víc, než cokoli na světě a myslím na to, jak ve vedlejších místnostech v klidu spí naše tři děti… Dostal jsem toho od života víc, než jsem si mohl jen přát, Bell. Dřív mi přišlo spravedlivé, že jsem měl aspoň tebe. Chtěl jsem strávit celý život jen s tebou, i kdybych tě měl proměnit… Potom se ale všechno… zkomplikovalo a my si vybrali tuhle cestu…"pokračoval a já se zachvěla. Do očí se mi z neznámého důvodu draly slzy.

"Lituješ toho?"zeptala jsem se. Cítila jsem narůstající knedlík v krku.

"Ne!"odpověděl hned a poprvé se dnes na mě otočil. Z jeho očí jsem jasně vyčetla, že mi nelže. Chytl mě za pas a posadil si mě na klín čelem k sobě.

"Ne, nelituju toho. Nemůžu toho litovat, jelikož je to nejvíc, co jsem kdy měl. Snažím se ti to říct. K čemu by mi byla nesmrtelnost, věčná krása, kdybych neměl tebe, Ryana, Alici a Emmetta? Jste víc, než jsem od života žádal… Jenom… Od té doby, co jsem člověkem… Bell, všechno z mého předešlého života mi vzali… Kromě tebe a ještě jedné věci. Stále dokážu vycítit, že se něco děje. Dokážu vycítit blížící se nebezpečí. Bell, cítil jsem ho už ve Forks. To byl také jeden z důvodů, proč jsem navrhl, abychom se odstěhovali. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat. Ale ten pocit mám stále, Bells. Neustále si uvědomuju, že to, co mám, si nezasloužím. Zabil jsem tolik lidí, Bell. Nechci, aby se mi za to život chtěl pomstít a vzít mi to, na čem mi v životě nejvíc záleží… Nechci ztratit svou rodinu… Ale bojím se, že se něco stane…"řekl mi a víc mě stiskl. Z jeho slov mi naskočila husí kůže. Všiml si toho.

"Pořád je ale šance, že se mýlím"řekl mi, ale já jen zavrtěla hlavou.

"Edwarde, zapomeň na to, kolik jsi jako jeden ze zatracených zabil lidí!! Jako doktor jsi jich nespočet zachránil! Jsi jako Carlisle! Pomáháš lidem, nezasloužíš si nic špatného, rozumíš?!"říkala jsem mu a on zavřel oči. Dlouhou dobu mlčel.

"Tobě tvé mládí nechybí?"najednou z ničeho nic změnil téma. Na chvíli jsem přemýšlela, co odpovědět.

"Chybí. Vím, že se už nikdy nevrátí. Ale místo toho, abych smutnila po ztracených mladistvých letech, mám teď vás, kteří mi dokazujete, že jsem si vybrala správně a že na každém roku života je něco kouzelného, co dělá můj život takovým, jaký ho miluji. Dělá mi radost, když vidím každý den, jak přijedeš z práce a hned ve dveřích mě políbíš, jako to děláš už celý život. Dělá mi radost, když se dívám na naše děti a vidím v nich něco z nás. Ryan. Tmavé vlasy a oči po mně, ale povahově tak milý a šlechetný po tobě. Alice. Krásu má po tobě. Miluju pohled na ni, když vidím její bronzové vlasy a stejnou barvu očí, jako máš ty. Je už ve čtrnácti tak hrozně dospělá… A náš malý Emmett. Oči po mě, vlasy po mě, ale povaha je tvá. Ráda se dívám zpět a vidím, jak jsme je správně vychovali, i když máme oba dva náročné zaměstnání. Ta harmonie, která je v naší rodině, je jen ojedinělá. Naše děti se jako malé nikdy nehádali, i přes věkový rozdíl se k tomu druhému chovají jako sobě rovnému, jak to má v rodině být. A ty, když si s nimi hraješ nebo povídáš a já vidím, jak skvěle si rozumíte… Edwarde, zestárla bych zas a znova, kdyby to znamenalo, že bych měla tebe a naše děti. Kdybych před dvaceti lety věděla, co mě čeká, nemohla bych se téhle doby dočkat. Co je mi po pár vráskách. Kdo je nemá?"řekla jsem mu a pohladila ho po tváři. Trochu pookřál a usmál se.

"Máš pravdu"souhlasil a já se sama pro sebe usmála. Přitáhl si mě blíž k sobě a choval mě v náručí.

"Díky, Bell"zašeptal a já přikývla.

"Od toho tu jsem"špitla jsem. Ještě chvilku jsme strávili spolu, než jsem se zvedla a odešla do kuchyně připravit snídani pro celou rodinu. Obvykle ji chystám jen pro sebe s Edwardem a Emmettem. V naší rodině jsme to my tři ti, kdo vstával časně ráno, Ryan by nejradši spal až do oběda, Alice k tomu také nemá daleko. Dělají si snídani sami, jakmile vstanou… Dnes ale všechny musím vzbudit, máme naplánovaný výlet do města, takže budeme všichni snídat ve stejnou dobu. Ze spíže jsem vyndala chleba a z lednice máslo a marmeládu. Na plotnu jsem dala ohřát mléko na kakao pro děti a pro mě s Edwardem vodu do konvice na kafe. Poté už jsem jenom připravila hrnky a pustila se do krájení a mazání chleba. Za deset minut byla snídaně hotová. Došla jsem nahoru pro Edwarda, aby se šel nasnídat, a potom jsem vzbudila i děti. Nejobtížnější bylo vzbudit Ryana. Ležel jako mrtvý na posteli, hlavou zavrtaný v polštářích, deka napůl na zemi. Trvalo mi několik minut, než jsem ho vůbec přivedla k vědomí. Zpočátku byl protivný, ale na to už jsem byla po ránu zvyklá.
Po chvíli se uklidnil a odloudal se dolů do jídelny. Hned potom jsem vzbudila Alici a Emmetta. Alice měla sice pár protestů, ale když jsem jí prozradila, že na každého z nich dnes čeká překvapení, do jídelny téměř běžela. Když jsem do jídelny vešla i s malým Emmettem, všichni už byli u stolu a brali si z velkého tácu pečivo s marmeládou a usrkávali svého kakaa. Em si sedl mezi Alici a Ryana a já vedle Edwarda.
Snídaně probíhala celkem v klidu. Přemýšlela jsem, na která místa nás chce Edward vzít. Jisté bylo jenom to, jak náš rodinný výlet zakončíme. Jak už jsem prozradila Alici, pro každého z našich dětí jsme měli nějaké překvapení, jako na uvítanou v novém domově… Necelou hodinu po snídani už jsme si všichni sedali do auta a vyráželi směrem k městu. Nejdříve jsme ukázali dětem, kam budou chodit do školy, aby trefili. Dále jsme je provedli parkem, ukázali všechny důležitější budovy tohoto města. Dokonce jsme zamířili i k nemocnici, kde bude Edward pracovat… Nakonec nás Edward zavezl tam, kam jsem čekala. Jakmile jsme zaparkovali auto a vystoupili, podívala jsem se na něj a on se usmál. Chytil mě kolem pasu a vedl nás k menšímu výčnělku ohraničenému zábradlím. Děti chvíli pozorovaly obrovské Erijské jezero před námi.

"Tady jsem před jednadvaceti lety poznal vaši matku"pronesl Edward a všechny děti se na nás podívali s vykuleným výrazem.

"Přímo tady?"zeptala se po chvíli Alice.

"Ne, bylo to o kousek dál. Váš otec mě potom zavedl sem. Když jsem se sem s vaším dědečkem přistěhovala, Edward už tu nějakou dobu žil a znal to tu. Tohle je to nejhezčí místo na jezeře, hned první den, kdy jsme se poznali, mě sem zavedl. Od té doby jsme chodili vždycky sem, když jsme se scházeli…"krátce jsem shrnula náš příběh a mrkla na svou dceru, která tento příběh už znala nazpaměť. Usmívala se jako sluníčko… U jezera jsme strávili celé dopoledne. Procházeli jsme se po jeho břehu, než jsme nakonec nasedli do auta a jeli zpět do města, kde jsme si dali v jedné restauraci oběd. Dnes jsem měla v plánu nákup, abych mohla pořádně uvařit i doma. Po obědě se naše rodina rozdělila. Edward vzal kluky a šel splnit svou část úlohy, totiž odhalit překvapení, které jsme pro ně měli. Hodně mě mrzelo, že neuvidím jejich reakci, ale já si dnešní odpoledne užiju se svou dcerou, a její reakce mi nejspíš bude muset stačit. Já s Alicí jsem zamířila směrem více do centra města. Zaparkovala jsem hned vedle velkého obchodního centra, ale tam jsme neměli zamířeno. Když jsme zaparkovali, opřela jsem se o auto a Alice na mě zvědavě zírala.

"Víš, s tvým otcem jsme hodně dlouho přemýšleli, co ti dát jako dárek na přivítanou v novém domově. Za poslední měsíce jsi ani žádné přání neměla, takže to bylo o to těžší. Dobře jsme věděli, co si celou dobu přál Ryan a Emmett, ale nevěděli jsme, jaké přání máš ty… Takže mě napadlo jen to, že si uděláme dámskou jízdu v obchodě a pořádně tak zaplníme tvůj nový šatník. Přece jen vypadá trochu prázdně, nezdá se ti?"řekla jsem a ona se zasmála.

"Poté mě ale napadlo ještě něco dalšího… Nemuseli by to být klasické nákupy… Samozřejmě do obchodního centra ještě zamíříme, do klasických obchodů, ale vzpomněla jsem si na tvůj ohromný koníček z Forks… Doufala jsem, že bys v něm chtěla pokračovat i tady, jelikož máš neskutečný talent…"řekla jsem a ona se začala čím dál více usmívat.

"Takže mě jen napadlo… Šatů nemáš zrovna málo… Ale proč jich nemít ještě víc?"nadhodila jsem a ona se začala smát. Po chvilce přišla až ke mně a objala mě.

"Jsi úžasná, mami"zašeptala a mě to hřálo u srdce. Po chvilce jsme se vydaly po cestě, kterou jsem si včera nastudovala na mapě. Zhruba po dvou minutách jsme stály před ohromným krámem, který měl ve výloze mnoho šatů. Viděla jsem, jak se Alici rozzářily oči. Tohle je přesně ten okamžik, který byste jako rodič chtěli opakovat stále a stále dokola. Alice se na mě podívala a já ji pobídla, aby šla jako první dovnitř. Slyšela jsem, jak se jí zatajil dech, když spatřila, jaký měl krám výběr šatů.

"Všechny, které si vybereš, jsou tvoje"pobídla jsem ji a kývla hlavou k nabídce. Rozeběhla se k prvním, které našla a běžela s nimi do kabinky. Chvilku jsem se ještě rozhlížela kolem, než mě vytrhlo zavolání.

"Mami!"volala Alice z kabinky. Hned jsem zamířila k ní a odhrnula závěs. Stála přede mnou v temně modrých šatech, které jí sahaly až na zem, na zádech měly rozparek až k pasu, na rukou měla rukavičky bílé barvy, které měla až k loktům.

"Co myslíš?"zeptala se a dívala se na mě zářícíma očima. Dokázala jsem si ji představit, jak v těchto šatech krouží po parketu, zavěšená na svém partnerovi, nakudrnacené vlasy v jednodušším účesu, ve vlasech korunka nebo jiný ozdobný předmět.

"Páni, zlato. Hrozně ti sluší"řekla jsem upřímně a dívala se, jak se v nich radostně zatočila.

"Vybereš mi nějaké ty?"poprosila a já se usmála. Na chvilku jsem se šla podívat po krámu, probírala se různými regály a vybrala jedny zelené, které měly podobnou barvu jako její oči. Byly nakrátko střižené, hodily se k nějakému rychlejšímu stylu. Donesla jsem jí je do kabinky. Věděla jsem, že zelenou nemá moc v lásce. Zpočátku se tvářila vyčítavě, jako kdyby říkala "Víš, že zelenou nesnáším", ale nakonec svolila a oblékla si je na sebe. Prý jen proto, aby mi udělala radost. Ani se na sebe nepodívala do zrcadla, když se oblékla, počítala s tím, že si je brát nebude, když zelenou nesnáší. Ale jakmile se mi ukázala a já zatajila dech, zatvářila se zvědavě. Ty šaty měly zavazování za krk, takže přes záda měla kousek stuhy, který jí sahal zpod vlasů.

"Ty jsou snad hezčí, než ty předtím"řekla jsem jí a ona se zatvářila pochybovačně. Nakonec se ale přece jen podívala na svůj odraz v zrcadle. Její výraz se ve chvíli změnil a ona stála zaražená a dívala se na sebe v zrcadle.

"Vidíš, jak ti vynikly oči?"řekla jsem a ona přikývla. Nakonec se usmála a převlékla se. Chvíli se rozhodovala, jestli si ty šaty vezme, ale nakonec je pověsila na stejný věšák, jako ty předešlé. Usmála jsem se tím úsměvem "Já ti to říkala", ale ona jen protočila očima a šla se dál porozhlédnout po obchodě. V tom samém obchodě jsme poté strávili ještě hodinu a půl. Alice si zkusila ještě nespočet dalších šatů, než přešla k jiným doplňkům a botám. Bot si vybrala méně než šatů, některé boty se jí hodily k více šatům. Zato doplňků si nesla k pokladně nespočet. Šatů nesla celkem devět. Měla různé škály, od zelené přes červenou až k černé, kterou milovala. Z doplňků nesla různou škálu stínů, laků na nehty, čelenek, řetízků a náušnic. Když jsme přinesly náš nákup k pokladně, prodavačka se nejdříve divila, jestli si opravdu tohle všechno bereme. S ledově vážnými výrazy jsme jí to potvrdily. Poté jsem jí podala kreditku a vše zaplatila. Z obchodu jsme odcházely ověšené taškami. Pomohla jsem jí to odnést až do auta, kde jsme to vše nechaly a pokračovaly jsme k nákupnímu centru. Nejdříve jsme šly nakoupit věci domů, které byly potřeba. Různé koření do kuchyně, pečivo, mouka a podobně. Kupodivu, za tento nákup jsem platila víc, než za Aliciny šaty. Ale bylo to potřeba… Nakonec jsme měli ještě hodinu čas, takže jsme se šly porozhlédnout i do dalších obchodů s oblečením, kde jsme v našem rodeu s kreditkou pokračovaly. Musely jsme tašky do auta odnést na dvakrát. Já jsem šla odnést všechny tašky, které jsem pobrala, zatímco Alice čekala u zbytku tašek v obchodě, než jsem se k ní vrátila a společně jsme odnesly zbytek. Tašky zaplnily celý kufr a polovinu zadních sedaček. Když jsme s Alicí dorazily domů, odnesly jsme všechny tašky dovnitř. Alice si hned začala rovnat celý nákup do šatny, zatímco já nechala ještě všechny tašky s potravinami v kuchyni. Dnes mi zbýval ještě poslední úkol. Musela jsem ve městě vyzvednout Emmetta s jeho dárkem. Alici jsem nechala doma a jela zpátky k místu, kde jsem nechala Edwarda s klukama. Edward už tam stál s Emmettem, který se pyšně opíral o své nové kolo. Vedle něj byla plná taška věcí, které si ještě Emmett přál. Zastavila jsem u krajnice a šla k nim.

"Mami, podívej na moje nové kolo!"chlubil se mi hned syn. Pochválila jsem mu ho a přešla k Edwardovi.

"Jak to šlo?"zeptal se.

"Skvěle. Alice mi zcela vybrakovala účet. To jméno k ní opravdu dobře sedí… Ale má hroznou radost. Nejspíš vám udělá módní přehlídku, až s Ryanem přijedete. Jak to šlo vám?"vylíčila jsem mu své odpoledne s Alicí.

"Ti dva byli jak malí, když jsem jim odtajil jejich překvapení. Ryan jenom stál a zíral, když jsem ho dovedl do toho obchodu, stejně jako Emmett. Nejdřív jsme však zavítali do herního obchodu a nakoupili plnou tašku videoher a CD pro ty dva. Ryan je mezitím ještě v obchodě, zjišťuje detaily o jeho dárku… A Emmett ti bude detaily nejspíš líčit celou cestu domů"řekl a usmíval se při tom na něj. Jenom jsem se zasmála a malý Em se zatvářil jako naprosté neviňátko… Chvilku trvalo, než jsme jeho nové kolo dostali do mého auta. Poté ještě pár nových věcí. Jako třeba helma a celá ta taška s novými CD. Emmett si mezitím sedl na sedadlo spolujezdce.

"Za jak dlouho přijedete?"zeptala jsem se Edwarda, než jsem do auta nasedla taky.

"Do půl hodiny budeme doma"ujistil mě Edward a dal mi letmou pusu na čelo. Přikývla jsem a nasedla do auta… Přesně, jak Edward předpověděl, Emmett celou cestu vyprávěl, jak se nemohl rozhodnout, jestli chce kolo šedivé nebo modré, nebo jak na něm zkoušel v obchodě jezdit. Celou cestu jsem poslouchala jeho nadšené vyprávění. Když jsme přijeli domů, už na nás čekala Alice. I ona pochválila Emmettovo nové kolo a pomohla mi ho dostat z auta. Emmett ho poté nechtěl uklidit, začal na něm objíždět náš dům a já ho nechala. Mezitím jsem auto zaparkovala do garáže a vzala do domu tašku s věcmi, co si koupili kluci. Byla jsem příjemně překvapená, když jsem poté našla v kuchyni Alici, která se snažila roztřídit nákup. Pochopila, že tu nechávám stejný systém uložení věcí jako doma ve Forks, takže to pro ni nebylo tak složité. Pomohla jsem jí se zbytkem a společně jsme si potom šly sednout před dům na schody. Dívaly jsme se na malého Emmetta, který objížděl dům na kole.

"Co má za dárek Ryan?"ptala se každou chvíli a já se jen smála.

"Uvidíš, mají tu být každou chvílí"řekla jsem a ona si hlavu podepřela rukou. Po pár minutách už se skutečně mezi stromy objevila nová, stříbrná motorka a na ní dva jezdci. První byl plně oblečen do motorkářské bundy a kalhot. Oba dva měli na sobě helmy, které ladily s motorkou.

"No páni"hlesla Alice s otevřenou pusou, když si uvědomila, že tohle je Ryanův dárek. Edward mezitím slezl z motorky a Ryan si sundal helmu.

"Alice, pojď se projet!"zavolal na svou sestru Ryan a ona hned nadšeně vyskočila, vzala si od Edwarda helmu a sedla si za Ryana.

"Za hodinu doma, bude večeře!"nakázala jsem jim, než spolu odjeli…

1. kapitola- Domov

Mon, 09 Aug 2010 12:55:30 +0200

Tak ahoj, tak ahoj! :).. Tak fajn, Dara se snaží o comeback ;).. Jak už jsem psala v minulém článku, píšu novou povídku :).. Aby to nemělo stejný název, vymyslela jsem nový :).. Nemám hlavu na názvy, takže mě nenapadlo nic jiného, než Svět v maskách, jako přídavek je NTEC 2 :)... A tady je první kapitola :).. Nenavazuje to přímo na konec minulé povídky, je to období "10 let po Epilogu" :)... Ještě bych chtěla poděkovat holkám, co mi odpověděli na minulý článek, at už v komentářích, nebo na mailu :)... Tahle kapitolka je celkem delší... Doufám, že se vám to bude líbit a něco okomentujete :).. Enjoy it! :)

1.kapitola- Domov

Obloha se zatáhla a začalo hřmít. Po okně začalo stékat pár kapek deště. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a zadívala se ven. Tolik mi to připomínalo domov… Forks… Městečko přikryté po celý rok tmavými, dešťovými mraky… Tady v Clevelandu pršelo jen párkrát za měsíc. V porovnání s Forks je to úplné minimum… Na plotně začala pobublávat voda v hrnci. Z vedlejší skříňky jsem vyndala sáček těstovin a nasypala je do vody. Vařečkou jsem je párkrát promíchala a hrnec zakryla pokličkou… Tolik k velice náročnému obědu. Sem do Clevelandu jsme se přistěhovali právě včera, takže naše spíž nebyla nijak bohatá na suroviny. Porozhlédla jsem se po nové kuchyni a prázdné poličky mě děsily. Rychle jsem zkontrolovala oběd na plotně a vydala se do prvního patra domu, odkud se ozýval zvuk vrtačky. Otevřela jsem dveře a dívala se, jak se mé dvě starší děti společně snaží postavit jednu ze skříní. Po celém pokoji byly poházeny krabice, fólie ze skříní, hřebíky a různá nářadí. Má dcera si mě všimla jako první.

"Tenhle dům je tak skvělý, mami!"zavolala na mě přes zvuk vrtačky, který však hned utichl, když si i můj syn všiml, že nejsou v pokoji sami.

"Jak to jde?"zeptala jsem se jich.

"No, mám tady pomocnici, takže to jde líp"odpověděl můj syn Ryan zároveň s Alicí, která špitla jen nadšené: "Fajn". Jen jsem se na ně usmála.

"Otec je u Emmetta?"zeptala jsem se a oba mi to potvrdili. Jen jsem přikývla a nechala je znovu pracovat. Šla jsem tedy o dva pokoje dál a už z dálky byl zpoza dveří jasně slyšitelný smích. Otevřela jsem dveře a spatřila ty dva, jak sedí na posteli a smějí se něčemu, co měli rozložené před sebou.

"Tady ti byly asi čtyři roky. Jako malý jsi vůbec nesnášel focení. Jednou jsi nám rozbil foťák. Maminka se tě snažila vyfotit a ty jsi potom po foťáku hodil svoje autíčko. Proto jsme tě museli fotit jenom ve spánku"vyprávěl Edward našemu nejmladšímu synovi a oba se spolu zasmáli. Až potom si všimli mé přítomnosti.

"Bells!"zvolal mé jméno můj manžel a usmál se pořád tím samým úsměvem, jako když jsme byli oba mladí. Pořád to byl můj milovaný pokřivený úsměv, který se nikdy nezměnil. Jediné, co se na jeho obličeji změnilo, bylo jeho dřív dokonale hladké čelo, které teď zdobilo pár vrásek. Změnili jsme se oba. Ze dvou bláznivých milenců vyrostli starostliví rodiče. Měli jsme spolu tři děti. Nejstarší syn se jmenoval Ryan a bylo mu sedmnáct. Tenhle rok nastoupí do třetího ročníku na střední škole. Naše prostřední dítě, jediná dcera, se jmenovala Alice. Bylo jí teprve čtrnáct, ale i tak se chovala velmi dospěle. Byla stejná jako já, když jsem byla mladá, ale jen povahově. Svou krásu zdědila naštěstí po Edwardovi. Náš nejmladší syn se jmenoval Emmett a příští měsíc bude slavit desáté narozeniny… Přešla jsem napůl zařízený pokoj až k posteli, kde oba seděli. Před sebou měli rozložené fotky. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila, kolik vzpomínek v nich bylo zachyceno…

"Edwarde, doneseš mi prosím ze sklepa pár krabic do kuchyně? Chtěla bych mít aspoň jednu místnost plně zařízenou"řekla jsem svému manželovi a on hned přikývl. Pohladil Emmetta po hlavě a vstal. Šla jsem hned za ním a u dveří se zastavila.

"Za deset minut bude oběd, doběhneš to říct Alici a Ryanovi?"řekla jsem mu a on se hned usmál a přikývl. Úsměv jsem mu oplatila a šla zpátky dolů do kuchyně, kde jsem hned zkontrolovala těstoviny v hrnci. Jednu jsem ochutnala. Přišla jsem tak akorát včas. Než Edward do kuchyně donesl všechny krabice, udělala jsem ještě rajčatovou omáčku a vyndala ze skříně to jediné, co tam zatím bylo. Talíře. Rozprostřela jsem je po kuchyňské lince a na každý dala porci jídla. Edward mezitím zavolal směrem ke schodům, že se podává oběd. Během pár minut už tu všichni byli a brali si své talíře. Přesunuli jsme se do jídelny a začali jíst. Zpočátku jsme jedli potichu, ale dlouho jsme to nevydrželi.

"Co kdybychom se jeli zítra podívat do Clevelandu? S maminkou jsme tu dřív oba žili, ukážeme vám nějaká místa, která máme rádi"navrhl Edward a já si všimla, jak po sobě Ryan s Alicí hodili pohledem.

"Jo, prosím!"zvolal jako první Emmett a Edward se usmál.

"Proč ne?"řekla Alice a na všech bylo vidět, že se opravdu těší. I já jsem se těšila. Bude zvláštní tady vidět ta místa po tolika letech. Byla jsem hrozně zvědavá, jestli se to tu změnilo nebo ne. A hlavně mě zajímalo, jestli tady stále žije má bývalá kamarádka Carol, se kterou jsem si ještě několik let psala. Bohužel potom náš kontakt utichl a já už o ní nemám žádné informace. Nejdříve však musíme zařídit celý dům. Naštěstí zrovna byly letní prázdniny, takže děti nic nezameškají ve škole. Hlavně pro Alici to bude zvláštní rok. Má poslední rok, než nastoupí na střední. Přistěhovali jsme se zrovna v nevhodnou dobu jejího studia, ale nebylo zbytí. Ale Alice je silná dívka, ona to zvládne…

"A jak vám jde stavění skříní u Alice v pokoji? Už máte hotovo?"zeptala jsem se Ryana a Alice.

"Už zbývá jenom šatní skříň a rozmístění nábytku"odpověděl Ryan.

"Tak co kdyby Alice šla po obědě pomoct Emmettovi zařídit jeho pokoj, a my s Ryanem zatím sestavíme tu těžkou skříň? Potom bych s Ryanem postavil zbytek jeho pokoje a naší ložnice"navrhl Edward a všichni přikývli. Byl to dobrý nápad. Já mezitím zařídím kuchyni a potom pomůžu Alici s jejím pokojem. Ryan si svůj pokoj zařídí sám. Už před rokem nás požádal o trochu víc soukromí, takže se mu do jeho věcí nebudu plést. I tak ale mezi sebou máme v rodině naprosto skvělý vztah. Ryan si rozumí hlavně s Alicí. Malý Emmett stále ještě vyhledává nás s Edwardem, ale poslední dobou si hodně hraje i se staršími sourozenci. Naše děti před námi hlavně nemají žádné tajemství, což přispívá k harmonii této rodiny. I když jsem své mládí milovala, věděla jsem, že právě tohle je to, co jsem hledala a chtěla celý život…
Zbytek oběda proběhl v klidu. Občas někdo něco řekl, bavili jsme se o různých věcech. Když všichni dojedli, šli pokračovat ve své práci a já mezitím sklidila ze stolu. Nádobí jsem naskládala do nové myčky, takže jsem si ušetřila práci s jeho umýváním. Hned potom jsem přešla ke třem plným krabicím, které zaplnily celý kuchyňský pult. V první krabici byl naskládaný zbytek nádobí. Roztřídila jsem skleničky a hrnky, pánve na vaření, různé hrnce, zbytek příborů a talířů, nože a pár dalších věcí. V další krabici bylo pár spotřebičů, kterých jsem se nehodlala ze svého bývalého domova vzdát. Například má oblíbená varná konvice, nebo mixér. Měla jsem štěstí, že zbytek elektroniky jsme s Edwardem nakoupili už před týdnem, kdy jsme si to tu byli znovu prohlédnout. Včera jsme zapojili veškerou elektroniku v domě a sestavili obývací pokoj a jídelnu. Bylo to ale jen hrubé zařízení, pár těch doplňků a dekorace ještě chybí. Naše nynější kuchyň naštěstí byla sladěna do stejných barev, jako ta, kterou jsme měli ve Forks, takže se mi do ní hodily dekorace, které jsem měla v krabici ze starého domova. Vyndala jsem tedy pár květináčů, fotek, ubrousků a utěrek, keramických věcí a obrázků, které mi malovaly děti, když byly malé. Celé zařízení kuchyně mi trvalo asi hodinu. Nakonec jsem ale se svou prací byla spokojena. Dýchal z toho na mě domov. Než jsem se rozhodla, jak budu pokračovat, zašla jsem se podívat nahoru, jak pokračují práce zbytku rodiny. Alice byla stále u malého Emmetta. Zrovna držela v ruce plyšového medvídka, kterého Emmett dostal od mého táty, když slavil páté narozeniny. Ucítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, když jsem si vzpomněla na svého tátu. Právě on byl jedním z důvodů, proč jsme se přestěhovali. Letos na jaře zemřel… Byla to pro mě ohromná rána. Už přes rok byl vážně nemocný, lékaři mu už na začátku nedávali moc šancí. Jeho odchod poznamenal celou naši rodinu… Krátce na to jsme se s Edwardem rozhodli, že se přestěhujeme. Město Forks nám nabízelo mnoho vzpomínek, mnoho bolestných vzpomínek… Nakonec jsme se zcela parodicky přestěhovali do města, kde těch vzpomínek také nebylo málo. Absolutní ironií ale bylo, že jsme se nastěhovali do domu, kde před mnoha lety žili Cullenovi. Když jsme hledali nový dům, překvapilo nás, že tento dům ještě stojí a je v tak dobrém stavu. Jakmile jsme zjistili, že je na prodej, neváhali jsme…

"Nééé, Alice, to tam nechci!"vytrhl mě z mého přemýšlení Emmett. Alice jen omluvně pokrčila rameny a podala mu jednu z knížek.

"Kam to tedy chceš dát?"zeptala se ho.

"Tam, na tu druhou skříň!"rozkázal malý Emmett a Alice ho poslechla. Usmála jsem se.

"Jak to jde?"zeptala jsem se jich.

"Dobře"řekla Alice, zatímco rovnala knížky do jedné z polic. Em ke mně přiběhl a skočil mi do náručí. Chvíli jsem ho chovala.

"Líbí se ti můj pokoj?"zeptal se mě a já si ho znovu prohlédla. Byl sladěný do modré barvy, na zemi byl koberec s dětskými vzory. Dříve tady byl pokoj velkého Emmetta, který tu byl s Rose, dalším členem mé bývalé rodiny, po kterém se mi hrozně stýskalo. Ryan měl pokoj tam, kde dřív žil Carlisle s Esmé, Alice zdědila pokoj také po své jmenovkyni. Vlastně jsme zařízení domu vůbec neměnili. Vše zůstalo tak, jak bylo. Jediný pokoj, který teď plnil jinou funkci, je jeden z bývalých pokojů pro hosty, který teď slouží jako moje pracovna. Edward má svou pracovnu tam, kde ji měl dřív Carlisle. Je to pro něj velice symbolické. Stejně jako to, že se z Edwarda stal doktor, stejně jako byl Carlisle. Edward ho bral jako svého skutečného otce, chtěl pokračovat v jeho šlépějích…

"Mami!"zatřásl se mnou nedočkavě můj malý syn.

"Ano, máš krásný pokoj. Moc se mi líbí"odpověděla jsem mu a usmála se.

"Alice, budeš chtít pomoct se svým pokojem?"zeptala jsem se jí a ona na chvíli přestala rovnat knihy do police.

"Jestli se ti chce, tak mi můžeš pomoct"odpověděla mi.

"Já jsem si říkala, jestli si to taky nechceš zařídit sama, jako Ryan. Abych ti do toho zbytečně nemluvila"řekla jsem a ona se zasmála.

"Klidně mi můžeš pomoct, mami, mě to nevadí"řekla mi a vrátila se k práci. Sama pro sebe jsem přikývla a postavila Ema na zem.

"Já se jdu podívat, jak to jde tatínkovi. Až budeš mít pokojíček hotový, zavolej na mě a já se přijdu podívat, ano?"řekla jsem a dala mu pusu na čelo. Jenom přikývl a běžel vyndat z krabice další hračku. Otočila jsem se a šla o pokoj vedle, kde Edward pomáhal Ryanovi v jeho pokoji sestavit jednu z posledních skříní.

"A jak to jde vám?"zeptala jsem se a oba se na mě usmáli. Ryan měl pokoj sladěný do tmavších barev, naprosto klukovský pokoj. Barva stěny není důležitá, za chvíli jí nebude stejně zdobit nic jiného, než plakáty jeho oblíbených skupin. Ryan má podobný koníček, jako měl kdysi Edward. Stejně, jako jeho otec, i on sbírá desky svých oblíbených kapel. Tak jako Edward sbíral gramofonové desky, Ryan místo toho sbírá CD. I tak ale jeho sbírka zaplní celou jednu skříň. Na rozdíl od své sečtělé sestry, která má většinou police plné knih, on nikdy neměl v polici ani jednu… Když jsem viděla, jak jim jde práce dobře od ruky a jak si rozumí, rozhodla jsem se, že je nebudu rušit a že budu pokračovat ve své práci dole. Během půlhodiny jsem zařídila obývací pokoj a jídelnu. Hodně jsem se snažila, abych zachovala jedno z kouzel Cullenů, abych v zařízení pokojů zachovala vzpomínku na ně, ale zároveň jsem se tomu snažila dodat něco, co symbolizovalo jenom naši rodinu. S výsledkem jsem byla velice spokojená. Myslím, že Esmé, má druhá maminka, by na mě byla také pyšná… Když jsem znovu vyšla nahoru, Alice právě dokončila pokoj svého malého bratra, který jsem jim opravdu pochválila. Malý Emmett už měl na zemi rozházené hračky, se kterými si začínal hrát. Nechaly jsme ho, aby si užil ve svém novém pokoji a pokračovaly jsme do nového pokoje Alice. Zatímco já jsem donesla všechny krabice s jejími věcmi, ona si utřela prach ze skříní a vyluxovala koberec. Všechno tohle trvalo jen pár minut. Chvíli jsme spolu postávali uprostřed pokoje.

"Nedívala ses tam, viď?"zeptala jsem se jí a ukázala na posuvné dveře, které tu v pokoji byli. S Edwardem jsme jí zakázali, aby se tam dívala, mělo to pro ni být překvapení. Ona jen zavrtěla hlavou.

"Přísahám, že ne"řekla a usmála se. Chvíli jsem si ji pochybovačně měřila, ale nakonec jsem přešla k posuvným dveřím. Alice šla hned za mnou. Dveře jsem rozevřela a odhalila tak druhou místnost. Jediné, co jsem za sebou uslyšela, bylo hlasité vydechnutí. Má dcerka s očima vykulenýma a pusou otevřenou vešla do menší místnůstky přede mnou.

"Tohle… Je to to, co si myslím?"vykoktala ze sebe po chvíli. Jenom jsem se usmála a přikývla.

"Proboha… Já mám šatnu, jako mají princezny ve filmech? Já mám šatnu!"mumlala pro sebe udiveně. Jenom jsem se jí smála.

"Myslím, že šatní skříň nebudeš potřebovat"řekla jsem jí a ona se usmála.

"Páni, kdo tu asi žil…"přemýšlela po chvíli a stále se rozhlížela kolem sebe.

"V tomhle domě žil Edward, když byl mladý… Žil tu se svou rodinou"odpověděla jsem jí a ona vypadala víc udiveně, než před chvílí.

"Čí byl tento pokoj?"zeptala se a vyšla z šatny zpět do pokoje.

"Tenhle byl tvojí tety Alice"odpověděl Edwardův hlas ode dveří. Ani jedna jsme si nevšimly, že se tu objevil.

"Byla hrozně zaujatá módou, starala se o to, aby celá rodina chodila dobře oblékaná, měla sama hromadu oblečení, jak dobře vidíš… S maminkou jsme si říkali, že se ti tady bude líbit"pokračoval Edward a mezitím přešel až ke mně a dal mi ruku kolem pasu.

"Páni… Děkuju!"zvolala Alice a oba nás objala. Bylo to krásné vidět, jak velkou má radost. Udělali jsme dobře, když jsme jí dali tento pokoj. Po chvíli nás Edward opustil, šel s Ryanem postavit další skříně a já zůstala v pokoji s Alicí sama. Alice si zatím dávala knihy do polic v knihovně, já jsem jí třídila věci v šatně. Její pokoj i šatna byl sladěn do bronzové barvy, dokonale ladil i s Alicí a jejími vlasy, které zdědila po Edwardovi. Zatímco já jsem věšela její šaty a kalhoty na ramínka, ona za mnou přišla a sedla si na jedno z malých křesel, které tu bylo.

"Povídej mi o ní…"poprosila a pozorovala mě. Dobře jsem věděla, koho myslí.

"Víš o ní všechno"usmála jsem se na ní a pokračovala v práci.

"Prosím… Miluju příběhy o té ženě, po níž mám jméno… a teď i pokoj. Mami, prosím"přemlouvala mě. Znovu jsem se pousmála.

"Byla to moje nejlepší kamarádka… Když jsem jí poprvé viděla, bylo mi jasné, že budeme hodně dobré kamarádky. Stejně tak i s Rose, další Edwardovou sestrou. Když jsem netrávila čas s tvým otcem, trávila jsem ho s Alicí a Rose. Alice milovala dámské jízdy, milovala organizování večírků. Dokonce zorganizovala i mou svatbu s tvým otcem… Mám na ní hrozně krásné vzpomínky, hrozně mi teď chybí… Víš, že už jsi jí viděla? Naposledy tady byla, když ti byly tři roky, Ryanovi bylo šest. Já jsem zrovna čekala malého Emmetta. Teď žije se svým manželem Jasperem v Anglii, bohužel na ní nemáme žádný kontakt. Stejně, jako na celou rodinu…"vyprávěla jsem jí o své nejlepší kamarádce a potlačovala slzy. Mezitím jsme obě dvě zařídily celý pokoj. Vyprávěla jsem jí také její oblíbené příběhy, třeba jak jsem poznala Edwarda, nebo jaké pro mě bylo to, když jsem ho znovu viděla ve škole ve Forks… Nakonec jsem ale musela jít, zbývalo mi zařídit jenom ložnici. Alice mezitím šla do pokoje Ryana, se kterým si povídala, zatímco on si zařizoval svůj pokoj. Edward byl ve své kanceláři, zařizoval prý nějaké důležité věci. Zařídit ložnici mi trvalo asi hodinu… Hned jak jsem ji dokončila, musela jsem jít udělat večeři. Než jsem ale šla do kuchyně, zastavila jsem se u Emmetta v ložnici.

"Nechceš jít se mnou vařit večeři?"zeptala jsem se ho a on hned radostně vyskočil ze země a šel se mnou. Vždy miloval, když mi mohl pomoci vařit. Když jsme došli do kuchyně, zeptala jsem se ho, co by rád k večeři.

"Palačinky!"zvolal hned bez rozmýšlení. Jenom jsem se zasmála. Palačinky byly jeho nejoblíbenější jídlo. Mohl by je jíst pořád. Nakonec jsem ale usoudila, že to není špatný nápad. Emmett mi pomáhal s přípravou. Podával mi věci, smíchal těsto, mazal je marmeládou. S jeho pomocí jsme byli brzy hotovi. Byl už večer, když svůj pokoj dokončil i Ryan. Dokončil ho ale právě v tu chvíli, kdy jsme s Emmettem srolovali poslední palačinku. Hned jsme se všichni sešli zase dole, kde si každý na svůj talíř nandal tolik palačinek, kolik chtěl. Nejvíc jich snědl Ryan. Poslední dobou jí víc, než já s Alicí dohromady. Když celá rodina dojedla, opět jsem sklidila nádobí a narovnala ho do myčky, kterou jsem hned zapnula. Po večeři každý chtěl strávit svůj čas sám ve svém pokoji. Malý Emmett byl po celém dni hrozně unavený, takže jsme ho s Edwardem šli uložit. Lehl si do postele a my s Edwardem jsme si sedli každý z jedné jeho strany.

"Dnes už se nebojíš?"zeptala jsem se ho a pohladila ho po vlasech. Jenom zavrtěl hlavou.

"Ani trochu?"vyzvídal Edward. Emmett znovu zavrtěl hlavou.

"Dobrou noc, zlato"usmála jsem se na něj a dala mu pusu na čelo.

"Dobrou, Emmette"napodobil mě Edward. Oba jsme se zvedli a šli ke dveřím.

"Dobrou noc"zamumlal Emmett a víc se zachumlal do peřin. Zavřela jsem za námi dveře do jeho pokoje a společně s Edwardem jsme šli do našeho pokoje. Byl to jeho bývalý pokoj…

"Konečně sami"zamumlal Edward, když za námi zavřel dveře.

"Dnes už nemáš žádnou práci?"zeptala jsem se a objala ho.

"Jenom tebe…"zamumlal a políbil mě. Jenom jsem se usmála a vymanila se z jeho náruče… Po chvíli jsem ho znovu opustila a šla se vysprchovat. Když jsem přišla zpět do pokoje, nikde jsem ho neviděla. Všimla jsem si, že byly otevřené dveře na balkon, kde jsem ho i našla. Stál tam opřený o zábradlí. Když jsem ho tam viděla, nechtěně jsem si okamžitě vzpomněla na poslední noc, kterou jsme spolu strávili v jejich domě ve Forks. Tu noc hned po naší svatbě v Las Vegas. Vypadal teď, ve svitu měsíce, naprosto stejně, jako předtím. Měsíční svit si hrál v jeho vlasech, odrážel se od jeho kůže. Vypadal stejně mladě, stejně nebezpečně a stejně bezbranně jako předtím. Přešla jsem k němu a objala ho kolem pasu.

"Připomíná ti to tu samou noc, jako mě?"zeptal se po chvilce ticha. Jenom jsem se zasmála.

"Ano"odpověděla jsem. Otočil se ke mně a objal mě.

"Připadá mi to jako včera, ne jako před devatenácti lety"zašeptal a já se zachvěla. Devatenáct let… Tak hrozně dlouhá doba… Tamtu noc jsme stáli na balkoně v objetí, hřálo nás mládí, neměli jsme jistotu, jestli budeme žít dál nebo zemřeme… Teď tu stojíme s myšlenkou, že jedno z našich dětí je už dospělé a nebude dlouho trvat, než nás opustí. Stojíme tu jako dva manželé, kterým za pár let potáhne na čtyřicet. Ale zato jsme byli dokonale šťastní, naplnění jako nikdy jindy… Po chvíli se šel vysprchovat i Edward. Nějakou dobu jsem stála ještě na balkoně, než se do mě dal chlad. Místo toho jsem se uvelebila v posteli a zavřela oči. Jen matně jsem si uvědomovala, že Edward si lehl vedle mě.

"Spíš?"zamumlal vedle mě potichu. Jenom jsem něco nesrozumitelně zamumlala.

"Dobrou, Bell"zašeptal a dal mi pusu na čelo. Nezmohla jsem se už nic říct, místo toho jsem se jenom usmála… Právě teď, v tuhle chvíli, mě hřálo neuvěřitelné štěstí. Byla jsem tady s Edwardem, v novém domě se všemi našimi dětmi. A hlavně jsem byla ráda, jak všichni dobře přijali toto místo jako svůj nový domov…

Something new

Sat, 07 Aug 2010 15:47:55 +0200

Ano, rubrika "Moje kecy", takže v tomhle článku taky nic jiného nenajdete ;)... Možná si pár z vás všimlo, že jsem změnila pozadí blogu ;).. Tamto už mi prostě přišlo.. Staré :).. A tohle se mi líbí :)... To bylo to - asi lepší - na úvod ;)... Potom, kdybych byla čtenářem tohohle článku, bych autora asi nejradši ukamenovala ;)... Co se týče povídek a toho, že se tady nic neděje.. Proboha, vždyť já poslední svůj článek přidala před půl rokem... :/... Co se týče vašich povídek, na mail mi nic nechodí, takže sem nemám co dát... Co se týče mých povídek... Ano, zabijte mě... Prosím!!!

Pár vět před smrtí... Co se týče mých povídek... Co se týče Satan proles, kde jsem našla hodně mailů s dotazy, kdy bude další kapitola... Satan proles prozatím pozastavuji. Napadl mě jiný nápad, který jsem začala realizovat... Ale nechci se vymlouvat. Mám v plánu všechny své načaté povídky dokončit... Zpočátku jsem měla plno školy, takže jsem nestíhala psát, a když jsem čas měla, absolutně jsem neměla náladu... Já vím, že mě to neomlouvá... Co se týče NTEC (jo, zase s tím otravuju)... NTEC z Edwardova pohledu.. Nevím, kolik lidí z vás to čte, vím, že hodně lidí na to už zapomnělo, nebo si radši řeklo "už jsem to četla, nemá cenu to žít znova", nebo "bylo to moc dlouhý, tohle bude ještě delší".. Jasně, to beru ;)... Ale ta otravná Dara s tím furt nepřestane otravovat... V poslední době jsem začala psát NTEC 2, o kterém jsem mluvila už předtím ;)... To je možná taky jeden z důvodů, proč píšu tenhle článek... Chtěla jsem se zeptat, jestli je tady někdo, koho by to zajímalo a chtěl to číst.. Pokud se někdo ozve, budu samozřejmě hrozně ráda a budu to zveřejňovat tady :)... V poslední době jsem se do toho pustila, včera jsem začala psát, dneska dopoledne jsem dokončila druhou kapitolu, až tohle dopíšu, začnu se třetí:)... Takže je to na vás, jen by mě zajímalo, co si o tom myslíte :)... To bylo to... nevím jak to nazvat :D.. Bohužel, co se týče povídky Stará láska nerezaví, před tím půl rokem mi bylo řečeno, že má Anett tu kapitolu už napsanou, ale že mi to nemá jak poslat... Od té doby se mi už neozvala, na icq se moc nevídáme, takže nevím, jak to bude... Samotnou mě napadlo, že bych to dokončila sama, kdyby už se do toho Anett nechtělo, ale nevím jak to bude... Vím, že mnohé z vás už to vzdaly :(... Achjo, nejradši bych si natloukla :(... Takže to je asi všechno, co jsem vám zatím chtěla :)... Pokud mi tu někdo zanechá komentář (pokud toho po vás nežádám moc), tak budu hrozně ráda :).. Dara

Prolog

Mon, 31 May 2010 17:23:09 +0200

Prolog :)...

Bella:

A bylo to tady, den, na který jsem čekala snad celou věčnost. Ne že bych se na vlastní svatbu toliká těšila, ale to že mě od Edwarda nikdo už nikdy neoddělí, stálo za těch pár nevěřícných pohledů. Každý za tím hledal nějaký hlubší důvod, například těhotenství, jelikož nedokázal pochopit, proč se tak mladá holka jako já chce hned po ukončení střední školy vdávat. Důvod byl ale celkem povrchní, byla to moje část dohody, kterou jsem musela splnit, abych se mohla stát tím, čím byl on a strávit s ním zbytek věčnosti.

Ale to mi teď už bylo jedno, já svoji část dohody již dnes odpoledne splnila a teď čekala na tu jeho, pro kterou si vybral zvláštní místo, o kterém mi nic neřekl. Seděla jsem v letadle do Caracasu, ale podle jeho slov to měla být pouze přestupní stanice. Když jsem se ale dozvěděl, jak bude naše cesta pokračovat, zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

"To vážně chceš jet lodí???" Při té představě se mi začal zvedat žaludek z toho množství vody, které by mě obklopovalo, když bych se odhodlala k tomu plout někam s tímto nedobře vypadajícím člunem. Další věc bylo, že na severovýchod od Caracasu bylo jen pár ostrovů, kterýkoliv mohl být naším cílem.

"Nemáš se čeho bát, za chvilku budeme na místě." Snažil se mě uklidnit a kupodivu ani nelhal. Uběhlo zhruba půl hodiny a před našimi zraky se objevil malý ostrůvek, kterému dominovalo pár domů.

"Kde to jsme?" Zeptala jsem se ho.

"Na Martiniku. Naše rodina tu má jeden dům, kde trávíme málo času. Esmé mi nabídla, abych tě sem vzal a seznámil tě s ním, má ho to tu velmi ráda." A poté se už soustředil, aby s lodí člunem najel blízko mola, které vedlo na zahradu toho impozantního domu.

Dům byl obrovský a na rozdíl od domu ve Forks naprosto jiný. Nebyl tak světlý, spíše zde byla pouze menší okna. Byl naprosto uzpůsobený tomu, jaké zde bylo počasí a že se Cullenovi zde nemohli jen tak procházet každý den.

Vzal mě do náruče a nesl mě přes zahradu směrem k domu, ve kterém se již svítilo. Ukázal mi každou místnost a mě nezbývalo než obdivovat, jak to tu Esmé dokázala skvěle zařídit. Pak mě vzal do ložnice a pohled na ni mě uchvátil. Nevěděla jsem, jak to zvládl zařídit, ale hrozně se mi to líbilo. Pokoji dominovala obrovská postel z tmavého dřeva, podél které splývala béžová nebesa. Z každé strany postele byl jeden noční stolek ze stejného dřeva, jako byla postel. Zbytek pokoje byl sladěn do stejných barev. Nebo jsem si to aspoň myslela. Nebylo to moc poznat. Pokoj zalévalo pouze světlo snad ze stovky svíček, které byly rozmístěné po celém pokoji. Bylo to dokonalé. Plamínky svíček se mírně chvěly jako kdyby se něčeho bály. Bylo to jen otevřeným oknem, ze kterého sem do pokoje proudil horký Venezuelský vzduch. Také jsem se chvěla, ale nebylo to strachem. Edward mě pomalu postavil na zem a já se mu opřela zády o hruď. Když jsem se podívala pod nohy, spatřila jsem, že stojím na několika tmavých okvětních lístcích růží. Když jsem trochu zvedla zrak, zjistila jsem, že růže jsou po celém pokoji. Byla jimi pokryta i postel.

"Páni" hlesla jsem jen. Pořád jsem stála zády k němu. Slyšela jsem, jak se trochu uchechtl a obmotal mi jednu svou paži kolem pasu. Někam se natáhl a já sledovala jeho pohyb. Rukou se dotkl sterea a po chvíli pokoj zaplnila pomalá hudba. Bylo to piano. Zřejmě jeho skladby… Neměla jsem pro to slov. Má hlava byla naprosto prázdná. Nevěděla jsem, co si myslet, co říkat. Edward to však vyřešil za mě. Otočil si mě v náruči, takže jsem k němu stála čelem. Sklonil se a nosem se slabě otřel o ten můj. Vzal si mé ruce do svých a přitiskl si je k hrudi. Stále se nade mnou skláněl. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Dlouho jsem se nemohla odtrhnout od toho jeho milujícího pohledu. Byl plný něhy, radosti, lásky… Sklonil svůj obličej ještě níž. Svými rty se skoro otíral o ty mé.

"Miluju tě, Bell"zašeptal těsně předtím, než spojil své rty s mými. Téměř okamžitě jsem se zapojila do souhry svých rtů s jeho. Nejprve mě líbal něžně, skoro jako když se vám to jenom zdá. Poté si mě ale přiblížil blíž k sobě a i jeho rty byly naléhavější. Rukama jsem se mu pevně obmotala kolem krku a přitáhla se ještě blíž. Trochu mě podzdvihl a přenesl mě blíže k posteli, nepřestávajíc mě líbat. Pomalu mě na ní začal pokládat. Stále jsem se pažemi pevně držela jeho krku, nutíc ho klesat se mnou. Lehnul si na bok těsně vedle mě. Jednou rukou se podpíral, druhou mi uhlazoval vlasy z čela, dále pokračoval k uchu, na krk, ramena, ruce. Chvíli si pohrával s mými prsty na rukou, než pokračoval k pasu, kde mě chytil a přisunul si mě ještě blíž k sobě. Byla jsem v sedmém nebi. V hlavě mi zněly skladby piana, celým svým tělem jsem vnímala Edwardovu přítomnost. Nevím jak, ale najednou jsem měla své ruce u lemu jeho trička a začala ho z něj stahovat. Na chvíli oddělil naše rty od sebe a předvedl mi oslnivý úsměv. Pomohl mi zbavit se jeho trička, které potom hodil někam za nás. Téměř okamžitě se opět přisál na mé rty a mně to vůbec nevadilo. Netrvalo dlouho a on mě začal vysvlékat z tmavých šatů, které mi dala Alice. Po chvíli jsme tam už oba leželi ve spodním prádle. Nemohla jsem už dále čekat. Byla jsem celá nedočkavá, věděla jsem, že ho chci. Tohle byl ten okamžik, na který jsem čekala tak strašně dlouho. To byl ten okamžik, který jsem si v duchu milionkrát přehrávala, než jsem šla spát. Teď byl tady. Cítila jsem lehký pocit strachu. Bála jsem se, že jakmile se této chvíle vzdám, pokud šanci, kterou mám, pevně nesevřu, navždy se ztratí a už nikdy to nebude mít takové kouzlo, jaké to má právě teď. Pomalu jsem rukou přejela celé jeho tělo, až jsem se zastavila u posledního kousku oblečení, co měl Edward na sobě. Pochopil. Sám si ho sundal a po chvíli probořil ty poslední mezery mezi námi. Prsty jsem se pevně zaryla do jeho ramen, ale to on nemohl přes svou mramorovou kůži cítit. Slabý výkřik jsem udusila v jeho ústech. Bolest ale rychle zastínil pocit naplnění. Teď jsem už opravdu poznala vše, co jsem chtěla. Můj okamžik, moje chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala, byla tady. Držela jsem ji pevně v rukou a jen tak se jí nehodlala vzdát. Edward pomalu začal splétat a znovu rozplétat naše těla. Létala jsem v obrovském víru, tančila na samém okraji útesu. Byla jsem jako v mrákotách. Pomalu jsem začala synchronizovat s Edwardovými pohyby, a když jsem otevřela oči, viděla jsem, že má na tváři stejný výraz uspokojení jako já. Když si všiml mého pohledu, usmál se na mě a znovu mě krátce políbil.

"Miluju tě"stihla jsem zašeptat chvíli předtím, než se pode mnou útes rozlomil a já spadla do hlubiny uspokojení. Zpočátku jsem nemohla dýchat, nemohla jsem mluvit, nemohla jsem na nic myslet. Jenom na to, že jsem tady a teď s Edwardem. Na to, že on je jediný muž, se kterým chci strávit zbytek života.

Ráno bylo krásné, když jsem se probudila v jeho náruči a zatoužila po něm znovu. Nenechal se dlouho pobízet, ale vše odpískalo moje prázdné břicho, když začalo kručet na celou místnost. Snídani mi dal do postele, ale to mi v danou chvíli bylo jedno, jelikož jídlo mi moc nechutnalo a to přinesl moje oblíbené cereálie s mlékem, které jsem snídala už několik let. Nevěnovala jsem tomu pozornost a odložila snídani na později, když v tom zazvonil Edwardovi telefon.

Zvedl ho a odpověděl: "Halo. Co se děje, Carlisle?" Potom následovala dlouhá pauza, než mu Carlisle vysvětlil, co se děje. "Dobře rozumím, vrátíme se, jakmile to půjde. Ahoj."

"To už odjíždíme? Včera v noci to tu bylo tak krásný." Začala jsem škemrat, abych si získala pár dní na tomto úžasném ostrově.

"Bello zmizela jsi Alici, ona tě teď nevidí. Něco se děje a my nevíme co, možná jsi v nebezpečí, a proto se ihned večer vracíme."

To mě šokovalo, jediné nebezpečí, které mi nyní hrozilo, byli Volturiovi a kdy sem oni přicházeli, rozhodně by mě rodina nevolala zpátky, ale pokusila se mě včas proměnit. Ale zjevně šlo o něco jiného, o jinou hrozbu, o které neměli ponětí ani oni.

Nakonec jsem ale souhlasila a ještě tento večer jsme se vydali na cestu domů do Forks, abychom čelili další hrozbě, která mě čekala.

Perex

Mon, 31 May 2010 17:20:17 +0200

Po dlouhé době se opět někdo rozhodl, že zde bude publikovat svou povídku :)...TA nejnovější je od Jamese a jmenuje se Moonlight ;)...Tady máte perex...

Moonlight bude kapitolová povídka týkající se Cullenů a vlkodlaků. Prvních pár kapitol vám zřejmě bude připadat jako Rozbřesk, ale to je schválně kvůli připomenutí událostí, které předcházely tomu, co se nyní bude dít. Za valnou část povídky, odehrávající se v ložnici, moc děkuju Daře, s mojí náladou by dnes byla vražda z vášně.

Pokráčko SLN

Mon, 08 Mar 2010 23:04:16 +0100

Ahojda.. Tento článek je spíš pro ty, co žadoní o pokračování povídky Stará Láska Nerezaví ;)...Moc se omlouvám, že jsem ani nic neodpověděla na vaše komentáře pod poslední kapitolu SLN... Ale jak jistě víte, tuhle povídku nepíšu sama a nezáleží jen na mě, kdy přibude další díl... :-( .. S Anett jsme ted v prváku, máme plno starostí, a když se vidíme na icq, máme čas si říct maximálně "Ahoj", když se stane zázrak a my se na tom icq potkáme... Nejste samy, kdo by si přál pokráčko.. I já bych ráda psala pokráčko, jelikož si myslím, že nápad k tomuto není špatný-kor naplánované pokračování... Ale zrovna to vychází tak, že další kapitolu by měla napsat Anett, a když se vidíme na icq, není čas se ptát... Ale slibuji, že ted hned půjdu Anett napsat zprávu, abychom se spolu dohodly, jak to bude pokračovat a určitě dám vědět!!!!! :).. Ještě jednou se hrozně omlouvám, že odpovídám až ted, ale v Posledních komentářích se mi dost často matou názvy mých a vašich kapitiol, takže si někdy myslím, že je to komentář k vašim povídkám tady ;).. Ještě jednou se omlouvám... Chápu, že jste naštvané, že nic nepřibývá a že jsem ani neodpověděla :(...

Apologize

Sat, 20 Feb 2010 10:59:42 +0100

Prosím... Ukamenujte mě, umučte mě, způsobte mi tu nejhorší bolest!!!!! Znáte mě vůbec ještě? :D.... Nejradši bych si nabančila za to, že jsem sem už měsíc nic nepřidala :/... Ale na mailu žádné povídky od vás nemám, a sama na psaní nemám absolutně žádný čas... :/... Důvod? Škola :(... Tejden jsem byla na lyžáku, a potom se uzavíralo pololetí, byla jsem zkoušená ze snad každýho předmětu... Ale pak jsem to naštěstí uhájila na vysvědčení s osmi dvojkama, což jsem v prváku vůbec nečekala :))....Potom jsme měli prázdniny... Opravdu, OPRAVDU jsem chtěla něco napsat- a napsala jsem!!!Ale vůbec to nenavazovalo na děj NTEC... To víte, když mě něco nebaví psát- v tomhle případě Salome-přeskočím v ději a začnu psát nějakou kapitolu, kterou mám ráda... O prázdninách jsem napsala kapitolu z Clevelandu, kdy Edward Bellu opouští a má asi 7 stránek, ale asi ještě potrvá, než se k ní dopracuju :(... Ale opravdu se budu snažit!!! :)... Před chvilkou jsem vám sem dala fotky z Eclipse, aspon jako malou náplast za ten měsíc bez článků :))... Mám ještě jednu novinku.... Nedávno jsem vám psala, že jsem vyhrála v soutěži Rytiny.cz a že mi vyjde povídka v jednom jejich sborníku :)... Teď jsem vyhrála podruhé-mám hroznou radost :)... Možná že vám potom sem hodím ty povídky, se kterými jsem vyhrála :).. Achjo... TA škola mě štve,nemám na nic čas :(... A co vy? Už jste měli prázdniny? Co jste dělali? :)))...

Eclipse-nové fotky!!!

Sat, 20 Feb 2010 10:52:06 +0100

Konečně se nám objevily nové fotky pro Eclipse :))... Koukala jsem na ně asi o půlnoci, a naši měli jedinou kliku, že spali, takže jsem to v sobe musela dusit, ale mla jsem hroznou radost :D... Projížděla jsem je pořád dokola :D... Tady se na ně můžete podívat sami-i když předpokládám, že už jste je také viděli :))...

Jednotlivé fotky najdete v Celém článku :))...

..Zdroj..

Vrrrr, I Can't wait the movie!!!!! :D...

Eclipse fanmade trailer...

Sun, 24 Jan 2010 22:05:11 +0100

Tak!!!!!!!! :D... Ahojda!!!!!!! Hlásím se vám z lyžáku:D... Co je nového??? Dosti :P... Napadl mě námět na novou povídku ;)... Ale moc se mi ten námět nelíbí :D... Nu což :D... Ale našla jsem jedno super video :)... Zírala jsem na něj jako sůva :D... Je to fanmade trailer k Eclipse :)... Tak na něj taky koukněte :)... Snad se brzy dočkáme i oficiálního traileru :)...

Goodbye for a "moment" :)

Sat, 16 Jan 2010 22:25:17 +0100

Tak :)... Dala jsem vám sem povídky, které se mi nahromadily na mailu :)... Opravdu jsem se snažila sesmolit nějakou kapitolu k NTEC z Ed. pohledu, ale nestihla jsem to :(... Zato jsem stihla něco jiného :)... Napsala jsem další kapitolu k Satan proles, ke kterému už dlouho nic nepřibylo :)... Takže to za chvilku očekávejte na mailu :)... A proč "goodbye" v nadpisu? :)... Zítra v osm ráno totiž odjíždím se svou milovanou třídou na lyžák :D... Vrátím se až ve čtvrtek ;)... Takže po tu dobu tu nečekejte žádné pokračování povídek atd :)... Nebudu sice odřízlá od světa, net tam je, jen já bohužel s sebou netáhnu notebook :(.. No nic :D... Zítra máme být v osm ráno ve škole... Nezdá se vám to trochu nelidský, vstávat v neděli brzo ráno a v osm být u školy? :D... NO, asi půjdu do postele,abych vůbec ráno vstala :D.. Snad lyžák přežiju :)... Pro zpestření vám sem hodím písničku :)... Westlife... Moje malá úchylka :D..

Podruhé už se to nestane- Jednorázovka od Jamese

Sat, 16 Jan 2010 22:18:11 +0100

A po dlouhé době tu máme jednu další jednorázovku :).. Je od Jamese :)... Myslím, že se bude líbit dosti lidem, kteří spadají do "Team Edward" :D...

Podruhé už se to nestane

Úryvek z knihy:

"Miluju tě, Bello," zamumlal.

"Miluju tě, Jacobe," zašeptala jsem zlomeně.

Usmál se. "To já vím líp než ty, že mě miluješ."

Otočil se, aby odešel.

"Cokoliv," zavolala jsem za ním přiškrceným hlasem. "Cokoliv chceš, Jacobe. Jenom to nedělej!"

Zastavil se a pomalu se otočil.

"Vážně nevěřím, že to myslíš upřímně."

"Zůstaň," prosila jsem.

Zavrtěl hlavou. "Ne, já jdu." Zastavil se, jako kdyby si něco usmyslel. "Ale můžu to nechat osudu."

"Jak to myslíš?" zeptala jsem se přidušeně.

"Nemusím dělat nic schválně - prostě jen budu ze všech sil bojovat za svou smečku. A ať se stane, co se má stát." Pokrčil rameny. "Kdybys mě tak dokázala přesvědčit, že jsi vážně chtěla, abych se vrátil - víc, než jsi chtěla udělat ten nesobecký krok."

"Jak?" zeptala jsem se.

"Mohla jsi mě požádat," navrhl.

"Vrať se," zašeptala jsem. Jak mohl pochybovat, že to myslím vážně?

Zavrtěl hlavou a zase se usmál. "O tomhle nemluvím."

Bella:

"Jacobe, prosím, nechtěj to po mně. To mu nemůžu udělat, už jsem mu ublížila až dost, nenuť mě mu znova ubližovat, prosím." Tohle jsem na něm nenáviděla. Takhle se můj Jacob nechoval. Nyní v něm převládla stránka vlka, který mě vždy nutil rozhodovat se mezi ním a Edwardem. Tomu jsem už ale nikdy ublížit nechtěla.

"A pak, že mě miluješ. Bello, nelži mi, prosím. Víš, že mi můžeš říct cokoliv, ale jen mi nelži, stejně to neumíš."

"Miluju," zašeptala jsem tak, že by to už normální člověk neslyšel, ale pro něho to stačilo, "ale ne stejně jako jeho. On je láska mého života. Tebe miluju taky, ale tak jinak. Vždycky jsi pro mě spíš byl bratr, kterého jsem nikdy neměla, ale tím to končilo a ty to moc dobře víš. Proč mě tedy nutíš rozhodovat se mezi tebou a nim???"

"Nesnáším tyhle naše žabomyší spory. Už se konečně rozhodni, s kým chceš být a kdo je pro tebe spíš jen hračkou, se kterou si pohráváš ze své sobeckosti." Tahle jeho slova mě velice ranila. Můj Jacob už jako by nebyl, už nebyl takovým, jakého jsem ho měla ráda, jakého jsem ho milovala. Za dobu, co se Edward vrátil, úplně obrátil o sto osmdesát stupňů. Najednou se mi vše ukazovalo ve více než jasných barvách, jako by to bylo dávno dané.

"Já už jsem se rozhodla. On je můj život a já zase jeho a s tím ty nic nenaděláš. Mám tě ráda, ale jako bratra, jeho ale skutečně miluju." Najednou to ze mě vypadlo ani jsem nevěděla jak. Ale ničeho z toho, co jsem řekla, jsem nelitovala. Chtěl vědět, co cítím, dostal odpověď.

Jacob:

To, co řekla, pro mě bylo nakonec mnohem těžší, než jsem si na začátku dokázal připustit. Bylo mi jasné, co mi odpoví, ale když to udělala takto z očí do očí, zasáhlo to víc, než když jsem si to pouze myslel.

"Dobře Bello, už ti nebudu překážet. Jdu dolů a navždy se ti odklidím z cesty. Tam dole je takových možností, jak se vypařit, stačí si jen vybrat tu, která je pro člověka nejlepší. Ahoj, Bells."

"Jacobe, ne nedělej to. Pomysli na Billiho a na ostatní. Co tvoje smečka? To všechno chceš zahodit jenom proto, že ti nevyšel jeden vztah?"

"Ty ses rozhodla svobodně, nech rozhodnout i mě."

"Jacobe, prosím nedělej to."

"Sbohem Bello." Řekl jsem a udělal krok směrem k ní.

Víc jich nebylo třeba. Stál jsem těsně před ní a věděl, co chci udělat. Sehnul jsem k ní obličej a začal se přibližovat. Chytl jsem ji jednou rukou kolem pasu a druhou jí přidržel hlavu, aby neměla kam ucuknout. Potom jsem ji začal líbat, ale ona mi ty polibky neoplácela.

"Dej aspoň pusu na rozloučenou." Řekl jsem ji mezi polibky, co jsem ji dával.

Ona však zareagovala zcela opačně. Čím víc jsem se já snažil, tím byla naštvanější a začala mě mlátit pěstmi, jako kdyby jí to bylo něco platné. Pak začala křičet a to mi pomohlo. Její rty se částečně podvolily mým a ona byla nucena jeden polibek oplatit, než se stihla trochu vyvléct. Byla neúprosná, neustále do mě mlátila a kopala, ale nic platné jí to nebylo.

Edward:

Vracel jsem se pomalu zpátky z porady se Sethem, kdež jsem uviděl Bellu, jak se marně snaží zápasit s Jacobem, který ji líbá a představuje si přitom nechutnosti, jen aby mě vyprovokoval. Nemusel na to čekat ani dlouho. Jediný, čeho si ten čokl nevšiml, bylo, že už tam stojím. Byl tak zabraný do líbání Belly, že mě úplně přehlédl a to se mu stalo osudným.

Okamžitě jsem se rozběhl na pomoc Belle, pln radosti, že mám tu možnost mu beztrestně rozbít hubu, podle dohody, kterou jsme společně uzavřeli, když to udělal poprvé a Bella si o něj zlomila ruku. Nyní to bylo jiné, měla někoho, kdo ji pomohl se bránit. Překonal jsem svůj osobní rekord a již za osmačtyřicetinu sekundy jsem stál u něho a chopil ho za ruku, kterou jí držel hlavu.

"Dej ty pracky pryč!!!" zavrčel jsem na něj a v tu ránu jsem prudce škubl jeho rukou a ta mi zůstala v mé. Tím jsem s ním ale neskončil. Vrhl jsem se po něm a nepočítatelněkrát mu dal pěstí do huby.

"Edwarde, ne, nech ho. To stačí." Zavolala na mě Bella a já věděl, že bych jí ublížil, kdybych pokračoval. A to jsem nechtěl, zvlášť když jsem věděl, že ona nechtěla ublížit mě, přitom jak se bránila tomu, aby ji Jacob líbal. To byl jediný důvod, proč jsem přestal.

"Promiň, Bello, že jsi to musela vidět. Ale já už jsem nemohl jinak. Však víš, co jsme si slíbili naposled, když sis o jeho tvář zranila ruku." Podívala se na mě, jako kdyby to dávno zapomněla, ale já věděl, že ví, o co se jedná.

"Dal jsi mu, co si zasloužil. Ale tu ruku jsi mu mohl nechat." To mě překvapilo, čekal jsem, že se na mě bude zlobit, ale tohle bych do ní nikdy neřekl. Když viděla můj šokovaný výraz, přitulila se ke mně a demonstrativně mě dlouze políbila, tak aby to Jacob pořádně viděl.

On ale teď byl myšlenkami někde jinde. Trpěl bolestí z utržené ruky, která se mu nikdy nezahojí jako jeho ostatní zranění. A taky už se asi do žádného upíra moc nezakousne. Ze všech zubů mu v tlamě zbyly pouze dva.

Bitva dopadla výborně. Všichni novorození byli zdecimováni a o Victoriu jsme se postarali společně se Sethem. Bella byla zase na nějakou chvilku v bezpečí, a co se týče Jacoba, s tím se Bella už nevídala.

4.kapitola

Sat, 16 Jan 2010 22:15:58 +0100

Change of my life- 4.kapitola

Všichni se po sobě podívali a hořečnatě přemýšleli.

Já bych šel rád, ale nechci vidět Belly výraz. Přemýšlel Edward. Až pak si uvědomil, že někdo může slyšet jeho myšlenky. Pousmála jsem nad tím, ale nikdo to nepostřehl.

Jestli půjde Edward tak mě vezou. To ne. Musím se uklidnit, vždyť mě miluje. Ale co když už ne tolik, přece jen na Patty nemám. Je stoprocentně hezčí a teď dvojnásob.

Nad tím jsem se pozastavila a nepatrně se zamračila.

,,Myslím, že to není pravda Bells, nevím sice jak teď vypadám, ale pochybuji, že jsem byla ve svém lidském životě hezčí než ty," řekla jsem jí.

Byla to pravda, vždy ve škole, když jsme ještě chodili spolu a já jsem o přestávce šla k ní do třídy, viděla jsem ji obklopenou asi tak deseti kluky. Mě si po většinu času nikdo moc nevšímal. Jo, pár kluků jsem na rozdíl od ní měla, ale to bylo jen tím, že ona je prostě totálně odmítala.

,,Ok, když myslíš. Tak proč můj snoubenec při pohledu na tebe slintá?" otázala se naštvaně Bella.

,,Já si žádných slin nevšimla a pokud sis ještě nevšimla tak já jsem tady ta kdo čte myšlenky, takže bych poznala, kdybych se mu líbila. Pochybuji, že by to dokázal utajit," vyjela jsem na ni ostřeji než jsem měla v plánu.

Během mého monologu se všichni, tak jak bych to řekla, napjali. Jako by čekali výpad nebo co, ale přešla jsem to bez poznámky.

Bella už nic neřekla, ale myslela si své.

,,Já půjdu," řekl rozjařeně Emmett a Rose po něm šlehla ošklivým pohledem.

,,Než by se všichni rozhodli, tak bych se tu unudil k smrti."

Byla jsem překvapená, protože Emmetta jsem rozhodně nečekala, ale co, aspoň bude sranda.

,,Fajn tak jdem," řekla jsem a vydala se ke dveřím.

,,Moment ještě," řekl Carlisle, ,,Já si nejsem jistý jestli je dobrý nápad abys šel zrovna ty Emmette."

,,Ale no tak, to bylo před třema roky Carlisle a tady na člověka nenarazíme," žadonil Emmett stále propalován Rosiným pohledem.

,,Tady ne, protože těžko budete lovit tady. Je tu jenom pustina, tohle je Florida Emmette, budete muset zaběhnout do jinýho státu."

,,Ježiš, vždyť je to jedno. Já už mam žízeň a když necítim Bellu proč bych měla i jiné lidi," řekla jsem naštvaně. Byla to pravda, i přesto, že jsem Bellinu krev necítila začal mi v krku hořet téměř ten samý oheň jako při mojí přeměně. Měla jsem neskutečnou chuť po ní skočit, ale zároveň jsem neviděla důvod. Bylo to strašně matoucí, necítit krev, ale přesto ji chtít.

,,Nejsme si jisti, že nebudeš chtít skočit ani po ostatních lidech. Přece jen jsi Bellina sestra a máte mezi sebou evidentně nějaké pouto, když dokážeš slyšet její myšlenky," odpovídal stále trpělivě Carlisle.

Začínalo to ve mně vřít. Vztek se dral na povrch neskutečnou rychlostí. Měla jsem toho plné zuby a potřebovala jsem konečně krev. Jasper a Edward byli okamžitě u mě a jejich ruce obemknuté kolem mě. Byla jsem si jistá, že jsem to potřebovala, protože jinak bych asi po Carlisleovi opravdu skočila. Byla jsem neskutečně vzteklá, hladová a podrážděná.

"Ty jo Patty, jestli budeš takováhle i na lovu tak to se mám na co těšit," řekl stále s úsměven na rtech Emmett. Vrhla jsem po něm ošklivým pohledem a myšlenkami uklidnila Edwarda a i Jasper pravděpodobně vycítil, že jsem se uklidnila, ale i přesto ke mně radši vyslal vlnu klidu. Nic. No paráda, pomyslela jsem si, tak to jsem zvědavá kolik překvapení ještě dnes zažiju. Další vlna, zase nic. Jasper vysílal svoji uklidňující vlny všude po místnosti až všichni vypadali jak opilí, ale já nic. Edward, který byl ještě trochu při smyslech se začal neovladatelně smát. Zase mě pohltil vztek a on okamžitě přestal a byli s Jasperem u mě.

,,Jsem v pohodě, ale nechápu čemu se tlemíš, mě to vtipný nepřijde," vyjela jsem na ně nebo spíš na něj.

"Ty si opak Belly, myslím," vyslovil svou teorii.

,,Neumím číst Belliny myšlenky, ale tvoje ano. Myslím, že ani Alice tě nevidí, protože by sem jinak už přišla a Jasper tě nemůže ovlivnit, Fungují na tebe ty schopnosti, které na Bellu ne a naopak," řekl Edward s vítězným výrazem ve tváři.

"Nevím proč, ale nepřekvapuje mě to. Během půl hodiny se mi stalo asi tolik zajímavých věcí jako jednomu upírovi za celý život, tedy podle toho co můžu posoudit z vašich myšlenek," odpověděla jsem na Edwardův vítězoslavný výraz naprosto nezajímavou odpovědí.

"To je velmi zajímavá teorie, myslím, že je možné…" začal Carlisle s Edwardem rozebírat jeho teorii. Bella si šla udělat něco k jídlu a já zůstala stát s otevřenou pusou. Oni nechají novorozeného upíra jen tak stát uprostřed mstnosti a absolutně neřeší jestli nezavraždí půlku Jacksonvillu, jelikož je poměrně dost hladový.

"Tak pojď Pat, jde se lovit," řekl nadšeně Emmett.

"Jasně jdem než se začnou zajímat o to, že jsem totálně žíznivá, aby toho nebylo málo tak novorozená a překvapivě nevím skoro nic. Co nějací Volturiovi, to vaše pití zvířecí krve, různé příběhy, jak jste se stali upíry, jak jste se dali dohromady atdy."

Emmett se zasmál.

"Neboj všechno se dozvíš a při lovu ti můžu něco povyprávět."

"Fajn tak jdem než ti to zakážou, hele kolik ti vlastně je?"

3.kapitola

Sat, 16 Jan 2010 22:13:17 +0100

Change of my life- 3.kapitola

Ostré zuby toho upíra(nenapadlo mě nic jiného, co by to mohlo být) se mi zabořily do krku. Bolestně jsem vykřikla. Potom jsem se však uklidnila, už to nebolelo. Jen ze mě odcházel život.

Špičaté zuby upíra se vynořily z mého krku po dvou sekundách. Nechápala jsem to, ale rozhodně jsem to neřešila, jelikož celým mým tělem začal prostupovat oheň. Moje srdce bylo jako splašené, jako kdyby to měli být jeho poslední údery. Musela jsem začít křičet. Jediné co jsem vnímala byly trhavé zvuky. Potom někdo zapálil oheň. V tu chvíli se oheň ve mně rozhořel ještě víc, pálil mě všude. Křičela jsem prosila ať mě zabijí, ale smrt se nedostavila.

Cítila jsem jak mi ledové ruce, otírají obličej a jak, mně neznámý hlas říká:

,,Už jen den, pokud vše proběhne v pořádku."

Nepochopila jsem to, opět, ale opět jsem to neřešila. Najednou oheň začal ustupovat od konečků prstů a blížil se k mému srdci. To teď tlouklo jako o závod. Všechen oheň se v něm nashromáždil, já vykřikla bolestí, ozvalo se několik posledních úderů a potom bít přestalo. Pomalu jsem se nadechla. Nic. Znovu. Nic. Fajn, takže nepotřebuju dýchat. No, dobrej začátek. Nechápu, že jsem byla tak klidná, přestože jsem věděla, že jsem upír. Snažila jsem se co nejpomaleji otevřít oči, ale jakmile jsem ne to pomyslela tak mi víčka vyletěli nahoru během, no, já vlastně nevím jak rychle, ale každopádně hodně rychle. Nad sebou jsem spatřila bílou zeď a oknem sem pronikalo sluneční světlo, přestože byly zatažené rolety. V pokoji nikdo nebyl, ale jejich přítomnost jsem cítila. Čekali v obýváku. Přesně jsem je viděla, jak tam sedí. Edward s Bellou v náruči, která se tvářila velmi ustaraně a také byla. Nějaká blondýnka, tedy Rosalie a její přítel Emmett, i přesto všechno s úsměvem na rtech a nechutnými myšlenkami. Carlisle, Esme, Jasper, který se pro změnu snažil uklidnit sám sebe a ne širé okolí, ale kde byla Alice? To jsem nevěděla a nikdo z nich také ne. Bella se neklidně zavrtěla a povzdechla si. Myslela na mně, bylo jí mě líto.

Nejednou jsem se překvapivě vrátila zpět do své ložnice a lekla jsem se sama sebe, uskočila a zavrčela. Jak to, že jsem uměla očima projít zdí až do obýváku, jak to, že jsem uměla číst myšlenky a jak to, že jsem věděla jaké mají schopnosti ostatní. Aha, ano to je ono. Schopnosti, já mam schopnosti a jednu evidentně stejnou jako Edward. To všechno jsem si uvědomila během sekundy a v té další do místnosti vtrhlo šest upírů a za nimi asi po pěti sekundách Bella.

,, Klid nemáš se čeho bát Patty," řekl opatrně. Nechápala jsem jeho tón. Vždyť jsem přece v pořádku. Stačí si přečíst jejich myšlenky a vím, že mi nechtějí ublížit. Bellla byla opravdu vyděšená, ale já nějak nedokázala pochopit proč. Jediný Edward byl v pohodě. Jasně přečetl mi myšlenky. Po sekundě jsem si uvědomila, že stojím v obraném postoji a vrčím. Teď mi to došlo. Rychle jsem se narovnala, přestala vrčet a přelétla urychleně všech sedmi přítomných. No nechápala jsem toho hodně, ale myslím, že na vysvětlování bude dost času. Tak jsem se rozhodla, že promluvím a prolomím to trapné ticho. Ale jakmile jsem otevřela pusu, všichni se rychle shlukli kolem Belly. Byla jsem úplně mimo. V rychlosti jsem jim přečetla myšlenky, ve všech spatřila to samé a uvědomila si co se tady děje. Sama jsem nebyla schopna slova a nechápala to s ostatními. Bellina krev mě nepřitahovala. Vůbec jsem ji necítila, i přesto, že jsem měla šílenou žízeň a pálilo mě hrdlo.

Edward všechny mé myšlenky četl a jakmile si uvědomil co se mnou je, uvolnil se, Všichni se něj podívali a zatvářili se nechápavě a naštvaně, Vypadalo to opravdu komicky jak na něj všichni čučeli a čekali na vysvětlení, ale on je fascinovaně hleděl na mně. Musela jsem se začít smát, všichni vypadali tak komicky. Slyšela jsem svůj smích, který zněl jako malé nádherné zvonečky narážející o sebe. Nemohla jsem přestat, jejich údiv mě fascinoval. Asi minutu na to se ke mně přidal Edward a tak jsme se smáli tak dlouho dokud nepromluvil, no kdo jiný než Emmett.

,,Ehm, Edí myslím, že tvoje snoubenka začíná žárlit," řekl Em posměšně.

Edward okamžitě přestal a opatrně se podíval na Bellu. A opravdu, světe div se, ona byla rudá jak krocan a navztekaně odkráčela. Byla na Edwarda naštvaná z několika důvodů. Zaprvé: nevysvětlil jí proč jsem ji nechtěla vypít. Zadruhé: byla jsem upírka dřív než ona, která po tom touží tolik let a já o upířím světě ani nic nevím. No a zatřetí: smál se se mnou a ona evidentně poznala, že mě Edward přitahuje, ale to zas tolik neřešila. Tohle čtení myšlenek mě vážně začínalo bavit.

,,No tak to bysme měli. Bellu jsme naštvali. Co dál, jo už vím. Laskavě mi všechno vysvětlete," řekla jsem vesele a šla do obýváku, kde na gauči se zkříženýma nohama a naštvaným výrazem seděla Bella. Všichni se nějak uvolnili až na Jaspera, který zůstával ve střehu a já mu to opravdu neměla za zlé. Když přišel Edward díval se na mně rozjařenýma očima. Potom si přisedl k Belle a zašeptal jí do ucha:

,,Už vím na co myslíš."

Bella se něj jen vyděšeně podívala a zeptala se:

,,J..j..jak, c…cco?"

Edward kývnul hlavou na mně. Nejdřív jsem nechápala co tím myslí stejně jako všichni ostatní, ale on mi v hlavě vysvětlil, že jí neumí číst myšlenky, takže jsem pochopila jako první a zasmála se.

,,Takže vážení," začal Edward, ,,Tady Patty má tři, tedy zatím, různé schopnosti. Zaprvé, umí také číst myšlenky, ale na rozdíl ode mne i ty Belliny. Myslím, že je to tím, že jsou to sestry, jinak si to nedokážu vysvětlit."

Teď jsem se zatvářila nechápavě já, ale v Bellině myslim vyvstal obrázek na velkou kamennou místnost, vyhlížející velmi honosně. Za ruku ji držel upír. Velmi zvláštní upír. Aro Volturi, jak jsem se dozvěděla vzápětí. Nedokázal jí přečíst myšlenky. Edward mučen pohledem malého blonďatého andílka. Jane Volturi. Po tomhle obrazu jsem vykřikla. Všichni se na mně podívali vyděšeným a nechápajícím pohledem. Jane otáčející svůj bolestný pohled na Bellu. Nic. Z myšlenek ostatních jsem pochopila, že na Bellu nepůsobí většina schopností.

Edward po celou dobu Bellina vzpomínání mlčel. Poprvé se mu naskytl pohled do mysli své milované. Jak Belliny představy skončili, bez jediného komentáře pokračoval dál ve svém vyprávění.

,,Zadruhé, vidí tak jak slyší, což znamená, že očima prohlédne vše tedy myslím. Když chce pomyslí na osobu nebo místo a ti se jí hned zjeví před očima. No a zatřetí asi to nejzvláštnější, nevím jestli to tak funguje jen u Belly, ale pravděpodobně dokáže odolávat lidské krvi a to tak, že ji prostě vůbec necítí. Myslím, ale, že je možné, že dokáže odolávta jen Bellině, což si vlastně můžeme vyzkoušet kdykoliv."

,,To jako nepotřebuje pít krev?" zeptal se udiveně Emmett

,,Samozřejmě potřebuji," odpověděla jsem klidně.

,,Jen ji prostě necítím," pokračovala jsem.

,,No myslím, že bys měla jít na lov Pat," řekl Carlisle klidně a se zaujetím mě pozoroval.

,,Mimochodem, jsem Carlisle, ale to už jistě víš," dodal a mile se usmál

,,Ano vím a moc ráda vás poznávám a vás ostatní taky," kývla jsem hlavou na pozdrav.

,,Tak kdo se mnou půjde na lov?"

A další parodie na New moon

Mon, 04 Jan 2010 19:11:38 +0100

Tady, po tom, co jsem se dívala na tu ofic. parodii, co jsem sem dávala před chvílí jsem zabrousila i dál a našla ještě jednu :D.. Ta se mi fakt dost líbí :D... Maj tam dobrý hlášky :D... Například Edward: "I am going to Disneyland" atd :D... Anebo ta oslava :D.. "Ups"-"CAKE" :D:D... No tady jsem se pobavila :D...

The Hillywood show: New moon parody

Mon, 04 Jan 2010 19:05:47 +0100

Tak!!! A je to tu :D.. Nejspíš si pamatujete parodii na Twilight- tu nejpovedenější, kdy si herci byli fakt podobný :D... Hrála u toho písnička od Katty Perry- Hot and Cold ;)... No a ted jsou tu s parodií na New moon :D... No řeknu vám, hodně se mi to líbí :D.. Nemůžu z konce, ten se jim fakt dost povedl :D:.. Ten Edward na Jacoba :D... Ou jéééé :D:.. Co jsem tak poznala, jsou tam písničky od Pink, ale taky opět od Katty Perry :)... No je to dost dobře udělaný, krom toho, že tady jde víc o zpěv a show, než o zábavu :).. Ale je to povedený :)...

7.kapitola-Komplikace?

Mon, 04 Jan 2010 18:55:22 +0100

Tak, a já se také opět hlásím do služby :)... Mám tu pro vás další kapitolu Začátku konce, NTEC z Ed. pohledu ;).. Měla jsem ji napsanou už déle, jen se mi ji sem nechtělo ještě tak dávat :).. Ale máte ji tady :)... Tak, tady bude Edwardova procházka se Salome :).. Chci říct, že tady jsem si nic, co Edward vykládá o Hudsonu nevymyslela, všechno jsem vypátrala na ofic. stránkách Hudsonu :)... Fakt zajímavý městečko :)... No, tak už toho nechám :)... Snad se vám to bude líbit :).. I když je tam Salome :D...

7. kapitola- Komplikace?

Hodil jsem po matce zoufalý výraz a ona mi ho opětovala prosebným. Bylo mi téměř jasné, co by mi řekla.

"Prosím, nedělej scény a poslechni ho"zněla by její slova. Povzdechl jsem si a vstal z křesla, stejně jako Salome. Nedíval jsem se na všechny okolo, protože by je asi můj pohled zastrašil a znechutil. Pokračoval jsem směrem do kuchyně, kde vařila Pecy. Salome šla poslušně za mnou.

"Pecy?"oslovil jsem ji a ona se otočila.

"Edwarde!... Slečno"pozdravila a uklonila se. Znovu jsem měl silné nutkání protočit očima. A tak jsem místo toho jen zakroutil hlavou a ona mi to opětovala úšklebkem.

"Kdy bude večeře? Abych věděl, v kolik se máme vrátit… Jdu tady slečně Vilngerové ukázat Hudson"řekl jsem a mohl si všimnout, jak se Pecy zahihňala. To je můj výraz skutečně tak hrozný?

"Ehm… Řekla bych, že na to máte ještě tak hodinu a půl… Takže žádný strach a spěch"řekla a usmála se. Téměř jsem viděl, jak jí to dělá radost. To si s ní vyřídím, až odjedou… Hodil jsem na ní rozzlobený výraz. To nemohla říct půlhodinu a potom předstírat, že se něco porouchalo v kuchyni?! Stokrát radši bych seděl na pohovce a poslouchal nezáživný rozhovor rodičů, než abych chodil se Salome uličkami a ukazoval ji své rodné město. Znovu se jen zasmála a vrátila se zpět ke své práci. Já si povzdechl a zavedl Salome zpět do přijímací haly. Vzal jsem si na sebe sako a ona si jen přes ramena přehodila tenký svetřík. Dnes bylo poměrně teplo, ale večer bývá ještě zima. Vyšli jsme ven. Na ulici byl poměrně klid. Až pověstný, oproti jiným večerům… Sešli jsme schody vedoucí k našemu domu a já téměř cítil otcovy oči zabodnuté do mých zad, jak se všichni určitě dívali z okna. Otevřel jsem dvířka branky a čekal, až Salome projde. Poděkovala a počkala na chodníku, zatímco já jsem zavíral branku. A pak to přišlo. Se vší kajícností a největší snahou zamaskovat svou neochotu jsem přešel až k ní a nabídl jí rámě. Salome se do něj zavěsila a já ji vedl ulicí… Mlčeli jsme do té doby, než jsme zahnuli za roh.

"Máte opravdu krásný dům"pronesla a já přemítal, jestli to myslí vážně anebo se jen nutí do rozhovoru. Pokud to bylo tak, uměla to perfektně maskovat.

"Patřil otcovým rodičům"řekl jsem a mírně pokrčil rameny. Vzpomněl jsem si, kdy jsem babičku viděl naposledy. Bylo mi asi sedm. Moje vzpomínky byly velice vybledlé, sotva jsem si byl schopný vybavit, jak vypadala. Dědečka jsem nikdy neviděl… Zemřel půl roku předtím, než jsem se narodil já… Chvíli bylo slyšet jen klapání mých bot do chodníku. Bylo zvláštní, že Salominy střevíčky nebyly slyšet víc, než ty moje.

"Tak jakou krásu Hudsonu byste chtěla vidět, slečno Vilngerová?"nadhodil jsem po chvíli. Přece jen, to ticho nebylo tak příjemné. Najednou se Salome zastavila a usmála se.

"Edwarde, prosím, říkejte mi Salome… K čemu ty ceremonie?"nadhodila a já se pokusil jí úsměv oplatit.

"Dobře"souhlasil jsem a dali jsme se opět do kroku.

"Takže, co byste chtěla vidět, Salome? Víte o tomhle městě něco?"zeptal jsem se jí a ona jen zavrtěla hlavou.

"Ehm, abych se přiznal, ja také ne… Ale co tak vím, nemá moc bohatou historii… Ale není to staré město… Je staré jen něco málo přes šedesát let… Ve skutečnosti byly základy města položeny už v roce 1882… Vedla tudy železnice z Denveru do Eckley. Hudson byl jen malá zastávka, na odpočinek… Potom se ale ta malá zastávka začala rozrůstat, až přerostla v město, které bylo vyhlášeno 2. listopadu 1887. Není tu toho moc zajímavého. Nedaleko odtud je řeka… Plánuje se muzeum… Většina lidí odtud dojíždí za prací k vám do Denveru…"vyprávěl jsem během cesty a cítil pevnější stisk na své ruce.

"Je to ale moc pěkné město…"poznamenala. Zdál se mi tón jejího hlasu opravdu… milý? Začal jsem přemýšlet o tom, jestli jsem se doopravdy nezbláznil.

"Je to něco jiného, než žít v centru Colorada…"namítl jsem a ona se usmála.

"Ale je to stejně tak příjemné"protestovala a já jen zakýval hlavou. Opět jsme šli kousek mlčky.

"Včera jsem zaslechla, že chcete jít na dokrořinu"zavedla toto téma, které mi připomnělo, proč tu jsme, a které mi ihned vrátilo špatnou náladu.

"Ano, to je pravda… Ovšem otec není z mého přání nadšen"řekl jsem možná trochu hrubě. Ale vypadalo to, že můj tón hlasu přehlížela.

"Co máte proti společnému životu? Svatbě? Vlastním dětem?"vyzvídala a já si povzdechl.

"Nemám proti tomu vůbec nic. Jen pořád hledám tu pravou… Mě nezajímá věno, jako ostatní mládence… A jelikož pořád nikoho pro mě nenacházím, začínám si plánovat kariéru doktora…"odpověděl jsem jí úsečně a ona na chvíli ztichla. Tentokrát jsem ticho ale přerušil já.

"A co vy, slečno Salome? Vy jste nikdy nesnila o…"hledal jsem to správné slovo.

"O kariéřě?"dokončila to za mě vlídným hlasem a já přikývl.

"I tak se to dá nazvat"souhlasil jsem a ona se tiše zasmála.

"Abych pravdu řekla, ne. Nikdy jsem nenašla činnost, která by mě bavila, kterou bych se chtěla živit… Víc mě láká společný život, starost o děti… Představuju si rána, kdy bych svému muži chystala snídani, jak by mě políbil, než by šel do práce… A potom procházky s dětmi, ráda bych se dívala, jak skotačí někde v parku…"vyprávěla mi své představy a já přikývl. V tu chvíli jsme došli skoro na kraj města. Zastavil jsem se a otočil se k ní.

"Tady město končí, dál už nemůžeme"řekl jsem a shlédl na ní. Vpíjela se mi do očí zkoumavým pohledem a já nebyl schopný uhnout. Až teď jsem si začal všímat jejích očí. Byly na pohled laskavé, ale já v nich i tak byl schopný anlézt něco jiného. Pojmenoval bych to… tajemství… Celkově byla Salome moc hezká… Toho už jsem si ale všiml včera… A teď, v kabátu noci mi připadala ještě hezčí… Víc tajemnější… Nevím proč, pocítil jsem touhu přijít na to, co přede mnou skrývá…

"Máte moc zajímavé oči…"řekl jsem a ihned se zamračil. Co to se mnou je? Ona se jen usmála.

"Po otci…"potvrdila matčinu teorii z dnešního poledne. Nejistě jsem jí úsměv oplatil…

"A vy je máte po matce…"řekla sebejistě a já přikývl… Navzájem jsme tomu druhému zkoumali v obličeji… Hledali něco nového… Všiml jsem si, jak Salome najednou pohledem sklouzla na mé rty. A v tu ránu jako bych se probudil z tranzu. Pochopil jsem, o co tady jde a rychle s tím přestal.

"Ehm… Už bychom se asi měli vrátit, abychom stihli večeři"zamumlal jsem nakonec a ona přikývla. Ale nepřestávala mě zkoumat. Opět jsem jí nabídl rámě a vedl ji tou samou cestou zpátky… Asi v polovině cesty jsem potkal staré přátele.

"Edwarde!"zvolal Lucas a usmál se na mě. Vedle sebe měl také svou přítelkyni. Znal jsem ji, jeden čas také patřila do matčiné vychovávající péče. Veronica.

"Zdravím, Lucasi… Veronico"řekl jsem, když se postavili před nás. Chvíli bylo ticho.

"Edwarde, nepředstavíš nám svou přítelkyni?"nadhodila poté Veronica a mně se nelíbilo, jakým tónem vyslovila slovo přítelkyně.

"Ehm, samozřejmě… Tohle je Salome. Dcera pana Demethera Vilngera z Denveru… Dnes večer jsou tu na návštěvě a já jí ukazuju město… Salome, tohle jsou mí staří přátelé, Lucas a Veronica…"představil jsem je a Salome se mi vykroutila, aby si s nimi mohla podat ruce.

"Těší mě"řekla a znovu strčila ruku do té mé nabízené.

"Edwarde, slyšel jsi o té připravované slávě?"nadhodil opět Lucas a já jen zakýval hlavou.

"O jaké?"zajímal jsem se.

"Za dva týdny se tady bude konat ples… Půjdeš?"nabízel mi a já se nad tím zamyslel.

"Nevím…"snažil jsem se vykroutit.

"Mohl bys vzít i tady Salome… Udělal bys otci radost, no ne? Co vy na to, Salome? Chtěla byste se podívat, jak vypadá venkovský ples od toho velkoměstského?"přenesl svou pozornost Lucas na ní a já se zamračil.

"Jsem si jistá, že v tom moc odlišností nebude, ale ráda přijdu"odvětila pohotově a usmála se. Na to, že Lucas byl jeden z mých nejbližších přátel, tentokrát jsem měl chuť ho zaškrtit…

"No vidíš, teď už máš důvod tam jít…"řekl radostně Lucas a já zakroutil hlavou.

"Nashle, Lucasi…"řekl jsem radši hned a vedl Salome pryč, než by mu mohla přislíbit další návštěvy…

Do domu jsme vcházeli asi deset minut předtím, než jsme měli, ale nikomu to nevadilo. Od té doby, co jsme potkali Lucase, jsme si toho se Salome už moc neřekli… Z obývacího pokoje bylo slyšet dost hlasů, zřejmě tam bylo veselo.

"Edwarde"zvolala matka, jakmile jsme se objevili ve dveřích. Usmál jsem se na ni a šel si sednout k ní a otci. Salome si sedla opět naproti mně.

"Tak co říkáte na město, slečno Salome? Byl Edward dobrý společník?"začal vyzvídat ihned otec a já stiskl ruce v pěst.

"Ale ano, Edward je velmi příjemný společník… A město je skutečně velice hezké… Edward má i milé přátele, jeden mě pozval na ples, který se zde koná za dva týdny…"řekla nadšeně a já přemýšlel, jestli mi to dělá naschvál.

"Opravdu?"udivil se otec a podíval se na mě. Se vší nenuceností jsem přikývl.

"To jsme tedy velice rádi… Samozřejmě tu budete vítána"řekl otec a já si ho byl schopný představit jako naprostého vtěrku… Neměl k tomu daleko… Naštěstí se v ten okamžik objevila ve dveřích Pecy a oznámila, že je stůl prostřený…

Všichni jsme vešli do jídelny a sedli si na místa. V čele seděl otec a proti němu pan Demether. Salome si sedla vedle mě a naproti nám seděly naše matky. Mezitím nám Pecy nandala jídlo a všichni se do něj s radostí pustili. Vypadalo to skutečně lákavě, mě se ale zároveň s tím udělalo nevolno, když jsem si představil, kolik práce se za tím vším skrývá. Pecy by měla dostat metál…

Jídlo chutnalo ještě líp, než jak vypadalo. Vypadalo to, že chutnalo i ostatním… Po večeři si rodiče ještě chvíli povídali, než Vilngerovi usoudili, že je čas odjet. Všichni jsme je doprovodili do haly a loučili se s nadějí, že se brzy opět uvidíme. Byl jsem si schopný představit, co to u otce a pana Vilngera znamená brzy. Při nejhorším to bude až pozítří…

A potom odjeli… Neměl jsem žádné nutkání zůstat dole s otcem a matkou, tak jsem ihned zamířil ke schodům do druhého patra.

"Mám z tebe radost, chlapče"zastavil mě otec a já se k němu otočil zpátky.

"Zřejmě jsi na slečnu Salome udělal dojem… Jen tak dál…"řekl a já si byl schopný představit, jak asi teď vrní blahem.

"Hm"odvětil jsem jen a pokračoval v cestě do pokoje… Tam jsem se ihned posadil opět do křesla a díval se z okna ven. Netrvalo dlouho a na dveře mého pokoje někdo zaklepal.

"Dále"vyzval jsem návštěvníka a po chvíli spatřil matku, která se objevila ve dveřích. Usmála se na mě a přešla celý pokoj až k místu, kde jsem byl já. Znovu mě pohladila po vlasech. Chvíli jsme oba mlčeli.

"Otec má z tebe radost…"přerušila ticho po chvíli. Já mlčel.

"Já ji mám také… Ale… Máš ji ty?"zeptala se a já si povzdechl.

"Nevím"přiznal jsem nakonec. Matka si povzdechla.

"Změnilo se dnes večer něco?"zeptala se a tentokrát jsem si povzdechl já.

"Prostě jsem se jen snažil vyhovět otci… Lucas se mě neptal, jestli přijdu na ten ples, hned to nabídl Salome, která přikývla… Takže tam budu muset taky. Moc radost z toho nemám… Ale dnes venku… Bylo to zvláštní… Ztratil jsem se v jejím pohledu… V tu chvíli bych přísahal, že mě k ní něco táhlo… Ale… Pak to vyprchalo…"řekl jsem a ona přikývla.

"Nech to chvíli plynout… Ale do ničeho se nenuť… Když se nic nezmění a ty s ní nebudeš chtít nic mít, řekni to otci… Už tak ho dost krmíme falešnými nadějemi"řekla a já přikývl.

"Díky"řekl jsem. Chvíli bylo ticho, ale potom jsem ucítil, jak mi dala pusu na temeno hlavy.

"Dobrou noc, Edwarde"řekla mi a vstala k odchodu.

"Dobrou, mami"stihl jsem říct těsně předtím, než zavřela dveře.

Znovu jsem zůstal sám…